KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Kateřina Kněžíková: Zpívání je běh na dlouhou trať english

„Když odkryjeme nějakou další část pěvecké techniky nebo interpretační stránky nějaké árie, je úžasné sledovat, jak se jim rozzáří oči!“

„Neznám jedinou zpěvačku, která – když do Rusalky dá srdce a celou svoji duši – by byla ochotná zazpívat jí hned ještě jednou.“

„Glyndebourne bylo pro mě zásadním. Nejen pěvecky, ale i v tom smyslu, že jsem si mohla ověřit, že jdu správnou cestou.“

Výuka na Letní hudební akademii Kroměříž a pak hned ve stejném městě na navazujícím víkendovém setkání v rámci Stipendijní akademie mentoringu uměleckého vzdělávání MenArt…, do toho vzpomínky na Janáčkovu Káťu Kabanovou na festivalu v Glyndebourne a potěšení z blížící se Rusalky v parku – scénického koncertního uvedení Dvořákovy opery v Litni v rámci Festivalu Jarmily Novotné… Tím všem v těchto dnech žila a žije sopranistka Kateřina Kněžíková. Rozhovorem pro portál KlasikaPlus.cz se jako červená niť vine její přesvědčení, že práce nemůže nikdy končit. Ani po premiéře.

Jaká byla úroveň mladých zpěváků, které jste týden vyučovala v Kroměříži při Letní hudební akademii?

Mám štěstí, že za mnou už několik let jezdí stálý okruh mladých. Zároveň se je vždycky snažím doplnit někým novým. Letos se mi sešly různorodé hlasy, měla jsem koloraturní soprán i lyrický baryton. Užívám si to, protože mě opravdu hodně baví, když můžu nalézat krásu a volnost zpívání s někým novým. Když odkryjeme nějakou další část pěvecké techniky nebo interpretační stránky nějaké árie, je úžasné sledovat, jak se jim rozzáří oči! Samozřejmě, že si asi intuitivně vybírám studenty, respektive účastníky, kteří třeba nejsou ještě dokonalí technicky, ale mají muziku rádi, propadli jí. Takové, u kterých je cítit, že tvoření hudby a stavění árie jako celku je pro ně opravdu důležité. Důležitá je pochopitelně i technika, ale já si vybírám někoho, kdo je už trošku dál, kdo se může posunout v interpretačních věcech. V těch několika dnech asi nemůžeme objevit Ameriku, nemůžeme čekat, že mávneme kouzelným proutkem a stane se zázrak… To není reálné. Zpívání je běh na dlouhou trať. Ale úroveň byla vysoká. A myslím, že to platí pro celou kroměřížskou akademii. Vnímám jako její motto úsilí, aby to bylo nejen smysluplné, ale aby to účastníky někam posouvalo. Důsledkem pak je, že se vracejí…

Teď o víkendu se v Kroměříži koná další hudební setkání, a to v rámci projektu MenArt. Také na něm, stejně jako pianista Ivo Kahánek, vyučujete. Liší se především v tom, že jde o menší děti?

Ano, jsou tu žáci základních uměleckých škol, protože MenArt je praktická odnož ZUŠ Open. Na základě stejného principu, o kterém jsem už mluvila, si i tady vybírám z přihlášek studenty nebo kurzisty a stipendisty projektu, který pak běží celý rok. Letos máme novinku, setkání nebudou čtyři, ale bude jich do začátku léta příštího roku šest. Začínáme vždycky, už tradičně, v Kroměříži, kde máme velkou podporu základní umělecké školy a lidí, kteří se pohybují kolem. Letos jsem si vybrala deset šikovných zpěváčků, snažím se nakombinovat vždycky holky a kluky a uplatnit pravidlo, že neberu neodmutované děti. Zdá se, že většina příchozích už pomýšlí na profesionální pěveckou dráhu, takže vím už teď, že nadcházející rok bude intenzivní. Cítím, že budou chtít vědět hodně! Během zmíněných šesti setkání jim proto dám dost práce. A MenArt je oproti dalším kurzům jiný i v tom, že při výuce je spolu se studentem i jeho pedagog, který potom všechno sdílí ve svých hodinách. Snaží se ve dvou následujících měsících linku, kterou tady najdeme, vést dál. Mám úžasnou zkušenost, že tenhle ten model – trojlístek, tedy já, žák a pedagog – funguje krásně. Budou se konat i koncerty… Máme se na co těšit.

