„Současná hudba ve vysílání rozhlasu v poledne je absolutní rarita!“

„Zkouška sirén získala koncerty krásnou dimenzi, lidi to propojilo. Spoustě z nich už dnes siréna nepřipadá tak nepříjemná.“

„Skladba Petra Hory zaujala kombinací zvuku sirény, vody a lidského hlasu.“

Jako ředitelka Orchestru Berg, který se specializuje na soudobou hudbu, zodpovídá Eva Kesslová především za praktický chod tělesa, jeho financování či personální obsazení jednotlivých koncertů. Projektem Hudba k siréně, který spojil fenomén zkoušky sirén znějící každou první středu v měsíci Českem s tvorbou současných českých skladatelů a skladatelek, však výrazně vstoupila do dramaturgie orchestru. Přes počáteční nedůvěru přesvědčil její nápad ke spolupráci Český rozhlas a probojoval se nesčetnými peripetiemi až k ocenění Prix Italia, jedné z nejvýznamnějších světových rozhlasových cen. O Hudbě k siréně, Prix Italia ale i o dalších plánech Orchestru Berg, který v roce 2020 oslavil svou dvacátou sezónu, jsme si s Evou Kesslovou povídaly v zahrádce jedné z nejútulnějších žižkovských kaváren, kam za mnou ochotně přijela ochutnat zdejší vyhlášené rohlíčky-řepánky. Náš rozhovor tak zvukově doprovázel typický žižkovský kolorit, který by jistě ocenila nejedna současná skladatelka či skladatel.

Jak je to s tou dvacátou sezónou Bergu? Četla jsem, že jste vznikli v roce 1995…

Je to tak, první koncert jsme skutečně měli v roce 1995. Tenkrát ale Orchestr Berg vzniknul jako taková přidružená jednotka HAMU. A teprve v roce 2001 jsme měli vlastní samostatnou sezónu. Tehdy to bylo také od března do prosince a u toho už jsme zůstali. Dvacátou sezónu měl tedy Berg v roce 2020.

Jak vypadá vaše aktuální sezóna?

Sezónu Orchestru Berg plánujeme vždy na kalendářní rok a v té letošní máme klasických osm koncertů. Běžně je odehrajeme v březnu až červnu a od září do prosince, každý měsíc jeden. Původně jsme chtěli nahrazovat loňskou sezónu, protože orchestr má abonenty a i loni jsme dva projekty z osmi neodehráli. Jeden jsme jen natočili na video. Plánovali jsme dělat koncerty od února každý měsíc. Nakonec jsme ale měli první koncert letošní sezóny až 21. června, na první letní den, a hrajeme i o prázdninách, každé dva tři týdny jeden koncert, abychom zpoždění dohnali. Snad se nám podaří vše uskutečnit od června do prosince. Letošní program je kombinací i některých akcí z loňska, něco jsme museli přesunout až na rok 2022. Přeorganizovávat tolik lidí, sólistů, akcí, sálů je opravdu náročné, ale člověk si musí nějak poradit s tím, co je. Je to rozhodně jízda.

Přes všechny komplikace, které současná doba přináší, zaznamenal Orchestr Berg nedávno jeden mimořádný úspěch. V červnu jste spolu s Českým rozhlasem získali prestižní Prix Italia za projekt Hudba k siréně. Jak tento projekt vzniknul?

Původní myšlenka vzešla z Bergu. Přemýšleli jsme o tom už několik let ještě předtím, než jsem projekt napsala do grantové žádosti. Vždycky máme spíše přetlak projektů, vybíráme, řešíme, co zařadit a co ne. O Hudbě k siréně jsme mluvili tak dlouho, až jsem si řekla, že to tak dál nejde, napíšu grant a pak už se to musí zrealizovat. Je to taková hnací síla. Když jsem s tím ale poprvé přišla do Rozhlasu, projekt odmítli. Pak jsem se zkusila zeptat Ladislava Železného, to je člověk, který má v Rozhlase na starost experimentálnější projekty třeba z oblasti radioartu. Ten byl nadšený a říkal: to je skvělý, to je přesně to, co nás zajímá, propojování reality s rozhlasem. Ujal se toho, navrhl to redakci a díky němu si to Vltava převzala. Díky Rozhlasu pak Hudba k siréně dostala další dimenzi skrze celorepublikové vysílání.

