sobota, 31 červenec 2021 14:00

Vladislav Bláha: Koncert by měl být pokaždé přinejmenším něco jako malý svátek

Autor:

„Dle možností přizpůsobuji realitu tak, aby se s ní dalo slušně žít.“

„Není náplní mého života zahrát v co nejvíce zemích.“

„Skladby jako Španělská romance přenechám k provedení žáčkům a raději si zahraji třeba nějakou hudebně náročnější atonální skladbu Brouwera.“

 

103

 

Už potřicáté se v týdnu od 1. do 7. srpna v Brně rozezní Mezinárodní kytarový festival. Díky němu se v České republice za tři dekády představila absolutní interpretační a skladatelská špička klasické, ale i španělské a flamencové kytary. Legendy jako John W. Duarte, Roland Dyens, Nikita Koshkin, Jorge Morel, Máximo Diego Pujol, Hopkinson Smith a Andrew York doplňují jména nejlepších českých i slovenských interpretů a současných kytarových hvězd. V rámci letošního ročníku například vystoupí jeden z nejlepších kytaristů světa Łukasz Kuropaczewski a za pozornost stojí též European Guitar Quartet, jehož hvězdné obsazení samo o sobě vyvolává husí kůži: Zoran Dukić, Pavel Steidl, Thomas Fellow a Reentko. Portálu KlasikaPlus.cz v té souvislosti poskytl rozhovor Vladislav Bláha, koncertní kytarista, pedagog brněnské JAMU a ředitel festivalu.  

Pořádat mezinárodní kytarový festival v současnosti obnáší jistou dávku odvahy a pevných nervů. Jak se vyrovnáváte s neustálými změnami a novými nařízeními?

Festival pořádám letos potřicáté a za tu dobu jsem si na řešení problémů různého druhu zvykl. Nejsem pověrčivý, ale věřím na osud, a tak rozhodnutí osudu přijímám, ale dle možností přizpůsobuji realitu tak, aby se s ní dalo slušně žít.

Dramaturgie jubilejního, třicátého ročníku se mění podle aktuálních epidemických opatření v různých zemích. Kteří umělci tedy určitě přijedou a kdo je dosud s otazníkem?

Máme už adekvátní náhradu za Eduarda Fernándeze, protože mu hrozila desetidenní karanténa a při ceně letenky z Uruguaye jsme nechtěli případné rušení na poslední chvíli při zakoupené letence riskovat. Skutečnost nakonec sice nebyla až tak zlá, ale nikdo nemůžeme tušit, kterým směrem se Covid bude ubírat či rozmnožovat. Ostatní se, doufejme, bude konat dle plánu. Fernándeze zastoupí nejlepší belgický kytarista Jan Depreter a španělské duo – Francesco Mannis (flétna) a Eduardo Pascual Díez (kytara).

Většina festivalových koncertů se odehraje na brněnské Nové Radnici. Je to prostor, který kytaře akusticky svědčí?

Je to krásný historický sál, který není akusticky ani optimální, ale ani špatný. Lepší by byl pro kytaru sál s větším dozvukem, ale momentálně máme z různých důvodů tento. Bohužel nemůžeme mít krásný historický sál v této velikosti v centru města, a ještě zvukově ideální. Při pořádání takového festivalu ve větším městě je třeba umět vybrat kompromis. Asi bych našel o něco lepší akustiku mimo centrum, ale zase by tam přišlo méně lidí a nebylo by to až tak hezké historické prostředí. Když v zahraničí vidí fotky z našeho festivalu, okamžitě mi píší, jak máme hezký sál. Akusticky neublíží, ale ani nepomůže dlouhým dozvukem, který někdy zakrývá drobné nečistoty a dělá tón hezčím.

Na co by lidé, kteří se chystají na koncerty, neměli zapomenout?

Neměli by zapomenout na to, že koncert by měl být pokaždé přinejmenším něco jako malý svátek, čerpání energie z hudby, projev inteligence a kulturnosti, koncentrace psychické energie, příležitost, aby se člověk choval kulturněji než obvykle a i jako posluchač si během koncertu v sobě vytvořil něco krásného.

 

101

 

Jaký doporučujete dresscode? Obecně se má za to, že kytara je populární nástroj a na koncerty se chodí naprosto volně…

Měl by být přiměřený povaze a obsahu hudby. Když jde o filharmonický koncert, líbí se mi, když jsou lidi svátečně oblečeni a snaží se vypadat co nejvíce esteticky. Pokud by někdo přišel na nějakou technoparty nebo třeba country ve smokingu a večerních šatech, je to asi stejné kulturní neporozumění, jako když někdo přijde na komorní nebo symfonický klasický koncert v roztrhaných džínách a kostkované košili s širákem na hlavě.

