„Beethovena budu rád hrát i bez jubilea.“

„Nepovažuji klasickou harmonii za intelektuální koncept, ale za naši přirozenost.“

„Teď v euforii z rozvolnění to bude skutečně náročné.“

Za týden má v Praze v Anežském klášteře recitál pianista Lukáš Klánský. V rámci cyklu Hybatelé rezonance, využívajícího mistrovský nástroj C. Bechstein D282, má 17. června na programu Mozarta, Voříška, Mendelssohna-Bartholdyho, Schumanna a Chopina. Dvaatřicetiletý klavírista v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz komentuje jednotlivé autory, shrnuje uplynulé měsíce koronakrize a zmiňuje se i o svém otci, významném sólistovi a pedagogovi Ivanu Klánském, u kterého na AMU studoval.

Jak jste sestavoval program? Přednostně s ohledem na charakter nástroje, nebo spíše na základě svých preferencí, vkusu, potěšení…?

Program jsem sestavoval spíše na základě osobního vkusu. Vybral jsem skladby, ke kterým mám silný vztah.

Program se pohybuje v období 1782–1849, jak jste v poselství publiku sám upozornil. Jak daleko do 21. století sahají Vaše aktivní zájmy?

Hudební vkus nelze vymezit letopočtem: v době, kdy psal Rachmaninov své bytostně romantické skladby, vznikala už díla patřící do naprosto jiné epochy… Já jsem například premiéroval všechna klavírní díla Romana Haase. Považuji ho za vynikajícího skladatele, publikum ho přijímá nadšeně. Pro mnoho skladatelů a hudebních vědců by ale asi nesplnil to, co si představují pod tvorbou 21. století. Já v hudbě potřebuji cítit tonální centrum. Nepovažuji klasickou harmonii za intelektuální koncept, ale za naši přirozenost.

Máte rád Mozarta?

Mozart patří k mým nejoblíbenějším skladatelům, miluji jeho hudbu od dětství.

Škoda, že koronavirus překazil beethovenovské jubileum v roce 2020, viďte…

To ano. Ale ono se to za těch padesát let dožene… Pro oslavence to už není tak dlouhá doba. A já ho budu rád hrát i bez jubilea….

Schumann si prý přehrál ruce. Nehrozí něco podobného tomu, kdo ho hraje?

Zrovna u Lesních scén, které jsem vybral, rozhodně ne. To není dílo nijak výrazně virtuózní, jeho komplikovanost je paradoxně v jeho jednoduchosti a průzračnosti.

Jan Václav Hugo Voříšek bývá díky své jediné a skvělé symfonii srovnáván nejen s Mozartem, ale i s Beethovenem. Jak je tomu v jeho klavírním díle?

Voříškovu Fantasii op. 12 považuji za jeho nejlepší klavírní dílo. Ono ustát srovnání s Beethovenem je zatraceně těžké, ale tak jako toto srovnání snese Symfonie D dur, která je opravdu beethovenskému světu blízká, tak ho snese i tato klavírní Fantasie. Ale ta právě tím, že není “beethovenská”, je osobitá. Je to pravý Voříšek. Jedná se o mimořádně povedenou syntézu myšlení virtuózního klavíristy a vynikajícího varhaníka.

Jak se vyrovnáváte s Chopinem? Řešíte nepřehlédnutelný odkaz, který právě v chopinovské interpretaci vytváří Váš otec?

Nemám pocit, že bych se s Chopinem musel vyrovnávat… Patří k mým milovaným skladatelům a hraju ho moc rád. Přirozeně jsem tátovým způsobem hry Chopina silně ovlivněn. Geneticky i pedagogickým vedením. Ale neznamená to, že bych ho kopíroval. V základním pohledu se asi naše interpretace opravdu vydává stejným směrem, ale v detailech se lišíme.

Synové známých muzikantů to obecně nemívají lehké. Jak Vy?

Řemeslo se tradičně dědilo z otce na syna, nevidím v tom problém…

Je recitál opravdovým vrcholným potěšením? Nebo jím je pro Vás spíše komorní hudba?

Komorní hudba je mojí hlavní interpretační náplní a asi ji považuji za vrcholné potěšení. Jsem společenský člověk a ten pocit napojení se na spoluhráče je pro mě nesmírně důležitý. Na druhou stranu nutně musí vždy docházet k názorovým kompromisům. Je tedy příjemné a zdravé si zahrát i zcela sám za sebe. Radostné je obojí.

Jak jste přečkal rok, kdy se nesmělo zpívat, hrát, koncertovat…?

Myslím si, že celkem dobře. Covid mi nevzal nikoho blízkého a ani jsem se nedostal do nějakých zásadních existenčních problémů. Užil jsem si čas s rodinou, hodně jsem četl, přemýšlel, pracoval na zahradě a nekoukal pořád na hodinky a do kalendáře. V posledních letech před covidem jsem koncertoval tolik, že pro mě “odstávka” od pódia byla asi i zdravá. Měl jsem čas přehodnotit mnoho věcí, jak hudebních, tak osobních. Získal jsem jistý odstup, který se, doufám, pozitivně projeví i na mé hře.

A co teď? Bude zvládnutelné vyhovět všude, kde se budou dohánět resty, nedočkavá očekávání a nenasytnost publika?

Teď v euforii z rozvolnění to bude skutečně náročné, ale spíše se obávám, že ekonomické následky pandemie se teprve projeví a na kultura dolehnou v příštích sezónách, kdy už nebudou žádné podpůrné programy… Snad se mýlím…! Každopádně jsem si během covidu znovu uvědomil hodnotu volného času. Myslím, že to tak má hodně lidí. Takže vyhovět všem a naplnit všechna očekávání okamžitě nebude možné.

Foto: Martin Divíšek, Zdeněk Chrapek, koncertyklasickehudby.cz, fb Lukáše Klánského