„Také on názorně ukazuje při nejvyšších tónech rukou ke stropu. Ale šikmo.“

„Baví ho dávat dárky a stejně tak ho baví dávat i to, co se v životě naučil.“

„Každý dobrý pedagog má takovou empatii, že se dokáže vžít do těla toho, koho učí, ať je to muž, nebo žena.“

Propocená trička, příjemné prostředí, intenzivní výukové hodiny, pěkné koncerty, nové podněty, imponující lektoři, prima parta… Zhruba v takových kategoriích se těchto dnech v jihočeském památkovém městě Českém Krumlově mezi účastníky hovoří o Letních mezinárodních interpretačních kurzech. Pořádá je Pražský hudební institut. Konají se čtvrtým rokem, rozšiřují se… a organizátoři s nimi mají pěkné další plány. V ReportážiPlus dáváme nahlédnout do výuky i do prostředí města, ve kterém je z hudebního hlediska důležitým hráčem Základní umělecká škola.

„Perfektní. Pro tebe jako dělané,“ usmívá se spokojeně učitel. Povzbuzuje žáka. Jedním dechem nicméně dodává: „Ale musí se na tom ještě dál pracovat…“ Končí další z hodin na týdenním pěveckém kurzu v Českém Krumlově. Studentem je mladý tenorista Tomáš Jeřábek, jasně předurčený pro hrdinný obor. Pedagogem je světoznámý basbarytonista Franz Hawlata. Pracují momentálně společně na árii z Wagnerova Tannhäusera. Vyučující předzpívává o oktávu níž dlouhou klidnou melodii. Vysvětluje, jak v jednom místě vyslovit konkrétní souhlásku; jak lépe postavit mluvidla na danou samohlásku, jak vybudovat frázi, aby působila ještě víc jako dlouhodechá, jak přesně se nadechnout… Kontroluje rukou přiloženou k hlavě zpívajícího rezonanci, ukazuje mu vysoko, kam pocitově poslat zvuk… Nezastaví se před ničím, jen aby co nejpřesněji zasáhl cíl. Jak vybudit představu plynutí hudby? Předvádí hru na violoncello.

Barytonista Vladimír Chmelo na to jde ve vedlejší třídě obdobně, ovšem v jiném repertoáru. Je mu bližší ten jazykově italský. Má právě na hodině mezzosopranistku Ester Pavlů. Probírají koloratury v árii z Rossiniho Popelky. Pěvec během jejího zpěvu gesty připomíná, jak uvolnit krk, přistoupí k ní a narovnává jí ramena… A pak radí zásadní věci: Jak vyzpívat běhy v rozložených akordech dechem. „Počkej si na ten vzduch…!“ Jak intonačně vyrovnat intervalový skok při návratu dolů. Jak se nastavit na začátek nové fráze… To už má korepetitor Ahmad Hedar na pultu jiné noty, árii Eboli z Verdiho Dona Carlose. I na ní je co vylepšovat, i když ji Ester Pavlů zpívá jako hotovou věc, opravdu naplno, přesně, s výrazem. „Ještě je potřeba poslední fáze – zpívat s větším emocionálním odstupem,“ říká na její adresu Vladimír Chmelo. Také on názorně ukazuje při nejvyšších tónech rukou ke stropu. Ale šikmo.

Historický areál, kterému se v Krumlově říká Kláštery (a ve kterém je muzeum, expozice klarisek a expozice minoritů, letní scéna, kavárna, ubytování, dětské hřiště, kovářství a stánky…), zní na konci července operním zpěvem. Stačí se zastavit na vnitřním nádvoří – a otevřenými okny se nepřeslechnutelně linou tóny, které patří ke studentům, a sekunduje jim mluvené slovo i tišší zpěv hlubokého mužského hlasu. Franz Hawlata jde do výuky naplno. Hned propotí tričko. V jeho třídě je u klavíru Robert Pechanec. V pondělí měli v tomtéž sále s okny do nádvoří společný koncert, zněly Dvořákovy a Schubertovy písně. Tento program zachycuje naše ReflexePlus.

Baví vás učení? To je otázka na Vladimíra Chmela, když je večer chvilka na rozhovor. Ano, odpovídá lakonicky. Ale pak se rozhovoří. „Přišly takové životní situace, že se mě pánbůh neptal, jestli mě to baví, nebo ne… Dostal jsem se do newyorské Metropolitní opery v době, kdy jsem na to ani nepomyslel, a najednou jsem tam zůstal šest let. A zrovna tak, jak jsem přišel, tak jsem i odešel: stala se těžká automobilová nehoda a byl jsem postavený před hotovou věc…“ V divadle ho zatím neuslyšíme, ale v učení je Vladimír Chmelo podle svých slov moc spokojený. Baví ho dávat dárky a stejně tak ho baví dávat i to, co se v životě naučil. „Vrací se mi to, energie není jednosměrná,“ usmívá se. Nevyhýbá se ani učení základů, ale přece jen častěji je konfrontován s pěvci, kteří už mají něco za sebou. A práce s takovými, s pokročilými, ho baví, celkem pochopitelně, víc.