Vy sám v rámci svého recitálu zahrajete v evropské premiéře skladbu Leo Brouwera Motivos de Son č. 4. Jak byste ji popsal v kontextu Brouwerova rozmanitého díla? Skladba má i velmi osobní věnování, které má pro vás osobní rozměr – nemýlím se?

Je to tak. U skladby je Brouwerem napsáno: „For Vladislav Bláha, in honor to his mother Elisa“. Skladba je podle kubánské stejnojmenné knihy „Motivos de Son“, a jak jsem z vyprávění Leo Brouwera pochopil, tak se jedná o konverzaci syna s matkou. Vloni mi zemřela maminka – moudrá žena, která se dožila vysokého věku. Její dětství bylo velmi těžké. Od dvanácti do čtrnácti let byla přáteli schovávaná ve sklepě činžáku v Brně, kde chodila na vzduch jen jednou týdně v noci, jinak by musela stejně jako babička do koncentráku. Dědeček – Němec – se na začátku války s babičkou z rasových důvodů rozvedl a víc se o jejich osud nestaral.

Kdo vlastně inspiroval ono „věnování“ vaší mamince?

Když mi letos Leo Brouwer navrhl, že mi napíše a věnuje skladbu, napadlo mě mu tento příběh říct a on složil tuto skladbu. Domnívám se, že se jedná stejně jako v té kubánské knize o konverzaci matky se synem na různá témata – nejen na výše uvedené. Obsah skladby mi připadá jako drobné intimní kontrastní minipříběhy s neobvyklou melodikou, jejíž motivy se v různé podobě prolínají celou čtyřminutovou skladbou. Jsou různé, některé jsou si podobné, ale stále se trochu mění.

Osobní věnování mistra Leo Brouwera, to je obrovská vzácnost a současně vyznamenání. Máte k sobě zřejmě blízko. Jaký je váš příběh?

S Leo Brouwerem jsem se poprvé setkal před asi před čtyřiceti lety na několika festivalech v Esztergomu v Maďarsku a v Německu. Měl koncert a masterclass na Hochschule Franze Liszta ve Výmaru, kde jsem studoval. Také jsme se dvakrát viděli na festivalu v Havaně na Kubě a možná ještě i někde jinde. V Esztergomu jsem mimo jiné hrál asi ve stočlenném kytarovém orchestru, kde jsme provedli premiéry skladeb přímo pod vedením Brouwera. V mezinárodní kytarové soutěži v Esztergomu v roce 1981 jsem získal první místo spolu s jedním kubánským kytaristou, a protože Leo Brouwer a Costas Cotsiolis chtěli dát okázale najevo, že jsem se jim líbil více, tak mi oba veřejně předali vedle prvního místa i svoje osobní ceny.

Naposledy jsem vytvořil na JAMU v roce 2009 projekt, na základě kterého Leo Brouwer na týden přijel do Brna vyučovat studenty JAMU oboru kytara. Při té příležitosti jsem v Brně zorganizoval koncert studentů a pedagogů JAMU z Brouwerových skladeb a Leo mě mile překvapil tím, že mi poslal novou skladbu a přál si, abych ji v Brně premiéroval. Tak se i za účasti skladatele s jeho slovním úvodem stalo a je to zde (Leo Brouwer – Paisaje cubano con fiesta, World Premiere, introduction by Leo Brouwer; druhá skladba: Leo Brouwer: Elogio de la danza, introduction by Leo Brouwer).

Vloni jsme spolu s Brouwerem zvažovali jeho příjezd na letošní jubilejní, třicátý kytarový festival v Brně. Vzhledem ke zdravotnímu riziku Covid-19 byly všechny jeho letošní cesty zrušeny a Brouwer se rozhodl mi věnovat skladbu, o níž jsme hovořili.

 

100

 

Koncertoval jste ve více než padesáti zemích. Chybí vám v portfoliu nějaký stát, kam byste jako koncertní umělec rád zavítal?

