středa, 06 únor 2019 16:55

Taková piana filharmonici jinde nezahrají…
Budovou Elbphilharmonie kolem dokola i zdola nahoru a zpátky

Autor:

 

„Čím blíž stojíte, čím víc se dva kvádry stojící na sobě nad vámi do výšky tyčí, tím víc nevěříte vlastním očím.“

„Původně asi měl být koncertní sál jen vestavěn do nepoužívaného skladiště. Ale architekti si řekli, že by zvenčí nebylo nic nového vidět.“

„Nechci teď říci ´už nikdy´, ale dovedu si představit, že příští písňový recitál budu mít v Laeiszhalle,“ řekl Kaufmann kvůli turistům v sále.

„Nakukujeme do zkoušky jen na chvíli, ale evidentně je akustika sálu opravdovým zázrakem… Koncert pak ukáže, že opravdu ano.“

 

unnamed-1

 

Kolem uší studeně fičí. K otevřenému moři zbývá ještě asi osmdesát kilometrů, ale hlásí se už i tady silným větrem, vlnami a také rozpoznatelným přílivem a odlivem. Svobodné a hanzovní město Hamburk, ležící na Labi před jeho ústím do Severního moře, má jedinečný kolorit historického i současného přístavního města. A už dva roky dominantu v podobě Labské filharmonie – neopakovatelné budovy s velkým moderním koncertním sálem. Je čtvrtý únorový večer a v Elbphilharmonie je debutantem orchestr Česká filharmonie.

 

DSC5006

 

Na začátku stála snaha oživit nepoužívané přístavní budovy, na konci má jedna ze tří německých městských spolkových zemí úžasný kulturní stánek, který je současně atrakcí takového kalibru, že není vůbec snadné se do něj dostat. Koncerty v Labské filharmonii jsou vyprodané a není to jen díky dychtění po hudbě, ale i díky pověsti a proslulosti, kterou tahle stavba získala. Kombinace dechberoucí architektury a jedinečné polohy - a skvělých hudebních produkcí uvnitř - činí z vizionářské budovy mimořádné lákadlo, vymykající se všemu srovnání. Je hodně zajímavá. Koncepcí, vzhledem. Ale také tím, že se stavěla místo několika málo let celé desetiletí. A že stála víc než dvakrát tolik, než se předpokládalo. O dost víc než tři čtvrtě miliardy eur - zhruba dvaadvacet miliard korun.

 

DSC4833

 

Hamburk není chudé město. Nehladovíme kvůli tomu,“ říká lakonicky náš průvodce. Se stejným nadhledem komentuje, jak toto dílo – obrovská skleněná nástavba na stejně obrovském cihlovém podstavci - vzniklo: „Původně asi měl být koncertní sál jen vestavěn do nepoužívaného skladiště. Ale architekti si celkem logicky řekli, že by zvenčí oproti původnímu stavu nebylo nic nového vidět, a tak se rozhodli postavit sál na střeše toho skladiště…

 

DSC4827-2

 

Rozměrná a vysoká stavba z červených cihel, téměř bez oken a s plochou střechou, stála na špičce výběžku pevniny u ústí řeky Alster po desetiletí, před ní, jak ukazují obrázky z 19. století, tam stávala budova s členitější fasádou a věžičkou, skladiště Kaiserspeicher – s 19.000 metry čtverečními skladovací plochy největší ve městě v té době. Když se v druhé polovině 20. století rozmohla kontejnerová přeprava, zjistili v Hamburku, že každopádně na tomto místě velký sklad není potřeba a hledalo se využití. Celá moderní Hafen City je příkladem toho, jak se obchod proměňuje. Řada starých objektů z červených cihel je proměněna, kolem vyrostlo mnoho nových budov, oblast je úplně jinak zabydlena a zalidněna. Elbphilharmonie, skleněná nástavba na červeném základu, je nejmarkantnějším příkladem.

 

DSC4811

 

Do Hamburku za hudbou? Ano. Narodili se tu Brahms a Mendelssohn, působil tu Telemann a Carl Philipp Emanuel Bach, s městem je spojeno i jméno Johanna Adolpha Hasseho; jsou zde luteránské chrámy s krásnými varhanami, dělají se tu klavíry Steinway & Sons… Ale v současnosti tohle všechno bledne. Labská filharmonie hýbe světem. Stala se turistickou atrakcí. Vstupenky na koncerty mnohdy získají takoví posluchači, jimž jde přednostně o zážitek jiného než hudebního druhu. „Elphie“, jak se také budově říká, se stala turistickou atrakcí dokonce natolik, že se to některým hudebníkům nelíbí. Jonas Kaufmann byl letos v lednu při písňovém recitálu – i díky filigránsky zřetelné akustice sálu -  tak rozladěn rušivými zvuky z publika, že se nechal slyšet v rozhovoru pro Abendblatt na adresu svých dalších vystoupení v Hamburku takto: „Nechci teď říci ´už nikdy´, ale dovedu si představit, že příští písňový recitál budu mít v Laeiszhalle.“ Tedy zase zpátky v tradiční síni z roku 1908, kde se konaly hlavní koncerty ve městě do otevření Labské filharmonie.  