Získat ke spolupráci takto významnou instituci je už samo o sobě velký úspěch. Co považujete za úspěch vy sama?

Je úžasné, že se díky tomu dostala současná hudba do plošného vysílání rozhlasu v poledne, to je absolutní rarita! Často se totiž zařazuje do pozdních nočních hodin. Byla jsem za to moc ráda. Hned po prvním vysílání se Vltava radovala, že křivka sledovanosti v poledne vyskočila, zájem byl obrovský. I teď, když už naše minikoncerty Vltava nevysílá, lidé píšou: vždycky když slyším sirénu, mám tik zapnout si rádio. Koncerty tam už sice nejsou, ale díky rozhlasu tenhle fenomén získal krásnou dimenzi, lidi to propojilo. Spoustě z nich už siréna nepřipadá tak nepříjemná. Už si ji spojují s něčím jiným, což je moc hezké.

To byl váš cíl?

Nejen to. Projekt měl být už od začátku edukativní. Koncerty byly krátké, chtěli jsme s nimi dojít přímo za lidmi. Stěhovat se po školách, univerzitách, různých organizacích. Byli jsme na Akademii věd, ve Výzkumném ústavu vodohospodářském, na koupališti… Vnímali jsme to jako takovou „vakcinaci“ soudobou hudbou, která bude mít smysl do budoucna. Díky rozhlasu se to podle mě podařilo hezky rozšířit.

S původním nápadem přišel tedy umělecký vedoucí a dirigent Bergu Peter Vrábel?

Původní nápad byl můj! (smích) Peter k tomu byl od začátku poměrně skeptický. Měl pocit, že je to příliš malá forma, že to nezaujme. Já jsem v tom naopak viděla velký potenciál. Především v té edukativní stránce. Říkala jsem si, přijdeme za lidmi, bude to krátké, přežijou to, i kdyby se jim to zrovna nelíbilo, na druhou stranu to spojení se sirénou je atraktivní, může zaujmout. Peter projekt zpočátku sledoval spíš zpovzdálí, ale pak se do něj s chutí zapojil. Původní myšlenka byla ale moje. Já sedím pravidelně v poledne u počítače a u nás na Proseku v šestém patře slyším sirénu opravdu krásně, i když mám zavřená okna. Je to zvuk, který si člověk s ničím nesplete.

Jak jste vybírali místa, kde se koncerty odehrávaly?

Šlo o pečlivý výběr ve spolupráci s autory. Každý ze skladatelů měl jiné požadavky, jinou představu, co se týká skladby. Někdo chtěl sirénu silnou, někdo slabší, někdo to chtěl udělat třeba pro svoji bývalou školu. To byl případ například Martina Klusáka. Se skladateli jsme výběr lokací podrobně konzultovali a chtěli jsme, aby koncerty byly na místech, která jsou jim blízká. Skladba Miroslava Pudláka tak zazněla na Filozofické fakultě UK, kde Mirek učí. Experimentální projekt Jana Trojana naopak spojil tři místa v Česku skrze rozhlasové vysílání. Honza pracuje v rozhlase, ví, co rozhlas umí za kouzla, a dokázal toho využít.

Objevily se v průběhu realizace projektu nějaké problémy?

Často jsme narazili na technické překážky. Skladatelé třeba měli představu konkrétního místa, ale tam právě siréna nebyla. Orientovali jsme se podle mapy sirén. Ale zase ne všude, kde je siréna blízko, je i dobře slyšet! Narazili jsme na zvukové stíny, nefungovalo to. Generálka byla vždy o měsíc dříve. Většina institucí, které jsme oslovili, byla nejprve nadšená, ale pak přišel koronavirus a najednou to byl na řadě míst velký problém. Nemohli jsme například do škol, problém byl dostat se i do budovy samotného rozhlasu. Navíc v roce 2020 řada zkoušek sirén vůbec neproběhla. Hned ta první vyšla, tuším, na první leden, v únoru nebyla kvůli pietě. V loňském roce byla těch sirén na správném místě snad jen polovička, bylo to náročné!

Má siréna všude stejnou výšku tónu?