Jak vzpomínáte na letošní jaro, kdy jste řadu týdnů strávila s Janáčkovou Káťou Kabanovou na festivalu v Glyndebourne na jihu Anglie?

S odstupem mám dojem, že už to bylo strašně dávno, protože od té doby se v těchto měsících u nás udála spousta věcí. Na druhou stranu to tak dávno není… A když tady moje studentka Markéta Böhmová na koncertě zpívala výstup Káti Kabanové z prvního dějství, tak mě to naplňovalo melancholií… Teď vzpomínám na Glyndebourne strašně ráda. Káťu jsem dostudovala před několika měsíci, je to repertoár, který mě po dlouhá léta dosud míjel, takže je samozřejmě trochu zvláštní říkat teď někomu, jak ji má hrát a zpívat… Ale i přes tu melancholii vzpomínám na tamní festival jako na zkušenost, kterou se podobně snažím tady na akademii předávat dál: Nejde jen o pěveckou stránku věci, ale i o zažití toho, jak by se mělo pracovat…. Takže Glyndebourne bylo pro mě zásadním okamžikem, respektive obdobím. Nejen pěvecky, ale i v tom smyslu, že jsem si mohla ověřit, že jdu správnou cestou. Stejně tak vždycky namotivuje, když od inscenačního týmu necítí nějaké bloky, když necítí, že by mu někdo nevěřil a podobně… Větší umělecké sebevědomí totiž nakonec nesouvisí úplně s tím, jestli člověk zazpíval všechno dobře, ale s tím, jakým pracovním procesem prošel.

Za týden zpíváte v parku v Litni, u zámku, kde bydlela pěvkyně Jarmila Novotná, Dvořákovu Rusalku. Je to novější role, ale už jste ji ztvárnila v Ostravě… Je pro vás rolí stejně emotivní?

Rusalka je pro mě role stejně srdeční jako Káťa. Mám ji už usazenější… Káťa je ale vlastně jednodušší. Jednak tím, že je to celkově kratší opera. Když jsem zpívala Káťu, vždycky jsem si říkala, že bych si ji klidně dala znova, ještě jednou… U Rusalky si tohle opravdu neříkám. A neznám jedinou zpěvačku, která – když do Rusalky dá srdce a celou svoji duši – by ještě byla ochotná zazpívat jí hned ještě jednou. Je to fyzicky náročná role. Koneckonců Káťa je postava z lidského světa, normální bytost, kdežto Rusalka je přece jen úplně jiná: na začátku úplně čistá, pak prožije obrovský přerod… Čím vším musí projít, aby příběh dopadl tak, jak dopadne… Díky její cestě poznávám, jak širokou paletu pěveckých, hereckých a emocionálních prvků má v sobě Rusalka… Ale i na roli Rusalky ještě budu dál a dál pracovat. Bude se vyvíjet, protože pro mě to nikdy není tak, že premiérou práce končí. Vždycky jdu zase znovu na korepetice, znovu řeším případné chyby… A nebo prostě člověka něco osvítí, někam se posune a potřebuje to znovu zpracovat… K Rusalce je rozhodně důležité se vracet. A ještě jedna věc je důležitá: být ve vztahu k tomuto novému repertoáru opatrná.

Foto: archiv Letní hudební akademie Kroměříž, Glyndebourne Productions Ltd. Photo: Richard Hubert Smith

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky