„Zásadní byla pro mě první zkušenost s profesionálním orchestrem.“

„Motivovat a nadchnout hráče je důležité zejména během zkoušek.“

„Hlavně si příliš nepřipouštím, že akce, na které se chystám, se mohou zrušit. A v neposlední řadě se snažím inspirovat hráče, aby se nebáli.“

Když se potkáte s dirigentkou Janou Cecilií Mimrovou, jistě vás na ní upoutá její energie, nadšení a chuť věnovat se svému oboru naplno. Přesně ví, jak chce pracovat na tom, aby dostala své umění na tu nejvyšší úroveň. Její přístup je přitom v mnohém velmi svěží a neváhá udělat i víc, než je v běžné praxi zvykem. Mladá umělkyně momentálně působí jako asistentka šéfdirigenta Státní opery Karl-Heinze Steffense a vše nasvědčuje tomu, že jméno patronky hudby, svaté Cecílie, rozhodně nenosí náhodou.

Jste mladá, jste žena a jste dirigentka. Boříte podle vás stereotypy?

V Česku to opravdu není celkem běžné, takže ano, asi stereotypy trochu posouvám. V zahraničí je ale situace jiná a byla jiná již před mnoha lety. I dirigenti jako Leonard Bernstein měli žákyně, zatímco tady bylo téměř nemyslitelné, aby žena studovala tento obor. To už sice neplatí, ale pořád téměř nevidíme ženy dirigovat u symfonických orchestrů. Není mým primárním cílem, abych měnila tento trend. Budu ale ráda, když se například podaří přesvědčit organizátory, že angažovat ženu dirigentku není nic špatného. Samozřejmě, pokud má co nabídnout. Jde o hudbu, ne o to, či je někdo chlap, nebo žena…

Jak jste se k dirigování dostala?

Jsem z hudebnické rodiny, rodičům velmi záleželo na tom, abych slyšela dobré orchestry, často jsme tedy jezdili na koncerty. A se mnou to vždycky vnitřně hýbalo. Navíc, můj táta, vedle toho, že hraje na housle, i diriguje. U nás v České Třebové má komorní orchestr; neprofesionální, ale s kvalitními hráči, jsou to převážně učitelé ze základních uměleckých škol. Odmalička mě tam s maminkou brali na zkoušky a velmi mě to oslovovalo. Jednou se mě táta zeptal, jestli si je nechci zadirigovat: tak jsem to zkusila a šlo to.

Pak už jste se pro studium rozhodla automaticky?

To spíš ne, vlastně jsem se chystala na studium klavíru. Přijímačky na dirigování jsem absolvovala díky tomu, že mě pan profesor Jaroslav Brych „vyzkoušel“ na dni otevřených dveří Konzervatoře Pardubice a doporučil mi přihlásit se ke studiu. Právě on to rozseknul, možná bych se sama ani neodhodlala. Nakonec to, že to není sranda, jsem si uvědomila až po přijetí. A upřímně, ještě několik let zpátky jsem si nebyla jistá, jestli to dělám dobře a jestli jsem na tomto oboru správně. Velký zlom pro mě bylo nastudování kompletní Šeherezády v maturitním ročníku. Pochybovala jsem o tom, jak to zvládnu, ale ukázalo se, že to je přesně ono, ten skvělý pocit. Ve třídě má člověk mnoho otázek, váhá, ale během zkoušek a koncertu se dostaví ty úžasné emoce. Zásadní byla pro mě i první zkušenost s profesionálním orchestrem. To mě již přesvědčilo úplně. Myslím, že i mnoho lidí kolem mě tehdy pochopilo, že nemusím patřit jen k neprofesionálním tělesům. Říkám to se vší úctou, vyžaduje to ale mnohdy velkou trpělivost.

Jak se v České republice v tomto oboru buduje kariéra?

Velmi složitě. Když o tom mluvím se svým profesorem, Tomášem Koutníkem, zjišťuji, že před lety bylo běžné dostat příležitost po úspěšné soutěži, také probíhaly konkurzy u orchestrů. Dnes je potřebné mít kontakty a hlavně je nutné, aby byl člověk „vidět“. Je v tom výrazný prvek podnikání. Tak to já ale dělat nechci. Zkouším jít cestou toho, co umím, i za cenu, že narazím na skutečnost, že ve svých pětadvaceti letech jednoduše nemůžu vědět všechno. Hráči v orchestrech bývají vůči mladým dirigentům skeptičtí. Na jednu stranu jim rozumím: také chtějí růst a méně zkušený dirigent toho možná nepřinese tolik. Jenže kde se to tedy máme naučit? Pro mladého dirigenta je nejdůležitější živá zkušenost s orchestrem. Proto jsem měla vizi, že si založím vlastní těleso, nebo agenturu na pořádání koncertů. Tvořím teď vlastní projekty, jelikož však přišla nabídka ze Státní opery, nejsem na to odkázána. To, že mě Karl (šéfdirigent Státní opery Karl-Heinz Steffens, pozn. autorky) našel, považuji za velké štěstí.