 

5125683623085075292472234042637804151242752n

 

Můžeme nahlédnout, ale velmi potichu,“ říká náš průvodce a otvírá kartou další „tajné“ dveře. Vodí nás po budově jinudy, než chodí návštěvníci. Teď jsme na jednom postranním balkoně a díváme se na Českou filharmonii. Má krátkou zkoušku, koncert začíná za hodinu. Všichni jsou zatím v civilu, barevní, i Semjon Byčkov. Svým hlubokým hlasem právě něco celkem potichu hráčům říká, vyslovuje orientační číslo v partech, od kterého chce pokračovat. Jakkoli není úplně blízko, je mu i u nás rozumět každé slovo, působí to zvláštně. Orchestr se nadechuje a začíná hrát. Ozývá se nesmírně zřetelný zvuk, v sále bez lidí až velký. Zřetelnost zůstane i na koncertě, je ale jasné, že publikum potom zvukově orchestr přitlumí a bude to „akorát“. Nakukujeme do zkoušky jen na chvíli, ale evidentně je akustika sálu opravdovým zázrakem. Koncert pak ukáže, že opravdu ano. Taková piana filharmonici jinde nezahrají…

 

DSC4901

 

Koncertní síň, Grosser Saal, má 2100 míst. Nejvíc sedadel je v několika úrovních klasicky za dirigentovými zády, ale nemalé množství balkonů je i po obou stranách a řada lidí v tomto sále sedí i v sektoru kolem varhanního prospektu. Nikdo není příliš vzdálen, účinkující nejsou jen objekty pozorování, ale posluchač může mít pocit pospolitosti nejen se svými sousedy, ale i se všemi ostatními a stejně tak s muzikanty. Zřetelnost a příjemná blízkost jsou asi nejpřesnější slova, kterými lze pak večer při koncertě vystihnout dojem z poslechu hudby v Labské filharmonii. Orchestr dostává k dispozici opravdu široké spektrum dynamiky, všemu je rozumět, jednotlivé nástroje i skupiny znějí vlastně ideálně. Sál má takové dimenze, že se filharmonie na velkém pódiu trochu ztrácí. Nikdo z hráčů nesedí až na kraji. Publikum naopak obklopuje hudebníky ze všech stran. Dá se to vytušit při pohledu do ještě prázdného hlediště, za hodinu, na začátku koncertu, to bude ještě zřejmější.

 

DSC4874

 

Teď jsme však ještě na prohlídce celé budovy. Nahoru na úroveň vyhlídkové terasy nás vyvezl dlouhý prohnutý eskalátor. Z vnitřního foyeru vedou východy ven, dá se odtud vejít do hotelové části a nahoru vede široké zatáčející se schodiště. Po něm se dostanete do předsálí velké síně, zasahujícího do několika pater. Jsou tu bary, šatny… A nebo je možné vejít do malého koncertního sálu. Kleiner Saal je obložen nažloutlým dubovým dřevem, na povrchu vyfrézovaným do roztodivných, hustě se střídajících nevelkých pahrbků. Japonský akustik Yasuhisa Toyota – stejný, který chystá sál pro Brno - musí být skoro šaman. „Jen několik měsíců před otevřením tady znovu seděl a poslouchal hudbu – a ještě se mu něco nezdálo. Dal nakonec pokyn: na levé stěně je potřeba obložení narušit, musí vzniknout lehce vtočené segmenty, jakési lamely... Mohl si vzpomenout i dřív… Ale stihli jsme do otevření většinu vyměnit. A akustika naprosto vyhovuje. Pan Toyota ví, co dělá,“ popisuje jednu z epizod náš průvodce, dopodrobna obeznámený jak s průběhem stavby, tak s fungováním a zázemím Labské filharmonie.

