pondělí, 04 listopad 2019 18:13

Koncert ve dvou. KlasikaPlus a D-dur, hoboj a harfa

Autor:

„Ne, prostředí vážné hudby opravdu není podivné, klasika skutečně není nic divného…“

„Úprava je z pera Otomara Kvěcha. Viléma ani Kateřinu nijak nešetřil.“

„V první, kratší části skladby pokus hoboje a harfy vyměnit si role a způsob hry, opuštěný však brzy jako neproveditelný.“

 

3

 

Servírka roznáší mátové čaje a číše vína, zvukař dolaďuje na klikách úroveň, harfistka si chystá noty a hobojista naposledy zkoumá strojky. Nová kavárna Českého rozhlasu zažívá první přímý koncertní přenos. Venku je modrá tma, začíná pršet. Občas někdo z kolemjdoucích nahlédne velkou rozzářenou výlohou dovnitř, do prostoru plného žlutavého světla. Je neděle, osm hodin, po Vinohradské právě projíždí třináctka a Lukáš Hurník bere do ruky mikrofon: Dobrý večer, vážení posluchači…

Stanice D dur, která vysílá čtyřiadvacet hodin denně klasickou hudbu, pořádá po roce už podruhé společný koncert s portálem KlasikaPlus, který on-line, čtyřiadvacet hodin denně, informuje o klasické hudbě. Cílové skupiny a cíle jsou obdobné – nabízet v přeplněném mediálním a životním prostoru hodnotné umění a představovat jeho tvůrce, nasměrovávat pozornost publika, upozorňovat na kvalitu, svědčit o radosti, kterou může umění vyvolávat, maličko přivzdělávat a určitě také trvale lákat nové generace. Ne, prostředí vážné hudby opravdu není podivné, klasika skutečně není nic divného. Hudba člověku přináší do života nenahraditelné zážitky a okamžiky a je spravedlivé, aby pro ni alespoň nějaký, třeba i nevelký, ale funkční prostorový segment existoval.

 

16

 

Lukáš Hurník, šéfredaktor stanice D-dur, rozvíjí krátkou úvahu o kultuře a kavárnách. Nejvíc je asi využívali literáti, kteří v nich napsali celé knihovny, ale v kavárních se scházeli i hudebníci. Ti pařížští určitě. První skladbou hodinového programu je Náhrobek Couperinův od Pařížana Maurice Ravela. Úprava pro hoboj a harfu je nicméně z pera Otomara Kvěcha. Viléma Veverku, ale ani Kateřinu Englichovou nijak nešetřil: v notách dechového nástroje je ukryto rychlé tempo, nekončící běhy a figurace, jen letmé nádechy, zdobené melodie, vysoké, dost vysoké polohy, nové a nové hudební fráze. Při podrobném pohledu hodně not, z nadhledu krásně plynoucí hudba plná drobnokresby. Vilém Veverka stíhá vše bravurně vyhrát, ale hudba ho nezadržitelně strhává k až téměř tanečním figurám, při nichž se vychyluje jeho těžiště; v jednu chvíli stojí jen na jedné noze. Je díky svému tónu a interpretačním kouzlům známým mágem a ani dnes nezůstává pověsti nic dlužen.

 

14

 

Kateřina Englichová má také náročný part. Nezastaví se, střídá pedály, plné akordy se přetlačují s rozloženými, hustá sazba poskytuje mimořádně bohatý zvuk. Harfistka se při hře občas hodně usmívá, vypadá to skoro jako úsměv pobavený. Le tombeau de Couperin není „o náhrobku“, není to dušičková smuteční hudba, ale pocta starému mistru, podotýká moderátor na adresu názvu skladby, která dozněla jako muzikantská, hravá a plnokrevná, jako gejzír krásné energie. Jak je u Ravela zvykem, na pomezí imprese a neoklasicismu. Blíž k tomu druhému.