Mluvíte o své pozici asistentky šéfdirigenta, kterou ve Státní opeře od letošní sezony zastáváte. Co je náplní vaší práce?

Prvně bych měla říct, že to přišlo náhle, neočekávaně. V opeře se dostali k mým videím na internetu a na základě toho mě oslovili. Karl totiž hledal asistenta už dlouho předtím. Ve Státní opeře pracuji vlastně na čemkoliv, co šéfdirigent potřebuje. Do budoucna bych měla zkoušet se zpěváky a s orchestrem či dělat některé reprízy představení, teď jsem dostala příležitost dirigovat koncert v rámci projektu Musica non grata, respektive spřízněného festivalu Věčná naděje. Mít šanci vystupovat je pro mě klíčové. Do budoucna bych ráda byla schopná působit jak v operním, tak i (a především) v symfonickém provozu. Věřím, že je to tak dobře, pro dirigenta i pro hráče. Nakonec, funguje to tak ve většině evropských zemí. Hrát pouze v divadle může být stereotypní. Dirigentům u nás se bohužel mnohdy stává, že jakmile jsou angažováni v opeře, ustanou nabídky od orchestrů.

Nebudete se tedy zaměřovat na symfonické nebo operní dirigování? Je v tomto smyslu nějak orientována výuka na HAMU, jejíž studentkou jste?

Já jsem si to na Akademii trochu nastavila sama a zaměřila studium na symfonické dirigování. To mi je, i když působím v opeře, bližší: hraji na housle, a jak jsem zmiňovala, vyrostla jsem s tím. Na HAMU je navíc paradoxní to, že zatímco opera má v rámci studijního plánu výrazné zastoupení, praktických příležitostí je žalostně málo, a to především kvůli financím. K uvedení symfonických děl se, díky Bohu, lze dostat celkem často: teoretická příprava tomu ale intenzitou neodpovídá. Obecně ale určitě chci ovládat obojí, v zahraničí je to naprosto běžné.

Zmiňujete hru na housle. Proč jste se rozhodla jim věnovat?

Věřím, že dirigent by měl alespoň do jisté míry ovládat nějaký nástroj. Vnímám to jako velmi přínosné, nemyslím si, že stačí jen dirigovat. Vynikající dirigenti hru na nástroj ovládají, byť možná ne vždy vystupovali koncertně. I můj profesor, Tomáš Koutník, je vynikající violoncellista. Asi nemá smysl domnívat se, že budu koncertovat sólově, když jsem se rozhodla pro dirigování, ale komorně bych si ráda čas od času zahrála.

Jak u vás probíhá proces nastudování díla?

Začíná to u partitury, rozpracuji si jí, vyčlením soutaktí, fráze, úseky. Zahrnuji do toho i studium u klavíru. Velmi brzy se také snažím potkat se se sólistou, pokud je v díle zahrnut. Je to pro mě velmi důležité, i když to nebývá standardem. Také poslouchám různé nahrávky. Vím, že mnozí to odmítají – ale já je nekopíruji, snažím se pouze seznámit s dalšími názory na interpretaci. Někdy se to skutečně vyplatí: například když jsem zjistila, že Toscanini hrál premiéru Verdiho Otella v době, kdy byl sám autor přítomen a dával rady celému ansámblu, připadalo mi velmi zajímavé poslechnout si, jak Verdiho hudbu diriguje. Po čase poslechů jiných dirigentů zanechám, je to ve stádiu, kdy mě to už vyrušuje, protože mám již vlastní představu. Pak už pracuji na své interpretaci. Snažím se pochopit charakter skladby, podstatné je také rozklíčovat, jakou roli a důležitost v dané chvíli mají různé nástroje nebo sekce.

Vždy mě fascinuje, jak dirigenti skladby dokonale znají a jak dovedou jakýkoliv úsek zazpívat. Děláte to také?

(smích) Dost jsem s tím bojovala. Styděla jsem se, z domu jsem si odnesla přesvědčení, že v naší rodině nemáme hlas. Sice všichni hrajeme, ale nikdo nezpívá. Pan profesor Koutník mi ale neustále říkal, že je jedno, jak to zazpívám, podstatné je sdělení. Já jsem vždy měla pocit, že to musí být perfektní, ale pak jsem opravdu zjistila, že dirigenti zpívají různě, pouze se zřetelem na to, co tím chtějí hráčům ukázat. Mimochodem, v tomto vnímám své pohlaví. Mám pocit, že se tak ode mě zpěv očekává ještě víc.

Je pro vás na dirigování náročnější ta „řemeslná“ rovina, zvolení gest, aby orchestrální mechanismus fungoval, nebo spíše ta emocionální, kde se musíte s hráči sehrát, případně je nadchnout pro stejný cíl?