Mezinárodní interpretační kurzy se konají v Českém Krumlově čtvrtým rokem, Vladimír Chmelo je u nich společně s jejich organizátorkou Alžbětou Kerberovou od začátku. „Rozhodně bychom je chtěli dělat dlouhodobě,“ navazuje. „Poznal jsem ve své kariéře spoustu vynikajících kolegů, kteří – když řeknu ´Krumlov´ a pošlu jim fotky – rádi přijedou. Před dvěma roky jsem začal s Astreou Amaduzzi, teď jsem chtěl obměnu, zavolal jsem Franzi Hawlatovi… Souhlasil a je teď tak nadšený, že se – myslím – vrátí rád. Máme velké plány…! Určitě bude prostor, jak doplňovat můj první týden na další dny ještě o někoho dalšího.“

Ještě jedna otázka směřuje k Vladimíru Chmelovi. Je těžké, když muž učí zpívat ženu, nebo naopak? „Musím říct,“ zamýšlí se, „že pro muže je snadnější vyučovat ženy, než pro ženy učit muže. Ženy se hůř dovedou vžít do krku chlapa, který musí přetáhnout hrudní rejstřík do výšek… Naopak chlap, když zpívá falzetem, má vlastně do určité míry podobný pocit, jaký má při zpěvu žena… Velmi zjednodušuji, ale je to tak!“ A vysvětluje ještě dál: Každý dobrý pedagog ovšem musí mít – a má – takovou empatii, že se dokáže vžít do těla toho, koho učí, ať je to muž, nebo žena. „Nejde o to, předávat svoje pocity, ale vžít se do žáka a umožnit mu, aby on našel ty své. Jinak by to bylo kopírování.“ Právě proto Vladimír Chmelo nechce příliš zpěv při výuce předvádět, ale spíš se snaží slovně popisovat pocity. „Jde o starou techniku belcanta, která se vyvíjela tři staletí a kterou zpívaly v minulém století starší generace. Tato technika se dnes trošku vytrácí, prostor opanovává spíš univerzální americko-rusko-italsko-evropská technika…,“ krčí rameny. Starou tradici italského belcanta by podle svých slov rád držel a pomáhal udržet.

Základní umělecká škola v Českém Krumlově je nejstarší v Čechách, měřeno nepřetržitou dobou výuky hudby. Město ji jako veřejnou založilo pod názvem Städtliche Musikschule Krummau v roce 1780, přičemž farní, tedy církevní škola na stejném místě, hned vedle kostela sv. Víta, existovala už od roku 1410. V současnosti je to ZUŠ s devíti stovkami žáků a padesáti pedagogy, s pobočkami v regionu, která má významné slovo nejen v hudebním oboru, ale i ve výtvarném. Mezi učiteli jsou mimo jiné výrazně kreativními manželé Holcovi, on v čele pěveckého sboru o několika odděleních, ona jako spiritus agens výtvarných aktivit, projevujících se viditelně i po městě, včetně každoročního Maškarního průvodu. Jejich žáci jsou právě na společném táboře.

„Chtěli jsme se jmenovat ZUŠ Petra Ebena, protože tady v Krumlově skladatel vyrůstal, ale taková už je v Žamberku, kde se narodil…,“ vypráví ředitelka školy Alena Švepešová, která se tu před lety učila hrát na klavír a pak se sem vrátila, aby klavír sama učila. Interpretačním kurzům škola už třetím rokem propůjčila letos prostory, o prázdninách nevyužité. A tak vedle Vladimíra Chmela, vyučujícího v Klášterech, právě tady, v „zušce“, v prvním týdnu kurzů učili houslistka Marie Kocián Mátlová, violoncellista Martin Škampa a klavíristé Peter Toperczer a Marek Kozák. V budově s křivolakými chodbičkami a schodišti měli účastníci k dispozici patnáct tříd. Žádná z nich není podobná jiné. Barevností, vybavením, velikostí, umístěním. Inspirativní prostředí!

„Kurzů se už zúčastnilo i několik našich žáků. V jejich očích jsou lektoři skoro bohy, protože na začátku kurzů zahrají na koncertě… Ale pasivně se zúčastnili také učitelé. Vidět, jak lektor učí, je samozřejmě přínosné,“ přibližuje v ředitelně ve starobylém domě třetí červencový týden Alena Švepešová. Pod jejími okny hluboko dole hučí jez. A hned vlevo jsou zdi kostela, ve kterém dlouhé hodiny hrával za války na varhany jeden dospívající chlapec. Na klavír ho tady, ve vedlejší škole, učila Františka Postulková, respektive ve městě nesoucím jméno Böhmisch Krumau to byla Franziska Magdalena Postulka. Jmenoval se Petr Eben… Teď mají ve škole na viditelném místě obraz od místního umělce, na kterém je zachycen. S chrámovou lodí za zády. Je si moc pěkně podobný.

Franz Hawlata, mimochodem s předky z českého pohraničí, zpíval na svém koncertě v první polovině programu Dvořákovy Biblické písně. Písňový cyklus, o kterém hovoří moc pěkně. Rád by je natočil. Pokud by to bylo s varhanami, nevylučuje, že by to mohly být právě tyto, romantický nástroj u svatého Víta v Českém Krumlově. Slyšel je a moc se mu jejich zvukové možnosti líbily.