 

DSC4902

 

Sídlo tu má nejen orchestr téměř stejného jména – NDR Elbphilharmonie Orchester, dříve Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu NDR – ale také orchestry neprofesionální: těleso tvořené posluchači, pravidelně se scházející ke zkouškám a dvakrát do roka vystupující ve Velkém sále, a těleso rodičů a dětí, které koncertuje v Malém sále. A také tu působí pěvecký sbor Der Chor zur Welt, ustavený několik měsíců před otevřením. Zpívají v něm Hamburčané – ti rodilí, i ti, kteří se přistěhovali, především Syřané, ale zdaleka ne jen ti. Dnes se k pravidelným zkouškám a ke koncertům schází na šedesát lidí z patnácti zemí.

 

DSC4881

 

Stavba, která se zřejmě zařadí k ikonickým architektonickým dílům tohoto století, vás zaujme řadou detailů, nápadů, linií, materiálů, řešení… Její dvojdílnost provokuje. Čím blíž stojíte, čím víc se dva kvádry stojící na sobě nad vámi do výšky tyčí, tím víc nevěříte vlastním očím. Fotografie ukazují, že je jde o dominantu i při pohledu z řeky. A ze vzduchu vynikne i střecha, zvlněná jako voda za silného větru. Ale vlastním očím nevěříte každou chvíli ani uvnitř.   

 

house-infographics

 

Pohled na schéma Elbphilharmonie, řez budovou, ukazuje, že hlavní koncertní sál nezabírá zdaleka celý vnitřek. Řadu podlaží po jedné straně zabírá hotel a z druhé strany čtyři desítky apartmánů. V obou případech luxusní záležitost s neuvěřitelným výhledem. A pak musí ještě padnout otázka: Jsme stále v té části budovy, která je zvenčí viditelná jako ta skleněná. Ale co je vlastně v té staré cihlové, spodní, původní…? Z velké části garáže pro auta, odpovídá průvodce. Také provozní zázemí, kanceláře. A místnosti – sály, zkušebny a třídy - pro edukační programy. Koná se jich tu hodně. Opravdu hodně. Elbphilharmonie má ostatně mnohem více zaměstnanců v oddělení odpovědném za tuto část uměleckých aktivit, než v oddělení marketingu a komunikace. O něčem to opravdu vypovídá…

 

DSC4888

 

Procházíme zákulisím, filharmonici stojí v kantýně frontu na polévku, v prostorných chodbách - jako při každém zájezdu v sále, kde jsou hosty - mají rozestavěny bedny s nástroji a fraky. Za půl hodiny začíná koncert. Průhled otvory ve stěně za pódiem ukazuje, že se ještě ladí klavír. Za chvíli se otevřou vchody a první posluchači se začnou usazovat na svých místech. Už teď jich jsou v předsálí stovky. Kupuje se káva, víno, preclíky… Návštěva vyhlídkové plošiny je možná zdarma, ale každý návštěvník potřebuje vstupenku. Množství lidí je někdy nutné regulovat. Za slunných letních dnů je prý zájemců tolik, že by tam nebylo k hnutí. A stejně tak se časové lístky vydávají tehdy, když je koncert.

 

DSC4856

    

Je čtvrtý únorový večer. Za chvíli začne v Hamburku hrát Česká filharmonie, tentokrát ruskou hudbu. Kolem uší studeně fičí západní vítr. Na ochozu obepínajícím celou budou ve výšce sedmatřiceti metrů ještě víc než v ulicích. Na návětrné straně, tam, kde je vidět na přístav a na Labe, to chce jednoznačně přetáhnout na hlavu kapuci teplé bundy. Na závětrné straně, tam, kde se nabízí výhled na střed města s jeho čtyřmi kostely a radnicí, na kanály a celou Hafen City, revitalizovanou Přístavní čtvrť, je to lepší….! Avšak škoda, že jsme kvůli větru tak rychle zmizeli z „přídě“ tohoto korábu. Byla to teď navečer jediná možnost, jak se dívat po proudu do dálky na řeku. Na úrovni nábřeží, jak zjišťujeme druhý den dopoledne, tam, kde zůstaly pro kolorit stát i tři obrovské jeřáby, se totiž „Elphie“ z levé strany pod špičku obejít nedá. Nepovolaným vstup zakázán. Je tu výhradně jen zázemí obrovského kolosu. Řeka a přístav si prostě novou atrakci s jejími zástupy turistů úplně k tělu nepouštějí.

 

Foto: Veronika Paroulková, Petr Veber, Elbphilharmonie

Turné ČF uspořádala agentura Konzertdirektion Dr. Rudolf Goette GmbH

 

DSC5020

 

5133346122976175169357013413643155071827968o

 

DSC4919

 

DSC4906

 

DSC4872

 

DSC4879

 

DSC5004

 

 

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.