Motivovat a nadchnout hráče je důležité zejména během zkoušek. Těžší to je, když se jedná o skladbu méně známou. „Srdcovky“, jakými jsou u nás Dvořák nebo Smetana, baví, předpokládám, každého. Jinak je to ale například u skladeb moderních. Stěžejním je pro mě i ve zkušebním stádiu to, aby výsledek oslovil a zaujal posluchače. Chci, aby si z koncertu něco odnesli, nejen to odseděli a při odchodu už řešili, na co půjdou příště. To je snad ten nejtěžší úkol dirigenta: docílit, aby byli lidi nadšení. Bohužel, když jsou tři zkoušky i s generálkou a já musím jednu věnovat pouze technickým věcem, není na to tolik prostoru. V minulosti se přitom na důležité koncerty zkoušelo i týden. Líbilo by se mi, aby se tento způsob vrátil, byl by pak prostor zabývat se naplno jak technikou, tak emocemi.

Když mluvíte o známých repertoárových kusech: není u takové hudby komplikovanější prosadit před orchestrem svou představu?

To záleží na tom, jak silná je představa. Když dirigoval Manfred Honeck Dvořákovu Symfonii č. 8 s Českou filharmonií, říkala jsem si: co jim k tomu bude říkat, když je pro filharmoniky Dvořák denní chléb? Jenže Honeck měl zcela jiný koncept. A mně toto provedení velmi utkvělo v paměti, byť jsem se neztotožnila ze všemi jeho postupy. Vždy se lze rozhodnout, jestli to udělat „klasicky“, nebo to zkusit nověji a risknout, že se to nebude každému líbit. Zároveň není vždy lehké orchestr přesvědčit, že má smysl přistoupit ke skladbě i trochu jinak.

Setkala jste se s tím?

Ano. Snad to bylo i mým věkem. Výrazně se mi vybavuje jedna konkrétní situace, moje třetí zkušenost s orchestrem vůbec. Byla jsem na sto procent připravena a můj profesor mi radil, abych si příliš „nevymýšlela“. Alespoň pár věcí jsem přesto chtěla změnit, ochota ale bohužel nebyla. Teď už však vím, že v takových momentech je potřeba správně volit slova. Tenkrát jsem byla studentkou třetího ročníku a jsem přesvědčena, že jsem svůj záměr nevyjádřila správně. Musím říct, že jsem si přiznala i to, že bych před těmi dvěma lety například nemohla dobře vést abonentní koncert. Ani by to nebylo správné. To si mnozí mladí dirigenti nepřiznají.

Čeká vás velkolepý koncert v rámci festivalu Věčná naděje. Na programu jsou, i vzhledem k zaměření festivalu, terezínští autoři: Hans Krása, Viktor Ullmann, Pavel Haas a Gideon Klein. Jak vnímáte specifika tohoto programu?

(Pozn. autorky: Koncert a celý festival je vzhledem k nouzovému stavu přeložen, datum je v jednání.)

Dílo těchto skladatelů je pro mě, jako pro dirigentku, zcela novinkou. Do procesu příprav jsem vstoupila až ve chvíli, kdy byl program hotový, a okamžitě jsem si začala o těchto autorech a jejich hudbě zjišťovat víc. Je to nesmírně zajímavé, až ohromující, že tato hudba vznikla v Terezíně. Stále přemýšlím, jak tam vůbec mohli fungovat, jak to, že napsali takové skladby? Do toho jsem se snažila vcítit. Je to přesně ten případ, kdy je kontext neopomenutelný.

Překvapila vás jejich díla po hudební stránce?

Velmi mě překvapil ten optimismus, naděje, kterou ve skladbách spatřujeme, minimálně tedy u Haase a Krásy. Nejsem historik, nevím, jestli opravdu cítili šanci na vysvobození… Každopádně, chuť k životu obsažena v této hudbě je úžasná. Klein a Ullmann jsou sice dramatičtější, ale obecně to vůbec není tak tragické, jak by člověk očekával. Proto nebudu volit cestu velkého patosu.

Na závěr jedna dnes už skoro povinná otázka. Jak se vám daří zvládat tuto nestandardní dobu?

Na jaře jsem měla krizi, vyřešili jsme to doma tak, že jsme nacvičili jako trio nový repertoár a při nejbližší příležitosti ho pak zahráli. Dnes jsem už optimističtější, hlavně si příliš nepřipouštím, že akce, na které se chystám, se mohou zrušit. A v neposlední řadě se snažím inspirovat hráče, aby se nebáli. Obecně myslím na to, že to není na věky. I Covid má začátek a bude mít i konec, odezní to a my budeme opět normálně fungovat. Bez roušek a dvoumetrových rozestupů.

Foto: Fb a archiv Jany C. Mimrové