„Mým přáním je, aby teplická konzervatoř zůstala školou, která je vidět a slyšet.“

„Našim studentům můžeme poskytnout nadstandardní podmínky pro jejich rozvoj.“

„Mám naši školu ráda, věřím v její budoucnost a doufám, že její kvality budou stále viditelnější.“

V čele Konzervatoře v Teplicích působí Kateřina Boudníková už sedmým rokem a jako ředitelka nyní stojí před velkými výzvami: na jedné straně je to vypořádání se s omezením provozu školy v době koronavirové pandemie, na straně druhé jsou to očekávané oslavy krásného půlstoletí školy, která je nejen jejím působištěm, ale také její almou mater.

Jsme za polovinou školního roku a umělecké sezóny, které zásadně ovlivnila už rok trvající pandemie. Jak se situace dotkla teplické konzervatoře?

Asi stejně jako všech ostatních uměleckých a vzdělávacích institucí. Studenti jsou už více než rok jen s malými přestávkami doma, podobně jako většina kolegů. Sice jsme se i my vrhli do distanční výuky a vymysleli jsme online vzdělávací aktivity i pro takové předměty, jako je pohybová výchova, bicí nástroje nebo sbor, ale efektivita takových hodin je minimální. Jakkoliv nemám ráda slovo „nejde“, tady musím připustit, že některé věci online prostě nejdou. Navíc hudba, alespoň pro mě, je záležitostí setkávání, společného tvoření. Sólista může hrát krásně sám, ale když se k němu přidají další, jsou možnosti nekonečné.

Co je letos jinak pro vás osobně? Co vám teď ve škole nejvíc chybí?

Bez přítomnosti žáků je na konzervatoři ticho a smutno. Za běžného provozu zní škola hudbou a cvičením od sedmi ráno do osmi večer, někdy i déle. Když ozvěnu těch tónů a zvuků slyším denně u sebe v kanceláři, vím, že moje práce má smysl. Často se tu dveře netrhnou. Teď je bohužel klid.

Kromě žáků a kolegů mi asi nejvíce chybí nějaká jistota, aby člověk věděl, s čím může počítat. Máme spoustu nápadů a plánů, ale už dlouho stojíme na startovní čáře a čekáme, až nám bude povoleno vyběhnout, klidně třeba s nějakými omezeními, ale už bychom se měli pomalu začít vracet k nějakým aktivitám.

O pandemii se v některých souvislostech mluví i jako o nové příležitosti. Lze se na věc touto optikou dívat i v případě hudební školy?

Mezi pozitivní přínosy pandemických omezení můžeme určitě zařadit prohloubení IT kompetencí našich pedagogů, posílení samostatnosti žáků a vznik některých moc hezkých online nahrávek – vytvořili jsme například první hudební vánoční přání. Myslím, že si studenti také uvědomili, že možnost chodit do školy není automatická, a více si váží toho, co jim škola nabízí. A můžeme mluvit i o určitém zpomalení pracovního a životního tempa, které nám umožnilo si svým způsobem „vydechnout“. Ale já osobně mám raději frmol a život v tempu animato.

Máte nějakou zpětnou vazbu od stávajících studentů a studentek? Jak prožívají situaci oni?

Tím, že jsme školou menší, máme možnost poměrně detailně sledovat všechny naše žáky, takže poslední dobou se kromě výuky zaměřujeme také na povzbuzení nálady a tmelení skupin a ročníků. Ta izolace a nejistota už je moc dlouhá a studenti, stejně jako my, pedagogové, potřebují vědět, kdy se bude konat návrat zpět do života. Naštěstí máme možnost prezenčních individuálních konzultací, tedy živé výuky v režimu jeden na jednoho, díky nimž mohou studenti v omezené míře přece jen do školy docházet. Tato možnost nám moc pomáhá. Bez ní by se tenhle stav zvládal mnohem hůře.

Projevila se situace u letošních přijímaček?

K prvnímu kolu talentových zkoušek letos přišlo víceméně stejné množství uchazečů, které chodí obvykle. Stejně jako v minulých letech pak budeme začátkem června organizovat ještě druhé kolo přijímacích zkoušek.

Konzervatoř v Teplicích si letos připomíná padesát let od svého založení. Jak plánujete výročí oslavit?

