Jitka Čechová: Klavírní svět Josefa Páleníčka mě úplně dostal
„K vrcholné Páleníčkově klavírní tvorbě jsem se prokutala díky třem klavírním koncertům a Concertinu, které jsem točila v roce 2014.“
„Nemohla jsem s ním osobně některé nejasnosti probrat, ale věřím, že mě intuice vedla správným směrem.“
„Janáček jako velký ctitel Dvořáka, Novák se Sukem vynikající studenti z jeho třídy… Páleníček – student skladby ve třídě Nováka – a Ježek ve třídě Suka.“

Pianistku Jitku Čechovou čeká 6. listopadu recitál v pražském koncertním cyklu Hybatelé rezonance. Program sestavila z děl českých autorů, skoro jako kdyby už předjímala Rok české hudby 2024. V něm je před ní mnoho sólových vystoupení se Smetanovou klavírní hudbou, kterou už před lety kompletně natočila, ale bude mít samozřejmě i řadu koncertů se Smetanovým triem, se kterým budou dokonce pro nadcházející rok rezidenčním souborem ve Wigmore Hall v Londýně. Čeští autoři budou podle jejích slov v roce 2024 určitě v převaze. A protože pro listopadový recitál vybírala z tvorby Vítězslava Nováka, Josefa Suka, Leoše Janáčka, Jaroslava Ježka a svého již nežijícího tchána Josefa Páleníčka, je i aktuální rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz směřován k tuzemské klavírní literatuře.
Jaký vztah jste získala k hudbě Josefa Páleníčka, jejíž jste se v poslední době stala tak trochu „advokátkou“?
Josef Páleníček mě svou hudbou provázel už od dětství, v hudebce jsem hrála jako malá holka jeho Pohádky a měla jsem je ve velké oblibě. Později jsem se díky mému muži Janu Páleníčkovi dostala k dalšímu nádhernému repertoáru jeho otce – a to především k úžasným Chorálovým variacím pro violoncello a klavír, které jsou oblíbeným, i když velmi náročným šperkem našich duových večerů. I další komorní tvorbu, Malou suitu pro klarinet a klavír či Suitu piccolu pro housle a klavír, ráda zařazuji do programu se svými kolegy. K vrcholné Páleníčkově klavírní tvorbě jsem se prokutala až díky třem klavírním koncertům a Concertinu, které jsem točila ke stému výročí jeho narození v roce 2014.

Pomohly vám?
Tam mě jeho klavírní svět úplně dostal, Jožka ve svých koncertech nádherně kombinuje vliv Moravy, francouzského impresionismu propojeného s Dálným Východem a s prvky neobaroka a neoklasicismu, mluví velmi spontánní a sdílnou hudební řečí a používá pianisticky vděčné prostředky. Koncerty považuji za jedny z nejlepších klavírních koncertantních počinů druhé půle dvacátého století.
A vaše cesta k Sonátě?
Ta byla trochu složitější, je to Páleníčkova absolventská kompoziční práce oceněná sice Cenou Českého spolku pro komorní hudbu, ale je to obtížné, do několika vět rozprostřené dílo, kterým jsem se musela nejprve důkladně prokutat, než jsem začala odkrývat neskutečné taje, mnohovrstevnost a barevnost jeho vyjadřování. Bylo mi líto, že jsem s ním nemohla osobně některé nejasnosti probrat, ale věřím, že mě intuice vedla správným směrem.

Je rovnocenná Ježkova hudba koncertní a „jazzová“?
To ani trošičku. Ježek je na poli klasické hudby zcela jiným autorem, než jej známe z Osvobozeného divadla či z filmové hudby třicátých let. Velmi neotřelý experimentátor a konstruktivista, ale samozřejmě genialitu svého nadání nezapře. Jeho hudba prýští nápady a je zcela přirozeně ovlivněna trendy doby – vlivy jazzu a swingu, které Ježka zajímaly a v hudební řeči inspirovaly. Jedna posluchačka se vyjádřila nedávno k jeho Toccatě velmi trefně, připomíná jí mraveniště. Ano, hbitý a nepřeberný zmatek, ale zároveň dokonalý systém celé stavby.
Mají skladby, které jste vybrala a dnes hrajete, něco společného – kromě toho, že se všichni autoři narodili u nás?
Nevybírala jsem repertoár náhodně, ale s vizí jakési propojenosti – Janáček jako velký ctitel a obdivovatel Dvořáka, Novák se Sukem vynikající studenti ze třídy Mistra Dvořáka… a následníci Páleníček – student skladby ve třídě Nováka – a Ježek ve třídě Suka. Už tento výčet dává na vědomí společný fundament, ze kterého všichni vycházeli, a jen kvas doby a mnoho dalších vlivů posouvaly v životě každou z osobností svébytným, velmi originálním směrem.

————
Program koncertu v Anežském klášteře 6. listopadu:
Vítězslav Novák: Vzpomínky, op. 6
Josef Páleníček: Sonáta pro klavír
Leoš Janáček: Sonáta pro klavír 1. X. 1905 es moll „Z ulice“
Jaroslav Ježek: Toccata
Josef Suk: Jaro, op. 22a

————
Čtěte rovněž nedávný rozhovor s Jitkou Čechovou mající základ v její rezidenci na festivalu Lípa Musica. Má titulek V počtu světových skladatelů a uměleckých veličin je česká hudba fenoménem.
Mimo jiné v něm říká: „Česká hudba je svým způsobem skutečným fenoménem, a to nejen v počtu skladatelů a uměleckých veličin, které naši malou zemičku proslavili po celém světě, ale i v té úžasné schopnosti promlouvat k duším ostatních národů a vzbuzovat v nich niterné a hluboké emoce. Mám radost, že jako centrum a srdce Evropy neustále dokazujeme celému světu, že se u nás rodí neskuteční jedinci, kteří svou invencí, originalitou a kvalitou směle obstojí v mezinárodním měřítku.“
Foto: Martin Kubica, Lukáš Marhoul, Discogs
Příspěvky od Petr Veber
- Mahler v souvislostech (6)
Přelomová Druhá symfonie - Pohledem Petra Vebera (71)
Zdeněk Šesták má ‚splněno‘ - Filip Hajdu: Se ZUŠ Open jsou základní umělecké školy silnější
- Johanka z Arku. Arthur Honegger, Serge Baudo a Praha
- Viktor Velek: Aby se Palacký neobracel v hrobě
Více z této rubriky
- Marie Svobodová: Mám více hudebních já
- Victoria Khoroshunova: Plná podpora před velkou výzvou vede k úžasným výsledkům
- Víkingur Ólafsson: Všechna hudba je současná
- Kateřina Hebelková: V sopránu testuju svoje hranice
- Karolína Levková: Pro zpěváky je zásadní psychohygiena. Soutěže hodně doporučuju
- Filip Hajdu: Se ZUŠ Open jsou základní umělecké školy silnější
- Daniel Wiesner: Když se čas dělí mezi práci a studium, výsledky nebývají stoprocentní
- Ludmila Pavlová: Všechno souvisí se vším, i dogdancing s hraním na housle
- Margherita Maria Sala: Hudba je divadlo. Aby bylo uvěřitelné, musíte opustit své já
- Jiří Habart: Netušil jsem, že hledají šéfdirigenta. Nabídka přišla v pravý čas