středa, 30 červen 2021 19:05

Irena Troupová: Život Hanse Winterberga byl dlouhou dobu obestřen mnoha tajemstvími

Autor:

„Je naprosto přirozené, že budu zpívat automaticky jinak antifonu Hildegardy z Bingenu a cappella a jinak Ligetiho Le Grand Macabre s orchestrem. Ale obojí mě baví!“

„Podařilo se mi najít vnuka Hanse Winterberga, Petera Kreitmeira, který na můj opatrný dotaz, má-li přístup k Winterbergově pozůstalosti, reagoval s velkým nadšením a okamžitě nám zprostředkoval první noty. A stálo to zato!“

„Plánů je docela hodně, ale s ohledem na minulý nešťastný rok je už neberu jako hotovou věc. Smutek z tolika zmařených koncertů minulé sezóny zůstává…“

 

5

 

Přední česká sopranistka Irena Troupová je známá coby interpretka staré hudby, jíž se začala intenzivně věnovat už během studia hudební vědy na Karlově univerzitě. Ze spolupráce se souborem Musica Antiqua Praha pod vedením Pavla Klikara vzešel velký počet nahrávek a došlo k mnoha koncertům u nás i v zahraničí. V té době se u Ireny Troupové zrodil zájem i o hudbu soudobou – spolupracovala například s Petrem Ebenem, Svatoplukem Havelkou a dalšími skladateli. Po studiích působila především v Německu a brzy se stala vyhledávanou sólistkou i v dalších evropských zemích. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz zmiňuje svůj vztah k hudbě staré i nové, hovoří o projektech souvisejících s terezínskými autory a zve na křest nového CD s písněmi Hanse Winterberga. Ten se uskuteční tento pátek, 2. července, v 19 hodin v kostele svatého Vavřince v Hellichově ulici v Praze.

Ireno, vaše jméno je spojeno především s interpretací takzvané staré hudby, ale čím dál častěji vás můžeme slyšet i v dílech autorů 20. a 21. století. Co vás k soudobé hudbě přivedlo?

Možná to někoho udiví, ale hudbu 20. století jsem měla ráda od malička. Zpívala jsem asi od druhé třídy v dětském sboru a mám pocit, že se mi všechno tam zpívané líbilo, dokonce snad i Schulhoffův Komunistický manifest… Objev renesanční a barokní hudby, díky Martinu Horynovi, pak můj zájem o novější hudbu trochu zastřel, ale ta zvědavost mi zůstala. A že bylo stále co objevovat! Mezi přepisováním vokálních skladeb z kroměřížského archivu pro koncerty s Musicou Antiquou jsem s nadšením poslouchala Steva Reicha, Philipa Glasse, Arvo Pärta a další.

Máte pocit, že jsou oba světy oddělené, nebo vnímáte souvislosti a podobnosti? Je jejich interpretace zcela odlišná?

Jejich interpretace je samozřejmě odlišná, ale hudba si o patřičný přístup řekne sama, řekla bych. Pokud je hudebník dostatečně vnímavý, vycítí, co mu napovídá melodika, co specifický zvuk starých nástrojů a v neposlední řadě i text, jedná-li se o hudbu vokální. Je naprosto přirozené, že budu zpívat automaticky jinak antifonu Hildegardy z Bingenu a cappella a jinak Ligetiho Le Grand Macabre s orchestrem. Ale obojí mě baví!

V souvislosti s vaším jménem musím také zmínit váš vztah k písňové literatuře takzvaných terezínských autorů. Vzpomeňme váš recitál s klavíristou Janem Duškem na Pražském jaru v roce 2018 nebo podobný recitál na festivalu Věčná naděje o rok později. Co vás na této hudbě přitahuje?

Když to hodně zjednoduším, tak mě na ní přitahuje prostě všechno – hudební experimenty oné doby mezi oběma světovými válkami a celkové kulturní pozadí; fascinuje mě atmosféra tehdejšího Československa, snažím si představit etnickou neukotvenost mnoha jejích obyvatel. Samozřejmě se mě dotýká tragický osud oněch „terezínských autorů“, ale především jsou skladby Viktora Ullmanna, Ervína Schulhoffa (ano, vím, ten nebyl v Terezíně), Pavla Haase, Hanse Krásy a dalších prostě úžasné!

 

1

 

Uvádíte tato díla pouze u nás, nebo jste měli možnost s nimi seznámit i zahraniční publikum?

Než přišla ta nešťastná „doba covidová“, měli jsme koncerty v Německu – například v Mnichově, Bayreuthu nebo Berlíně, nebo také v Rumunsku, ve městech, kde dříve žila početná německá (a židovská) menšina, tedy v Sedmihradsku (Hermannstadt, Kronstadt, Klausenburg a další, rumunsky Sibiu, Brašov, Cluj-Napoca). Výjimečným zážitkem bylo uvedení skladeb těchto autorů v izraelské Haifě. Nyní se těšíme na zářijový koncert ve Vídni v Schönbergově vile a snad už do toho nic nepřijde! Naše společná nahrávka písní Viktora Ullmanna s Janem Duškem má úspěch u nás i v zahraničí.