Mezzosopranistka Ester Pavlů má v těchto dnech na Mezinárodních interpretačních kurzech hodiny jak u Vladimíra Chmela, tak u Franze Hawlaty. Přinesla si sem árie z rolí, které má před sebou a potřebuje na nich pracovat, ale také árie, které potřebuje obnovit kvůli hygieně a technice hlasu. „Teď jsem se poměrně dlouho zabývala Verdim, ale kvůli hlasu potřebuju zpívat i Rossiniho a Mozarta, takže se vracím i k jejich áriím,“ říká ( Rozhovor s ní čtěte ZDE ). Zdůrazňuje v něm, že zrovna například Rossiniho Popelku zpívá už jinak, víc spojenou se svým tělem. Velký posun pociťuje také v tom, že její hlas získal jednotnou barvu ve všech polohách. Přičítá to vlivu Vladimíra Chmela, ke kterému jako k pedagogovi chodí během sezóny soustavně už čtyři roky. Ale jezdí za ním i do Krumlova, kde je prostor pro hodně intenzivní práci… a navíc i „prima parta“.

Mezi účastníky kurzu je také sopranistka Tereza Mátlová. Franzi Hawlatovi právě předvádí výstup Kunigundy z Bernsteinovy opery či operety Candide. Árii plnou technických nástrah a výstředností, která se musí zpívat jako parodie. „Jako když se chce rozezpívat špatná operní pěvkyně,“ říká v jednom momentu Franz Hawlata. A vzápětí neodolatelně předvádí další výrazovou polohu: značně afektovaně hovořící dámu. „Nepříjemnou anglickou lady,“ jak sám sebe komentuje. Terezu Mátlovou chce evidentně nejen inspirovat, ale určitě opravdu „vyhecovat“, aby se odvážila ještě víc hrát a dostala do hlasu v tomto výstupu co nejširší spektrum protichůdných výrazových proměn.

„Udělají tady opravdu kus práce,“ tlumočí kladné odezvy účastníků kurzů jejich organizátorka Alžběta Kerberová. Má radost z vydařeného koncertu lektorů 19. července, z koncertů mladých instrumentalistů, kterým s radostí předávala kytičky, i z vystoupení na závěrečném kostýmovaném operním koncertě účastníků kurzů Vladimíra Chmela 24. července ( psali jsme o něm ZDE ) a těší se na 31. července, kdy zazpívají účastníci Mistrovských pěveckých kurzů Franze Hawlaty. Kurzy jsou podle jejího názoru správně intenzivní, účastníci mají kontakt s lektorem denně. At už to byli vedle zpěváků instrumentalisté, nebo tento týden děvčata v tanečním oboru, který vede Jiří Horák; s ním si v tanečním sále Městského divadla rozšiřují dopoledne techniku a večer repertoár.

Samozřejmě, že se velmi osobního přístupu dostává i pěvcům, kteří mají vedle zpěvu navíc výuku operního herectví a jevištního pohybu s brněnským režisérem Jaromírem Brychem. Je to právě on, kdo jim dává mnohé další podněty pro divadelní praxi: „Zkoušíme, jak vést postavu, jak vyjádřit vztahy, jak používat chůzi a charakteristické postoje…, zkoušíme v souvislosti se zpěvem možné akce, ale také ve prospěch zpěvu zkoušíme zklidnění… A uvědomujeme si, co v praxi přinášejí zpěvákovi rekvizity a kostým,“ vypočítává a zdůrazňuje nezbytnost úzké spolupráce s pedagogem zpěvu.

„Víš, co je Wunder?“ Franz Hawlata přerušuje na chvíli Tannhäusera a svého letního studenta – když to dobře dopadne, tak jednou asi dobrého „Heldentenora“ – se ptá na německé slovo „zázrak“ či „div“. Po přitakání pokračuje a velmi konkrétně naznačuje a ukazuje, jak okouzleně je potřeba protáhnout první souhlásku a trochu i následující samohlásku, jak lze dát najevo, že jde opravdu o „zzzáázrak“. Dá se to vyjádřit nejen v řeči, ale v pomalém tempu i ve zpěvu: „Wwwwwwuuunder…“ Takovým zázrakem je i Wagnerova árie. Dá se z ní vytěžit mnohem víc nuancí ve výrazu, než když se zpívá opatrně nebo bez přemýšlení, jen jako melodie. Ale kantiléna to přitom je. Opojná…! Později odpoledne, když už bude po výuce a přijde čas na rozhovor, Franz Hawlata připomene: Ve Wagnerově době nebyli žádní „wagnerovští“ pěvci. Vždyť se až do té doby zpíval jen německý, francouzský, nebo italský repertoár… A tak už i teď při hodině, těsně před obědem, provokuje, ale ví proč. Nabádá k plynulému provázání tónů: „Legato! – To je raný Wagner… Vždyť je to vlastně italská hudba!“

Foto: Libor Sváček, Veronika Paroulková, Petr Veber