„Nejsem vázaný na to, co někdo někdy vytvořil, na hledání interpretační dokonalosti v detailu a preciznosti.“

„V den koncertu si připomínáme narozeniny Václava Havla. Vezmeme si názvy několika jeho děl jako inspiraci pro hudbu.“

„Co je pro mě vzácné, to je míra cítění jednoho s druhým, které nám s Jiřinou Marešovou vzájemně funguje.“

V pražském evangelickém kostele U Martina ve zdi patří část úterního koncertu festivalu Prague Music Performance dvojici Terra incognita a jejím improvizacím. Tvoří ji Jiřina Marešová, varhanice se silným zázemím v umění improvizace a v interpretaci staré hudby, a Matouš Vlčinský, někdejší člen Scholy Gregoriany Pragensis a nyní manažer v gramofonovém průmyslu, vystupující příležitostně jako klarinetista a vokalista. Právě on v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz přibližuje, jak Terra incognita přemýšlí o hudbě a jak ji tvoří. Setkání a hraní s Jiřinou Marešovou považuje za velký dar.

Co se na vašem koncertě dá čekat? Hodinová nepřerušená hudební plocha? Drobné skladbičky? Komponovaný program prokládaný textem…?

Jediná jistota, kterou mohu slíbit, je, že na koncertě zazní varhany a klarinet a že tam bude znít hudba, která v této podobě ještě nikdy nezazněla, hudba okamžiku, která vzniká právě tam a která se s dozněním ztrácí. Když na nás posluchači přijdou někdy jindy někam jinam, uslyší něco jiného. Pokud se týká formátu, tak nám ze společného muzicírování vycházejí skladby – a dovolím si tomu říkat skladby – mezi pěti a deseti minutami. Není to jednolitá plocha nebo kompozice od začátku do konce. Používám slovo kompozice, protože se vědomě i podvědomě snažíme jednotlivá čísla nějakým způsobem vystavět. Některá lineárně a minimalisticky, některá ale mají strukturu skladby. A to je naším cílem v improvizaci: aby hudba zněla tak, jako kdyby byla skutečně zkomponovaná.

A slovo?

Snažím se ke každému koncertu vymyslet nějaký rámec. Někdy souvisí s místem, někdy s časem koncertu… V den koncertu u Martina ve zdi si budeme připomínat nedožité pětaosmdesáté narozeniny Václava Havla. A přišlo mi to jako tak důležité a hezké výročí, že se ho pokusíme promítnout do programu. Vybral jsem názvy tří Havlových děl. Nebudeme zhudebňovat Havlovu tvorbu, nebudeme ji ani ilustrovat. Ale vezmeme si název díla jako inspiraci. Přijde mi důležité si Václava Havla připomenout. Věřím, že nejsem sám, komu tady chybí.

Pokud hovoříme o inspiraci, tak téma bude slovně vyjádřeno, nebo vůbec nemluvíte?

Domluvili jsme se s pořadatelem koncertu, že poskytneme návštěvníkům a posluchačům program a že ho na začátku krátce slovně uvedu. Máme asi devět názvů skladeb, které jsme ovšem nikdy nehráli. Poprvé je zahrajeme až na místě. My už jsme s Jiřinou Marešovou udělali zkušenost, že když si nějaké téma vyzkoušíme předem, tak sice potom do improvizování vstupujeme s větší jistotou, ale už trochu vzpomínáme na to, jak jsme to hráli dříve… Ztrácí se pak kouzlo toho „poprvé tady a teď“. Všechny naše zkoušky si nahrávám a zjistil jsem, že když se k nějakému tématu vracíme opakovaně, ztrácí se živost, opravdovost a síla.

Natáčíte zkoušky… Ale jak takové zkoušky vlastně vypadají? Co zkoušíte, když potom nakonec hrajete něco, co jste ještě nikdy nehráli? Když vystoupení nechcete mít nazkoušené?

Zkoušíme různé možnosti našeho hudebního setkávání, zkoušíme „propojování myslí“. Jiřina Marešová je vynikající varhanice a improvizátorka. Je jednou z mála, kdo má u nás improvizaci skutečně vystudovanou. A je v tom oboru úžasná. I já jsem, jako každý muzikant, originál. Kdokoliv z nás dvou by se potkal s jinými muzikanty, tak mu něco fungovat bude, něco ne. Co je pro mě vzácné, to je míra cítění jednoho s druhým, které nám vzájemně funguje.

Takže jak vypadají vaše zkoušky?

Setkáme se, připravíme nástroje… a začneme hrát. Jeden nebo druhý. Někdy si dopředu dáme téma, které někdo z nás vysloví. Mohou to být třeba dvě slova. Nebo nějaký biblický či jiný příběh. Takový, který oba známe a na který se napojíme. Může to být obraz nebo obrázek. Někdy improvizujeme v návaznosti na lidovou píseň nebo třeba na gregoriánský chorál. Někdy se vrátíme k ciacconě nebo passacaglii, tedy ostinátnímu basu – neustále se opakujícímu basovému tématu, nad kterým potom improvizujeme variace. To je už ovšem forma improvizace odpovídající renesanční či barokní epoše. Máme „v repertoáru“ i bolero. Ne to Ravelovo; základem je jen rytmické schéma, které si on zpracoval po svém – a my také.