Jak je tato hudba v cizině přijímána?

Velmi kladně. Zvláště živé koncerty dělají tuto hudbu srozumitelnější i pro publikum, které se jinak hudbě 20. století spíše vyhýbá, ale třeba ze zájmu o spletitou historii zemí střední Evropy mezi světovými válkami na koncert přijde. Většina námi uváděných skladatelů zhudebňovala navíc hlavně kvalitní německé texty – básně Franze Werfela, Rainera M. Rilkeho, Christiana Morgensterna, Alberta Steffena a mnohých dalších. Najdeme u nich samozřejmě i texty francouzské a české, nicméně německé jasně převažují. Tato skutečnost ještě zvyšuje pro německé publikum jejich atraktivitu.

Vedle koncertního uvádění jste s Janem Duškem nahráli kompletní písně pro soprán a klavír Viktora Ullmanna, což už jste zmínila. Nyní dokončujete vydání kompletní písňové tvorby Hanse Winterberga. Toto jméno je na rozdíl od Ullmanna méně známé. Představíte nám tohoto skladatele?

Při přípravě recitálu pro Pražské jaro jsem narazila na jméno Hanse Winterberga. V roce 2018 nebylo úplně jednoduché o něm něco vypátrat, ale nedala jsem se odradit. Podařilo se mi najít jeho vnuka, Petera Kreitmeira, který na můj opatrný dotaz, má-li přístup k Winterbergově pozůstalosti, reagoval s velkým nadšením a okamžitě nám zprostředkoval první noty. A stálo to zato! Hans Winterberg se narodil v roce 1901 v Praze do rodiny židovského podnikatele. Hudební vlohy zdědil nejspíše po otci – Rudolf Winterberg měl prý krásný hlas a bylo mu dokonce nabídnuto místo v operním sboru německého divadla samotným Gustavem Mahlerem, chodil na hodiny klavíru k vyhlášené Therese Wallerstein. Studoval nejprve dirigování u Alexandera Zemlinského a skladbu u Fidelia Fritze Finkeho na německé konzervatoři, později ještě jeden rok u Aloise Háby na konzervatoři české, kde byl jeho spolužákem například Gideon Klein. Mezi oběma studii se živil jako korepetitor v divadlech v Jablonci nad Nisou a Brně, později asi jako pojišťovací agent, což mu nejspíše umožňovalo věnovat se více komponování, alespoň do doby před Mnichovem. Čím se živil potom, se zatím nepodařilo zjistit. Manželství s pianistkou a skladatelkou Marií Maschatovou ho dlouhou dobu chránilo v Protektorátu před deportací do Terezína, kde byl nakonec internován až v lednu 1945, přibližně půl roku po nepochybně vynuceném rozvodu. Naštěstí byl Winterberg zřejmě po osvobození ghetta v relativně dobrém fyzickém stavu a mohl se tak brzy vrátit za manželkou a dcerou do Prahy.

Společný život už ale nebyl možný, obě ženy byly brzy odsunuty za hranice Československa. Winterberg byl nějakou dobu v angažmá v Divadle 5. května, několikrát podnikl cesty do Rakouska a Německa a nakonec v roce 1947 zůstal definitivně v Bavorsku. V Mnichově se mu podařilo získat místo v Bavorském rozhlase a na konzervatoři. Komponování se věnoval dál, tehdy ale téměř výlučně instrumentální hudbě. Kromě pouhých dvou vážných písňových cyklů složil též několik písní v tanečním stylu, ovšem pod pseudonymem. Zemřel ve svých devadesáti letech ve Steppergu a je pohřben v Bad Tölzu.

 

7

 

Jak je možné, že se jeho tvorba postupně objevuje až nyní? Má už ve světě lepší pozici?