Není náplní mého života zahrát v co nejvíce zemích. Ze světadílů jsem nehrál v Austrálii a v Africe – což třeba někteří čeští interpreti ano. Možná ale třeba nehráli v některých zemích z těch, kde jsem hrál já: Indonésie, Vietnam, mnohokrát v Japonsku, Brazílii, Venezuele… Nejsem typ umělce, který má potřebu hrát v exotice nebo musí hrát dvacet metrů pod hladinou moře, v raketě na Měsíc či v nejteplejším místě na poušti nebo nejstudenějším místě na zemi. Nevidím v tom smysl a narcistické předvádění osobnosti interpreta na úkor hudby není náplní koncertů. V řadě z těch přibližně padesáti zemí jsem hrál mnohonásobně, třeba třináctkrát na turné v USA – celkem dost přes sto koncertů, deset turné v Mexiku, v Německu jsem studoval vysokou školu a vystoupení tam byly asi stovky. Jestli někdo hrál ve čtyřiceti zemích a jiný třeba v osmdesáti a někdo dva tisíce koncertů a jiný padesát tisíc, nemá vůbec v ničem žádný význam a umělec-cestovatel až tak velký rozdíl necítí.

Podle jakého klíče volíte na festival hostující umělce? Jaké faktory a kritéria jsou pro vás rozhodující?

Vybírat mohu, jak chci, ale už se mi několikrát přihodilo, že umělec, kterého jsem vybral, nepřistoupil na naše finanční nebo termínové možnosti. Vedle toho, zda na něj máme peníze a jak se s ním dá domluvit na termínu, rozhoduje zajímavost repertoáru, umělecká přesvědčivost a výraznost jeho hry, celkové vystupování a mimořádnost programu, kdy jen výjimečně hraje některé, studenty často hrané hity na školách, a když, tak ve vkusném a stylově přiměřeném provedení.

Pořádat mezinárodní festival už třicet let je úctyhodný výkon. Když se za tou třicítkou ohlédnete, co vám činí největší radost?

To, jak daleko se kytara ve světě i u nás dostala. To se pozná především na skladbách pro kytaru a orchestr. Sólově může hrát kytara téměř cokoliv a v podstatě to na nějaké úrovni může i kdokoliv trochu šikovný při určitých schopnostech zahrát. A velmi obtížně se hledá nějaké měřítko obtížnosti a úrovně skladby. Spolupráce s orchestrem je už něco jiného. Je náročnější a dává i větší zvukové, harmonické i dynamické možnosti – a není to dnes pouze Aranjuez nebo Vivaldiho Koncert D dur, v čem může kytarista předvést své umění. Vedle sedmadvaceti provedení Aranjuezu jsem hrál s orchestry skladby Ponceho, Kohouta, Tučapského, dvojkoncert Piazzolly, komorní koncerty Štědroně, Tesaře, Šimíčka, Duarteho, nemluvě o barokních, původně loutnových koncertech.

Takže původní kvalitní repertoár je různorodý… Odráží se to také v programech koncertů?

Na jedné straně je pěkné, že jsou i dnes stejně jako kdysi blázni, kteří se dovedou zapálit pro kytaru (nebo jiný nástroj) a věnovat jí kus svého života a srdce nezávisle na tom, zda je skladba líbivá na první poslech, nebo obsahově náročnější a běžné publikum ji příliš nepochopí. Na druhé straně nás většinové publikum tlačí k melodickým, hudebně jednodušším skladbám a není vzácné, že v repertoáru některého renomovaného kytaristy zazní třeba zmíněná Španělská romance, občas hrávaná i nižšími ročníky ZUŠ. To jsou skladby, které přenechám k provedení žáčkům a raději si zahraji třeba nějakou hudebně náročnější atonální skladbu Brouwera.

 

102

 

Foto: Jan Mikolášek, archiv Vladislava Bláhy

Milan Bátor

Hudební publicista, pedagog, kytarista

Rodák z Opavy, pochází z umělecké rodiny, bratr David je básník, teta Božena Klímová patřila k výrazným polistopadovým básnířkám. Vystudoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Filozofickou fakultu Ostravské univerzity, kde završil studia doktorským titulem v oboru Hudební teorie a pedagogika. Dlouhá léta působí jako hudební pedagog, na kytaru a etnické strunné nástroje hrál v kapelách Pearl Jam Revival, Nekuř toho tygra, Nisos, aj. Jako korepetitor a kytarista získal v ústředních kolech soutěží řadu diplomů za vynikající umělecký doprovod. Rád píše a přemýšlí o hudbě a interpretaci, spolupracuje s Českým rozhlasem a tištěnými časopisy a internetovými portály. Na hudbě miluje svobodu, mnohotvárnost a dar spojovat. 
 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.