Čili zkoušíte spíše princip, ne konkrétní vystoupení.

Nezkoušíme konkrétní program, spíše si pojmenováváme určité hudební elementy a vlivy, které nám do toho pronikly, a zkoušíme na některé z nich zaostřit a chvilku si v tom pobýt.

Jak dlouho a jak často spolu hrajete? Jak dlouho se takto vyskytujete veřejně?

Potkali jsme se před mnoha lety, a to díky koncertům sborečku, který tehdy vedla moje žena. Uváděla s ním lidové písně a já jsem je někdy doprovázel na klarinet. Jiřina tam hrála improvizované mezihry. Tenkrát jsme si poprvé vyzkoušeli spolu improvizovat. Ona byla nahoře na kůru a já dole v kostele, takže propojení na dálku… Zdrojem inspirace tam byla lidová píseň. V roce 2015 jsme na tomto principu natáčeli improvizované mezihry na CD ke zpěvníku Písně na cesty krajinami duše, který dávala dohromady moje žena.

A první koncerty?

První vystoupení pro veřejnost jsme měli zhruba před rokem v kostele Panny Marie pod řetězem. Po něm mělo následovat několik dalších, ale vstoupila nám do toho doba covidová, takže všechny plány padly. Hned druhý koncert měl být tehdy pro Prague Music Performance. Den před koncertem jsem ale dostal covid… Od té doby jsme měli jeden společný koncert v kostele sv. Klimenta. Naplánováno jich bylo víc, včetně ciziny, ale všichni pořadatelé postupně termíny rušili a přesouvali, takže tohle je teď v Praze náš třetí společný koncert.

V portfoliu Jiřiny Marešové je Terra incognita jenom jedna částečka?

Ano, zdá se, že je pro ni ale hodně zajímavá a inspirativní a že se chce společné improvizaci hodně věnovat vedle vlastního sólového hraní. Na svých recitálech hraje jak „literaturu“, tak vlastní improvizace. V některých zemích je improvizace vnímána jako svébytná a samozřejmá součást klasicko-hudebního života, u nás je to pořád dost okrajová záležitost.

A vy?

Já jsem měl spíše menší a příležitostné koncerty, někdy jako součást vernisáží, jindy jako doplňující program v nějaké hudebně laděné kavárně či v rámci Noci kostelů. Tam si většinou beru na pomoc loop station. A jednou položkou v mých hudebních aktivitách je i spolupráce s tanečníky. I u nich je běžnou věcí velký smysl pro improvizaci. Mám radost ze spolupráce s choreografkou Mirkou Eliášovou, několikrát jsem doprovázel třeba její taneční představení pro děti Svět z papíru, kde je hudba improvizovaná.

Když hovoříme o vašich koncertech, je to hlas a klarinet napůl, nebo je klarinetu víc?

Téměř výhradně jde o klarinet. Někdy si dovolím nějaké téma nebo lidovou píseň zazpívat jako výchozí moment, ale jsem v tom velmi uměřený. Má to i technické důvody. Při hraní na klarinet mám nějakým způsobem nastavený dech a otevřenost krku – a rychlé přepnutí do zpívacího modu není úplně snadné. Musím si to sám ve svém těle ještě pořádně „osahat“. Rád bych měl pro sebe otevřenou možnost kombinace obojího, ale klarinet bude stejně vždycky zřejmě převažovat.

Looper, loop station, je zábavné obohacení, nebo něco víc?

Je to můj kamarád. Hráči na harmonické nástroje to mají mnohem snadnější. Mohou se třeba doprovázet ve zpěvu, mohou vést několik hlasů a rozvíjet harmonie. Klarinet je melodický nástroj, který má v rámci klasické techniky k dispozici jednu linku. A to, obávám se, z hlediska atraktivnosti hudby pro posluchače na dlouho nevydrží. Loop station je výborná možnost, když nemám živého spoluhráče. Umožňuje mi buď si natočit nějaký harmonický nebo harmonicko-rytmický základ, na který potom improvizuji a který můžu v průběhu hry různě proměňovat. Nebo mi umožňuje vytvořit si ambientní podloží, ne příliš definované, které je inspirací pro něco, co může nad ním vyrůst. Je to tedy opravdu důležitý spoluhráč a kamarád.

Schola Gregoriana Pragensis zabírá ve vašem životě docela dlouhé období. Je to už jen minulost a vzpomínka? Nebo dokonce vytěsněná vzpomínka?