 

10

 

Na řadu přichází Luboš Sluka, letos v září už oslavil jedenadevadesáté narozeniny. Jeho skladba se jmenuje Gabbione per due usignuoli, Voliéra pro dva slavíky, a má podtitul Nocturno pro hoboj a harfu. Pomalejší zasněná hudba, v níž harfistka produkuje nádherné souzvuky a hobojista v dlouhé a dlouhodeché melodii kouzlí s dynamikou a modelováním tónů. Pěkná, vděčná, kouzelná, jakoby francouzská hudba. Však také Luboš Sluka před mnoha desetiletími měl studovat u Honeggera ve Francii… Ale nesměl vycestovat.

V minipřestávce Veronika Paroulková představuje KlasikuPlus. Už brzy zachytíme a přivítáme čtvrtmiliontou návštěvu stránky. Na otázku, jak se naše médium vypořádává s dobovou nutností marketingově cílit slova (a někdy je za účelem dosažení kýženého výsledku i trochu ohýbat), odpovídá, že o ohýbání informací nemůže být řeč, ale že samozřejmě lze cílit na mladší publikum jazykem, stylem, tématy… a také hledáním a angažováním nových a mladších autorů.

 

6

 

A pak se chápe mikrofonu a ptá se naopak ona Lukáše Hurníka, jak přišel na název své skladby, kterou interpreti za chvíli zahrají v premiéře. Dislokace? Nějaké lamento na přesuny zaměstnanců a různých oddělení v rozhlase? Inspirace lékařským výrazem pro přemístění? Či snad hudební znázornění poruchy krystalické mřížky? Nebo obecnější umělecké vyjádření chaosu? Nikoli. V první, kratší části skladby pokus hoboje a harfy vyměnit si role a způsob hry, opuštěný však brzy jako neproveditelný; v druhé zásadnější části dílka padnoucího dobře do rukou i do uší pak už jen vzdálená reminiscence; podstatnější tu je variační princip, proměňující pěkné archaizující téma z Hurníkovy kantáty o svatém Vojtěchovi. Kateřina s Vilémem střídají virtuózní rychlé variace s kantabilnějšími, sršaté se závažnějšími, sóla s kontrapunktem a staccatové s kantilénou; a jednou se ozve rytmické klepání na ozvučnou desku harfy. Zastavení, kratičká coda… Hezky se to poslouchá a oba interpreti si pěkně zahrají.

 

7

 

Reverie, Arabesque, Menuet a Prelude od Clauda Debussyho je pak vyvrcholením večera. Harfa je nositelkou impresionistických prvků, hoboj spíše těch hravých. Uplatní se náladovost, virtuózní efektnost, Kateřininy měkké flažolety i Vilémovy mimořádně dlouhé tóny… Společnému koncertu dvou hudebních značek, rozhlasové stanice a internetového portálu, věnovali své umění dva mistři, v duu sehraní nesčetnými vystoupeními do nejmenších detailů nádechů a společných souzvuků, dva muzikanti, kteří se nebojí modernější hudby a kterým nepůsobí problém během koncertu promluvit. A chytře.

 

18

 

Je něco málo po deváté, koncert končí. Byl mimořádně komorní, muzikanti hráli pár krků od prvních stolečků, doslova kontaktně, na dotek. Však i zvuku v této místnosti, kam se vejdou jen čtyři desítky lidí, bylo až až… Venku prší, po Vinohradské projíždí jedenáctka a Lukáš Hurník ve spiklenecky útulném prostoru zalitém žlutavým světlem, ještě než zhasne rozhlasová „červená“ a než se vysílání stanice D dur vrátí k předtočenému programu, naposledy bere do ruky mikrofon: Děkujeme, že jste přišli, vážení posluchači…

 

17

 

12

 

2

 

th-16582331830-573x860

 

Foto: Lukáš Hurník, Veronika Paroulková, Petr Veber 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
Více z této rubriky: « Štafeta v Besedním domě