Oficiálně by to mělo být 400 Hz, ale ne všude to tak je. I proto jsme si ji v konkrétním místě museli předem nahrát, aby se k ní skladatel mohl přiladit, pokud měl tento záměr. Musely se podle toho přelaďovat i nástroje. Když jsme jeden koncert přestěhovali z Bohnic na hradčanskou Fortnu, byl to najednou problém.

Dostali skladatelé nějaké omezení, co se týká nástrojového obsazení?

Dostali. Koncipovali jsme to jako nízkorozpočtový edukativní projekt, takže měli zadání do tří až čtyř nástrojů, což přešvihnul jen jeden z autorů. Ten ale tak smutně koukal, až jsme mu povolili pět, ale to byla velká výjimka. Chtěli jsme, aby se pak projekt mohl stěhovat i do regionů a nestálo to moc.

Měl nějaké vlastní požadavky na projekt i Český rozhlas?

Rozhlas vymezil každému vysílání pevný čas. Pokud chtěli skladatelé začínat v 11:50, museli počítat s tím, že do éteru se vždycky dostanou až v 11:58 a že vysílání opustí ve 12:04 až 12:05. Jejich skladba mohla být jakkoli dlouhá, ale museli počítat s tímto omezením pro celorepublikový přímý přenos.

Kdo projekt Hudba k siréně přihlásil do soutěže Prix Italia?

V tom sehrál důležitou roli právě Rozhlas. Uvědomili si, že je to skvělý projekt, a začali ho posílat na rozhlasové soutěže. Pozornost vzbudil na řadě přehlídek, ale bohužel na mnoha z nich byly tak úzce specifikované kategorie, že se vlastně nikam nevešel. Na Prix Italia je jedna jediná kategorie, a to „Rozhlas – Hudba“. Já jsem se až na vyhlašování dozvěděla, že jsme soutěžili třeba s Heinerem Goebbelsem, což je německý hudební skladatel, se kterým se docela dobře známe, opravdu významný tvůrce radioartu nebo hudebního divadla. Pak jsem si s ním psala a on žertoval, že je to v pořádku, že on už má ty ceny tři, že mu to stačí. (smích) Rozhlasu tedy patří velký dík. I jim to ve světě získalo velký respekt.

Co přesně v Itálii soutěžilo? Byl to celý projekt, nebo jeho část?

Přihlášený byl celý projekt zastoupený skladbou Petra Hory A River Call. Posílalo se tam i video, kde jsme já, Ladislav Železný, Jarka Haladová, šéfredaktorka Vltavy, a jeden ze skladatelů, Ian Mikyska, popisovali celý koncept a genezi projektu. Skladba Petra Hory v té době už vyhrála v hlasování o první desítce skladeb, které probíhalo na naší stránce hudbaksirene.cz. Posluchači si tam mohli vybrat svoje favority z uvedených minikoncertů.

Taky jsem pro Petra hlasovala. (smích)

Petrova skladba měla opravdu něco do sebe. Realizovala se ve Výzkumném ústavu vodohospodářském a pracovala kromě sirény i se zvukem vody, který je tam přirozeně přítomný. Samozřejmě dobře zafungovalo i využití lidského hlasu. Účinkovaly v ní spolu s akordeonistou Josefem Hřebíkem zpěvačky Broňa Smržová a Pavla Radostová. Dobře se v hlasování umístily i další skladby s vokální složkou. Je to i případ vítěze druhé desítky Slávka Hořínky a jeho skladby Raduj se!

Cenu jste byli s Martinem Klusákem z Českého rozhlasu převzít v červnu v Miláně osobně. Jak to celé proběhlo?

Obdivovala jsem, že bylo možné takovýto velký festival realizovat. Byla tam samozřejmě hodně přísná pravidla a opatření. V Itálii platí až do poloviny října stav nouze, dodnes tam lidé nosí roušky i na ulicích. Byli jsme na severu, který pandemie zasáhla nejhůře. Ale bez problémů jsme se dostali tam i zpátky. Navíc bylo hezké, že Český rozhlas zastupoval právě Martin. Úplně původně s námi spolupracoval jako jeden ze skladatelů Hudby k siréně a v červnu 2019, když jsme jeho skladbu hráli na pražském Gymnáziu Jana Keplera, už věděl, že za měsíc nastoupí do Rozhlasu jako hudební dramaturg. Prix Italia jsme teď přebírali spolu – já za Orchestr Berg, Martin Klusák za Český rozhlas…

Ještě jednou moc gratuluji k ceně!