Vzhledem k tomu, jak se vyvíjí epidemiologická situace, jsme se rozhodli podle přísloví „štěstí přeje připraveným“ vyhlásit oslavy ve stylu odložené padesátky a velký multižánrový koncert s doprovodným programem jsme posunuli na červen 2022. Chceme si to půlstoletí existence naší konzervatoře pořádně užít a uspořádat setkání všech absolventů. Letos tedy koncem května zrealizujeme náš tradiční pouliční hudební festival Hudba do ulic, kdy se uskuteční řada vystoupení žáků všech oborů v různých komorních uskupeních v ulicích města Teplice. A budeme vymýšlet překvapení na oslavy v příštím roce.

Ředitelkou konzervatoře v Teplicích jste už sedmým rokem. Co se za tu dobu ve škole změnilo?

Myslím, že se změnila hlavně atmosféra ve škole a studenti a pedagogové vytvořili jakýsi fungující organismus, díky kterému se celá škola posouvá dopředu. Vznikají nové projekty, umělecká vystoupení, přijíždějí k nám výkonní umělci a odborníci z praxe, kteří k nám přinášejí nové trendy v oblasti umělecké a interpretační. Organizujeme řadu vzdělávacích seminářů i pro učitele ZUŠ a snažíme se tak ještě více otevírat veřejnosti. Důležité je, že jak pedagogové, tak studenti mají chuť do nových věcí.

Co byste ještě ráda změnila?

Mým přáním je, aby teplická konzervatoř zůstala školou, která je vidět a slyšet, a aby byla pro budoucí studenty atraktivní tím, co všechno se v ní děje. Hodně se nám toho už podařilo, neusnuli jsme na vavřínech, ale udržet nastavenou laťku znamená nekonečnou a trvalou práci a nasazení. Snažíme se navázat mezinárodní spolupráci se školami v zahraničí, vytvářet společné umělecké projekty, inspirovat se vzájemně v pedagogickém přístupu…

Konzervatoř v Teplicích jste sama původně vystudovala. Jak se ze studentky konzervatoře stane její ředitelka?

Tak, že si absolventka konzervatoře po absolventském koncertě se Severočeskou filharmonií (takže velká krása) uvědomí, že středobodem jejích zájmů není hudba a hra na nástroj. Hned po škole jsem odjela do zahraničí studovat jazyky a pak jsem dlouhou dobu pracovala v zahraniční společnosti na pozici personální ředitelky. Do Teplic jsem se vrátila, když byl vyhlášen konkurz na ředitele a já jsem zrovna po mateřské dovolené hledala další pracovní výzvu.

Je konzervatoř pro studenty dobrou přípravou, i když se pak rozhodnou v hudební dráze nepokračovat?

Myslím si, že i když si člověk třeba v závěru studia nebo po jeho ukončení uvědomí, že nechce v hudební dráze pokračovat, není to žádná katastrofa a klidně i s konzervatorním vzděláním může být úspěšný v dalších oborech. Mezi absolventy konzervatoře byli i tiskoví mluvčí, manažeři, překladatelé, IT specialisté. Studium na konzervatoři člověka naučí samostatnosti a probudí v něm jakousi životaschopnost. Já alespoň nevím o žádných absolventech konzervatoře, kteří by rozšiřovali řady čekatelů na úřadu práce.

V České republice je asi tucet konzervatoří. Všechny poskytují vzdělání ve víceméně podobných oborech. V čem je teplická konzervatoř jedinečná?

Našim studentům můžeme poskytnout nadstandardní podmínky pro jejich rozvoj. Mají šanci vystupovat na profesionálních pódiích v místním domě kultury a v divadle, absolvovat pedagogickou praxi a náslechy v místní ZUŠ nebo být součástí Severočeské filharmonie v rámci orchestrální akademie. Škola má k dispozici obrovské prostorové zázemí, domov mládeže a skvělé pedagogy, kteří jsou většinou sami výbornými výkonnými umělci, nebo jimi v minulosti byli. A vzhledem k dojezdové vzdálenosti od Prahy náš pedagogický sbor není omezen pouze na místní odborníky. Díky velikosti školy pak našim studentům věnujeme opravdu individuální péči a myslím si, že se to projevuje i v celkové atmosféře. Všichni se vzájemně znají a jsou zvyklí spolupracovat. Absolventi se sem rádi vracejí a vzájemné kontakty přetrvávají desetiletí. Mám naši školu ráda, věřím v její budoucnost a doufám, že její kvality budou stále viditelnější.

Foto: archiv konzervatoře, Petr Matuška, Jana Jarkovská, Severočeská filharmonie Teplice