„Jak nejlépe je možné – a k tomu ještě o kousek víc…“

„Snahou tu vždycky bylo poskytnout takové pracovní prostředí, jaké umělcům umožní podávat ty nejlepší výkony.“

„Žijeme opravdu překotné životy. Zdejší klid je skvělá věc. Včetně toho, že tu je špatný telefonní signál.“

Umělecký ředitel operního festivalu v Glyndebourne na jihu Anglie je ve funkci jen pár týdnů, ale s místem je spjat od dětství a díky své pozdější režijní práci vlastně už nepřetržitě. V rozhovoru pro KlasikuPlus přibližuje filozofii tamních operních produkcí, organizovaných od května do srpna a nezávislých na penězích od vlády. V sídle rodiny Christie začaly roku 1934 jako soukromá představení a postupně se staly světoznámou událostí, aniž by se vytratily výhody jejich privátní atmosféry. Stephen Langridge, doposud povoláním režisér, uvažuje o slovu tradice, přibližuje, jak majitel rozlehlé historické usedlosti uplatňuje svůj vliv na program, odpovídá na otázku, jak organizátoři mysleli slogan „Glyndebourne – No Ordinary Opera“ a vrací se do let dětství a mládí, když býval jeho otec mezi účinkujícími.

Letošní festival je váš první?

Ano, jako umělecký ředitel jsem tady opravdu velmi nový, jenom několik týdnů. Mimochodem – velmi intenzivních týdnů, čemuž se asi nelze divit. Čtyři opery už jsou na programu a dvě zbývající se zkoušejí. Neuvěřitelná pracovní koncentrace.

Poprvé zde ale nejste.

Ne, režíroval jsem tady už nějaké opery. A můj příběh je dokonce ještě starší. Jako umělecký ředitel jsem sice úplně úplně nový, ale spojitost s festivalem mám naopak hodně, hodně dlouhou, vlastně tak dlouhou, jak jsem sám naživu. Můj otec Philip Langridge tady zpíval. Nejdříve ve sboru. Já byl v té době opravdu miminko, takže mohu říct, že jsem se tady doslova učil chodit. A s festivalem mám opravdu dlouhý vztah… Šel jsem studovat divadlo a během univerzitních let jsem v Glyndebourne spolupracoval na řadě vzdělávacích programů – na práci s mladými lidmi a s lidmi ve výkonu trestu, na věcech kolem Mladé opery, kolem Komunitní opery a tak dále. Byla toho v devadesátých letech spousta. Samozřejmě jsem tu také zažil zpívat svého otce v řadě operních inscenací. V původním divadle, i v tom současném. Prožívám teď docela vzrušenou dobu, protože je tady všechno pro mě nové a zároveň i velmi důvěrně známé.

Věnujete se nadále také režii?

Ano, ale moje hlavní práce je samozřejmě tady. Nicméně pokračovat v režírování budu ve Švédsku v Göteborgu. Pro několik příštích let mě tam čeká postupně Wagnerův Prsten Nibelungův. Nebo v Paříži, tam to bude Korunovace Poppey. Ano, pokračuji v režírování, ale ne tady v Glyndebourne.

Slavíte letos pětadvacet let nového divadla pětaosmdesát let festivalových tradic na tomto místě. Je to příležitost pro nějaké zvláštní dění, nebo prostě pokračujete dál?

Rozhodně jde o okamžik, který je možné a dobré zdůraznit. Čtvrtstoletí od postavení tohoto divadla je samozřejmě okamžik, který slavíme. A pokud vzpomeneme na začátky festivalu, tak samozřejmě slavíme také. Glyndebourne je hrdé na své tradice. Myslím, že mohu říct, že ideály a ambice Johna Christieho ze třicátých let i v tomto novém divadle pokračuji. Když že buduje něco nového, když společnost expanduje, a to v rozsahu, v počtu lidí, kteří v ní pracují, i ve výsledcích, tak je jasné, že bychom určitě teď nebyli tam, kde jsme, pokud bychom nenavazovali na ducha, který zde panoval. Neměli bychom co slavit! Takže rozhodně jsme si všichni vědomi toho, co bylo. A připomínáme si to.

Je tradice to nejdůležitější slovo? Nebo je to snad třeba slovo inovace? Kvalita? Úroveň?

Otázka spíš je, co to je tradice.

Něco konzervativního?

Ne. To určitě ne Já bych to nazval spíš tradicí průkopnictví či pionýrství… Ano, právě to jsou věci, díky nimž se Glyndebourne stalo opravdu proslulým místem. Patří k tomu Mozart, v poslední době také třeba Händel. Ano, i docela široký český repertoár takže jsou tu i repertoárové tradice a samozřejmě je tu duch místa. Je tu prostě krásně. Být pionýrem znamená udávat směr po umělecké stránce. A pak je tu ještě jedna tradice. Glyndebourne není městské divadlo, kam přijdete chvilku před začátkem představení, najdete přátelé, koupíte si program a jdete do hlediště… o přestávce si možná dáte skleničku vína… a když opera skončí, tak rychle zmizíte. Tady je to pomalejší. Můžete opeře věnovat skoro celý den. Přijet, odpočívat tady, užívat si zahrady, skvěle vypadat… Můžete tady mít piknik nebo jít na večeři, povídat si s přáteli o umění a opravdu mít čas všechno v klidu prožít. Opravdu absorbovat všechno, co skladatelé dávají k dispozici – emoce, hlubokou psychologii…

Tak to je v mém chápání ta tradice – ne něco komerčního, ne něco příliš moderního a uspěchaného, ale tradičně pomalu prožívaného. Tak si to sám pamatuji. Takový obraz Glyndebourne má…

Ano – když lidé přemýšlejí o Glyndebourne, přemýšlejí v kategorii události.