Tahle otázka přichází zrovna v okamžiku, kdy mohu říci, že jde o oživenou vzpomínku. U příležitosti dvaceti let festivalu Lípa Musica totiž jeho ředitel Martin Prokeš, který také byl dlouholetým členem souboru, uspořádal koncert, kde jsme se sešli v rozšířeném obsazení, tedy současní s bývalými členy. Zazpívali jsme společně v Hrádku nad Nisou program Čeští světci v nebeském Jeruzalémě, který byl kdysi vůbec prvním koncertním programem Scholy. Asi jsem nebyl jediný, kdo si to krásně užil. Byl to návrat do hudebního a duchovního světa, který mám v sobě hluboko uložený a ve kterém mi bylo velmi příjemně si plout… David Eben byl po koncertě nadšený a říkal, že bychom si to měli někdy zopakovat…! Já se stejně někdy v improvizacích, které s Jiřinou děláme, přistihuji, že mi tam z ničeho nic najednou vyplyne i nějaká chorální melodie nebo sekvence…

Jak se vystupování dá skloubit s prací, s občanským zaměstnáním? Přetlačuje se ve vás puzení koncertovat s nutností každodenní civilní práce? Vy nejste vnímán jako interpret, který je někdo zaměstnaný, ale jako manažer, který se objevuje jako hudební interpret…

Pro každého muzikanta, který tvoření hudby zažil, zůstává jako hlas v srdci, jako touha, muziku na nějaké úrovni dělat. Je jedno, jestli doma s rodinou, s kamarády v hospodě nebo u ohně, nebo koncertně. I u mě tenhle hlas, silný hlas, je přítomen. A občas vyplave. Setkání a hraní s Jiřinou Marešovou považuji za velký dar a příležitost si tuhle touhu naplňovat. Naše hudební aktivity mají zatím takový rozměr, že rozhodně nejsou v jakémkoli konfliktu s mým zaměstnáním. Je to něco, co mě oživuje a co mi dává chuť v muzice něco dělat dál.

Takže volnočasová aktivita?

Z hlediska Supraphonu ano. Mám zkušenost, že i pro jiné hudebníky, kteří přijali jako zaměstnání nějakou roli v hudebním průmyslu, je důležité – pro jejich vnitřní energii – aby si tuhle touhu občas naplňovali.

Například ředitel České filharmonie David Mareček u klavíru…

Ano, třeba.

Kdy se stalo, že jste opustil obor, který jste na Přírodovědecké fakultě v Praze vystudoval?

Vystudoval jsem molekulární biologii a genetiku. Po prvním ročníku jsem měl sklony k dezerci, uvažoval jsem o konzervatoři a klarinetu. Nicméně od lidí zásadních v mém životě jsem tehdy nedostal pro mě nutnou podporu, a tak jsem biologii dostudoval. Ale moje touha dělat hudbu byla silnější. Takže jsem nakonec šel studovat na Týnskou školu zobcovou flétnu a zpěv a pak teorii a provozovací praxi staré hudby na hudební vědě na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Směřovalo mě to hodně ke staré a duchovní hudbě.

Pojítkem let od dospívání do doby po vysoké škole byl klarinet?

Ano, učil jsem se na něj na Lidové škole umění, průběžně jsem na něj hrál a vracel se k němu. Ale byl to i zpěv, který jsem začal dělat při studiu v Praze. Rozhodující moment přišel, když David Eben po návratu ze studií ve Francii znovu ustavoval soubor Schola Gregoriana Pragensis. Přizval mě tenkrát, bylo to v roce 1993. Měl tehdy ambici vytvořit profesionální soubor, který bude chorál zpívat na vysoké úrovni. Nachomýtl jsem se k tomu, vtáhlo mě to a zažil jsem se Scholou patnáct roků života.

To byl profesionální provoz?

Ano. Vedle toho jsem dělal i další věci, ale určitou část života mě to živilo.

Stála někde tam na důležitém místě i improvizace, jak ji teď uslyšíme?

Scholu bych s improvizací nespojoval. Ale jazz, který poslouchal můj táta a který jsme s ním tím pádem poslouchali i my, ten ano…! Jako dítě jsem jazzu moc nerozuměl, ale postupně mi tak vnikl pod kůží, že je to dneska skutečně „moje muzika“… Při poslouchání jazzových mistrů něco z improvizační volnosti do člověka a do jeho myšlení asi prostě pronikne… A táta nás oba syny povzbuzoval, abychom se nebáli zkoušet. A je tu ještě další věc: Byl jsem někdy líný číst a luštit spousty not. Víc mě bavilo si trochu vymýšlet, než studovat a hledat dokonalý tvar něčeho, co někdo jiný napsal. Vymýšlet si k tomu, co zrovna zní, nějaké druhé a třetí hlasy. A u toho jsem zůstal… Nese to s sebou něco úžasného, totiž svobodu. Nejsem vázaný na to, co někdo někdy vytvořil, na hledání interpretační dokonalosti v detailu a preciznosti. Svoboda je veliká věc! Na druhou stranu je s tím ovšem spojena i nejistota – a nezbytná důvěra, že v tu chvíli, kdy stojím před lidmi, „něco přijde“. I kdyby to mělo začít od jednoho tónu. Že nás Duch svatý, múza, inspirace či jak to vlastně nazvat, nenechá na holičkách…

Foto: archiv Prague Music Performance, Vojtěch Havlík, Lukáš Marhoul, Fb J. Bartoše, Fb – Galerie Věž, Mníšek pod Brdy