Pro nás je to pořád takové sci-fi. Prix Italia získal zástupce Československa naposledy v roce 1972!

Budete v projektu pokračovat?

Spolupráce s Českým rozhlasem se sice završila, ale projekt samotný ještě ukončený není. Teď by měl putovat po dalších místech, byť bez přímého přenosu v rozhlase. Chtěli bychom, aby se dostal do regionů. Plánujeme se vrátit i na některá místa v Praze, kde koncerty proběhly kvůli koronaviru bez přítomnosti veřejnosti. Týká se to třeba Fortny, což je úžasný prostor mezi Hradčanským a Loretánským náměstím, je to klášter bosých karmelitánů, kde se teď konají různé skvělé věci. Dalšími místy, kam se ještě chystáme, jsou třeba Skautský institut nebo kostel v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

V regionech se teď budou opakovat skladby, které už jsme slyšeli, nebo půjde o nové?

Budou se opakovat ty už uvedené. Dvacet jich je i proto, že jsme v roce 2020 měli mít dvacátou sezónu a mělo to prosincem končit. Nakonec kvůli koronaviru a výpadku některých sirén, kdy jsme nemohli ani zkoušet, se vše protáhlo do února 2021.

Co Orchestr Berg čeká dál?

Nejbližší koncert je v pátek 16. července v bývalém klášteře svatého Gabriela na Smíchově. Chystáme dvě skladby ve světové premiéře od Petra Hory a od Honzy Rösnera. Jsou to takoví souputníci, proto jsme je i zařadili na společný koncert. Hned na začátku srpna uvádíme takovou naši specialitu pod titulem „Slyšet 2x“. To je formát, který představuje jednu skladbu do hloubky tím, že se skladba na koncertě zahraje dvakrát a hodně se k ní povídá. Dává nám to možnost uvést i náročnější kompozice, protože jsme zjistili, že opakování je pro poslech současné hudby blahodárné. Už jsme tento koncept zkoušeli dvakrát a pokaždé měl ohromný úspěch, takže jsme se rozhodli, že jednou za rok rozhodně stojí za to vybrat nějakou specialitu a představit ji tímto způsobem. Snažíme se hledat nové formáty koncertů a tohle je přesně jeden z nich.

Plánujete koncerty spojit i s jinými druhy umění?

V srpnu nás čeká i dlouho připravovaná spolupráce se souborem 420people. Jde o hudebně taneční projekt v Divadle Archa, který tvoří celovečerní skladba Tomáše Reindla s choreografií Sylvy Šafkové. Tomášova skladba INspiraCE je inspirovaná principy skladby In C, což je taková modulární minimalistická kompozice od amerického skladatele Terryho Rileyho. Tomáš Reindl si ty principy hodně uzpůsobil po svém. Udělal to mnohem těžší, než je původní koncept, některé části jsou mnohem více prokomponované. Jsem moc zvědavá, jak to bude celé fungovat v kombinaci s choreografií.

Na co se vy sama nejvíc těšíte?

Na podzim máme šampiona v překládání – koncert, který jsme zrušili už loni v březnu, v době, kdy se koncerty ještě mohly konat, ale měli jsme na něj jako sólistku pozvanou norskou zpěvačku Berit Opheim. V Norsku se opatření zavedla dříve a ona bohužel nemohla přijet. Koncert se tedy překládal z března 2020 na červen, pak na podzim 2020, na březen 2021, na červen 2021, teď jsme to přesunuli na říjen a jestli přijde „delta“, tak jsem zvědavá… Jde o celovečerní kompozici norského skladatele Lasseho Thoresena, která je napsaná přímo pro Berit. Je interpretačně opravdu náročná a je skoro nemožné ji uvádět s kýmkoli jiným. Je to něco mezi současnou muzikou a folklorem, Berit Opheim je specialistkou na obojí, skvěle slyší třeba mikrointervaly. Hudebníci už to umí od loňska. Takže si držíme pěsti, aby ta česká premiéra konečně vyšla.

Foto: Karel Šuster, Anežka Medová