A to průkopnictví…?

…je tu snad přímo v DNA. To je ta energie, kterou lze tušit za pořádáním festivalu.

A za plánováním, uváděním nových děl? Máte nějaké hranice, za které byste nešli v novější hudbě?

Ne, už jsme objednávali i nová díla a dále budeme. Budeme prezentovat známá i neznámá díla z celých čtyř set let trvání opery. Spolupracujeme se dvěma rozdílnými orchestry: s Orchestra of the Age of Enlightenment a s London Philharmonic Orchestra. První z nich hraje historicky poučeným způsobem, ale nejen starou hudbu. Pokukují třeba i po Stravinském… Rozhodně chceme nabízet co nejširší záběr. Další věcí je zdejší sbor, který má úžasnou fixní skupinu stálých zpěváků. Je jich třináct a jsou to krásné hlasy. Když posloucháte zdejší sbor, tak slyšíte budoucnost britské opery. A bylo to tak vždycky: Janet Baker, Thomas Allen, můj otec, Gerald Finley... Ti všichni tady zpívali ve sboru. A mnozí další… mladí lidé před kterými je velká budoucnost. Je to na začátku kariéry skvělá věc.

Jak ovlivňuje program rodina Christie, tedy majitel?

Moje práce je být uměleckým ředitelem a Gus Christie je můj šéf. Boss. Výkonný ředitel. Všechno spolu probíráme.

Uplatňuje nějaké právo veta?

Kdybych třeba navrhl, že budeme hrát jenom v březnu a nebudou možné pikniky v zahradách, tak by asi řekl – ne… Ale vážně: spolupracujeme naprosto věcně, majitel a hlavní šéf není žádná postava v pozadí. Je přítomen každý den, sedí na schůzích, na zkouškách… Pak je tu ještě samozřejmě managing director. Každý máme svoji roli a velmi úzce spolupracujeme.

Takže nemá nějaké osobní preference, přání, aby se hrálo to a to…?

Vždy je to profesionální a osobní současně. A já vím, co je má odpovědnost. Tou je umělecká stránka věci. Na to jsem byl ostatně najat.

Od třicátých let stojí v základech touha mít ty nejlepší umělce?

Ano, přesně tak.

Co český repertoár?

Byla ho už spousta a bude i nadále. Letos hrajeme Rusalku, v minulých letech jsme se docela hodně věnovali Janáčkovým operám… Určitě se budeme snažit být objevní i nadále.

Umělci, kteří se tady střídají, kteří připravují inscenace a účinkují v nich, často hovoří o tom, že tu mají ty nejnádhernější podmínky, že jsou v Glyndebourne v klidném ústraní, skoro jako v klášteře. V pozitivním slova smyslu, samozřejmě. Je to tak? Je to záměr?

Ano. Snahou tu vždycky bylo vytvořit a poskytnout takové pracovní prostředí, jaké umělcům umožní podávat ty nejlepší výkony, umožní jim pracovat v pohodě a s velkou vážností. I na obnovené inscenace je vždy počítáno s šesti týdny zkouškové přípravy. Kdyby někdo nechtěl opravdu s úplnou vážností pracovat, pak nemá důvod sem jezdit. A ví se to… Ano. Umělci jsou tady naprosto mimo ten uspěchaný svět.

Záměrné, výhodné…?

Většina jich tu opravdu zůstává po celou dobu. Užívají a využívají toho, že se tady na tom místě mohou opravdu soustředit.

Mluvil tak minulý rok Jakub Hrůša, který dirigoval Barberovu Vanessu a předtím už i některé další opery. A vzpomínám, že podobně hovořil i Jiří Bělohlávek, když v Glyndebourne před šestnácti lety dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu…

Ano. Žijeme opravdu překotné životy. A to, co popisovali, je skvělá věc. Včetně toho, že tu je špatný telefonní signál.

Jak byste vlastně vysvětlil slogan „Glyndebourne – No Ordinary Opera“, tedy něco jako „rozhodně ne obyčejná opera“…?

Dělá se tady neobyčejná práce. Nejde o to, připravovat a hrát operu, která je jen dobrá, ale operu, která je prostě výjimečná, tedy ne obyčejná, ale jen a jen neobyčejná.

A má to i něco společného s místem? Mimořádná zkušenost? Mimořádné zážitky?

Zahrady s možností piknikování, to se tady bere velmi vážně, včetně všech zahradnických detailů. Fascinující bylo, jak jsem mohl pozorovat během zkoušek na Rusalku, jak se zahrady během týdnů mění. Diváci také dobře vědí a vnímají, že je rozdíl přijet sem na představení v květnu, kdy zahrady vypadají nějakým způsobem, a potom ještě jednou po delší době – a pak třeba ještě v srpnu, kdy je to zase úplně něco jiného. Jde o vážný faktor.

Řekl bych, že podobné místo na světě vlastně ani není…?

Pravděpodobně ne. Ano, jsou i další místa, kde se v létě provozuje opera – a dobře. Takže – abych se vrátil na začátek – nejde jen o věc tradic, nějakých zvyků. Pohled kupředu je zajímavější a důležitější. Jsme si vědomi naprosté jedinečnosti. A chceme, aby tu opera byla ne jenom hodně dobrá, ale prostě nejlepší. Tak, jak je nejvíc možné – a k tomu ještě o kousek víc…

ZDE čtěte naši reportáž z Glyndebourne

Foto: Glyndebourne Productions Ltd. – James Bellorini, Veronika Paroulková, Petr Veber