To je opravdu zajímavá otázka! Život Hanse Winterberga byl totiž dlouhou dobu obestřen mnoha tajemstvími. A vlastně se na něj mělo zapomenout… Pokusím se to objasnit: celá pozůstalost Hanse Winterberga byla po jeho smrti umístěna v Sudetoněmeckém hudebním archivu v Řezně. Tam ji nechal uložit Winterbergův adoptivní syn ze čtvrtého manželství, který se celý život bál, aby nebyl kvůli svému nevlastnímu židovskému otci pronásledován antisemity. Všechny noty, nahrávky a dokumenty měly být proto potenciálním badatelům i interpretům zapírány až do třicátých let tohoto století, za uvedení jakéhokoli díla na koncertě hrozila vysoká pokuta. Hans Winterberg měl být zařazen mezi sudetoněmecké skladatele a určitý okruh muzikologů tvrdil, že byl v Terezíně internován až po válce jako český Němec. Podobných absurdit se vyrojilo kolem Winterbergovy osobnosti více. Nebýt Petera Kreitmeira, který při pátrání po svých zamlčovaných předcích padl na jméno Hans Winterberg, nikdo by už dnes o existenci tohoto skladatele nevěděl. Pan Kreitmeir se dokázal spojit se svým „adoptivním strýcem“ a přemluvil ho k uvolnění pozůstalosti v jeho prospěch. Našel nové spojence mezi muzikology a nedávno uzavřel dokonce smlouvu s nakladatelstvím Boosey & Hawkes, které začne postupně vydávat Winterbergovy noty. Podařilo se už zdigitalizovat některé starší nahrávky symfonických děl z archivu Bavorského rozhlasu, vznikají nové snímky komorní tvorby. A my se můžeme pochlubit první nahrávkou Winterbergových písní.

Gratuluji všem, co se na projektu podíleli! Jakou hudbu budou moci posluchači na CD slyšet? Jde opět pouze o písně pro soprán a klavír?

Kromě písní pro soprán je na CD též písňový cyklus pro baryton. Ten zpívá Vojtěch Šembera. Mnohé písně byly zamýšleny jako orchestrální, ale zůstaly jen jako skica – klavírní výtah. Velmi krásný je cyklus čtyř písní „Dort und hier“ s doprovodem klavírního tria, ve kterém se k Janu Duškovi přidali houslista Roman Hranička a violoncellista Balázs Adorján. Jako zajímavost jsme zařadili také několik písní „lehké múzy“.

 

3

 

Připravujete nějakou veřejnou prezentaci tohoto nově vzniklého titulu?

Ano, už tento pátek! Koncert se křtem CD se koná tedy 2. července v 19 hodin v kostele svatého Vavřince v Praze. Máme radost, že naše pozvání přijal pan Meduna, který bude mít průvodní slovo o Winterbergově životě a přednese mezi písněmi některé z Werfelových textů, které použil Winterberg, a to v krásném překladu Vlasty Reittererové. Ovšem úplně nejlepší zprávou je, že přijede pan Kreitmeir. Sám několikrát zdůraznil, jakou má radost, že hudba jeho dědečka opět zazní v jeho rodné Praze.

Jaké máte plány do budoucna, ať už v oblasti staré, či novější hudby?

Už jsem zmínila společný koncert s Janem Duškem ve Vídni po prázdninách, v srpnu se těším na premiéru skladby Todda Tarantina s Ostravskou bandou, stejně i na koncert na zámku v Nebílovech s hudbou 17. století, na několik koncertů s harfou, kde zazní barokní i soudobé skladby (malé premiéry z pera Miloše Štědroně), a ještě další. Plánů je docela hodně, ale s ohledem na minulý nešťastný rok je už neberu jako hotovou věc. Smutek z tolika zmařených koncertů minulé sezóny zůstává…

Ireno, děkuji vám za rozhovor a přeji, aby nové projekty daly zapomenout na smutek a dopřály vám spoustu nové radosti!

 

4

 

Foto: Daniel Havel, Zdeněk Chrapek, Morris Media Europe, archiv I. Troupové

Josef Zedník

Rodák z Prahy, který vyrůstal v Mladé Boleslavi. Zájem o hudbu ho však přilákal zpět do rodného města. Studoval zpěv na Pražské konzervatoři a Akademii múzických umění (u Prof. Magdalény Hajóssyové). Hrál taky na housle a na kontrabas. V mládí o Vánocích při hledání stanic v rádiu namátkou zaslechl krásnou hudbu, která ho doslova fascinovala. Byl to přímý přenos Pucciniho Bohémy z Metropolitní opery s Richardem Leechem a Angelou Gheorghiu. Od té doby je klasická zpívaná hudba jeho největším zájmem. Sólově zpíval v několika českých divadlech, ale jeho vkus se přiblížil zejména k velkým vokálně-symfonickým dílům. Má za sebou tenorové party např. v Mahlerově Písni o zemi, Dvořákově Stabat mater, ale s největším úspěchem se setkal v Brazílii, kde se v Riu představil v Janáčkově Věci Makropulos jako Albert Gregor (dir. Isaac Karabtchevsky) a následně v Sao Paulu v tenorovém partu z Glagolské mše (dir. Osmo Vänskä). Pracoval jako produkční na stanici Vltava (na té mimochodem od té vánoční Bohémy vyrůstal) a nyní je s Českým rozhlasem spjat jako produktový specialista u jeho symfonického orchestru, kde se stará o náklady za notové materiály (koncerty, vysílání a natáčení). Má rád své nejbližší, pejska Endyho a přátele. A jeho koníčkem je dobré víno a s ním spojené cestování.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.