KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Vídeňský skladatel Tůma s Andreasem Schollem a Romanem a Terezou Válkovými english

„Tůmova hudba, pohybující se na pomezí barokního a galantního slohu, působila velmi vstřícně.“

„Moteto poskytlo Andreasu Schollovi jako jedinému sólistovi prostor pro lahodné kantilény.“

„Koncert přinesl hudbu vědomě střízlivou, přehnaně nevystupňovanou, ale příjemně jemnou.“

Šest děl Františka Ignáce Tůmy bylo ve středu na festivalu Pražské jaro v monotematickém koncertním programu souboru Czech Ensemble Baroque a kontratenoristy Andrease Scholla intenzivní porcí vídeňské duchovní hudby. Čech Tůma tam byl v polovině osmnáctého století důležitým autorem. Jeho tvorba vyzněla v nastudování dirigenta Romana Válka jako velmi invenční a neokázalá.

V Rudolfinu zazněla poslední květnový večer od Františka Ignáce Tůmy tři moteta, jedna spíše hravá instrumentální sinfonia, Te Deum a žalm Dixit Dominus. Německý kontratenorista Andreas Scholl, který v několika posledních letech navázal se souborem Czech Ensemble Baroque úzké umělecké přátelství, byl hlavním sólistou. Během koncertu se k němu na kratší vstupy ze sboru velmi dobře přidávali Romana Kružíková, Pavla Radostová, Ondřej HolubJiří Miroslav Procházka. Na pódiu bylo jen o něco víc než tucet instrumentalistů a šestnáct sboristů.

Tůmova hudba, pohybující se na pomezí barokního a galantního slohu, působila velmi vstřícně. Historicky poučený přístup, odrážející se ve zvuku dobových nástrojů, v tempech i ve frázování a výrazu, jí dodával přes svižnost a místy i jemnou dravost celkově velmi střídmé, neagresivní vyznění. Takový byl i vklad hlavního sólisty. A obdobně tak vyzníval i zpěv sboru připraveného Terezou Válkovou, skromně se při koncertě zapojující do jeho řad.

František Ignác Tůma působil v kapele vdovy po císaři Karlu VI., v podmínkách, které byly za vlády Marie Terezie z více důvodů skromnější než v dřívějších časech. Neměl k dispozici ani početný ansámbl, ani italské kastráty, ani chrámový prostor velikosti katedrály. Psal pro zámeckou kapli v Hetzendorfu, pro mužské a chlapecké hlasy a několik instrumentalistů. A přesně tak zachytil koncert jeho tvorbu – jako komorně znějící, soustředěnou na detail, úspornou ve stopážích.

Te Deum, Tebe Bože chválíme, první položka programu, vzniklo ovšem pro jiného objednavatele, pro cisterciácký klášter ve Wilheringu. Však také exponuje v efektnější úloze žesťové nástroje. Začíná sborovým zvoláním bezprostředně navazujícím na výrazný tympánový vstup, ale dobírá se i jemnějších výrazových odstínů, sólových pasáží a nedlouhých recitativních ploch.

Celkem tři moteta z Tůmova odkazu představila postupně hudbu intimnější. Mottetum de tempore poskytlo Andreasu Schollovi jako jedinému sólistovi prostor pro lahodné kantilény, ve kterých se jeho hlas teprve plně vyloupl z předchozího podřízení dalším sólům. Motteto de S. Joanne Baptista, oslavující Jan Křtitele, zapojuje i sbor a žestě a končí působivým, i když stručným sborovým Alleluja. Motetto per ogni tempo vyniklo pomalu plynoucí, procítěnou, mírně naléhavou a krásně zdobenou árií Quam magnificata (Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé…).

Neméně slavnostní jako Te Deum je i Tůmova kantáta Dixit Dominus (Výrok Hospodinův mému pánu), končící slovy „Sláva Otci i Synu i Duchu svatému…“. Do zvuku klarin vstupuje na samém začátku neotřele sólista, později se přidává sbor… Skladba byla po interpretační stránce jemně vystínována. Přinesla nádherně měkce zahrané pasáže dvou trombonů, kontratenoristovo sólo doprovázené pouhým continuem s krásně zřetelně melodizovanou linkou varhanního pozitivu, nabídla působivé dynamické kontrasty a v závěru malou fugu a opět zvuk klarin a tympánů. I zde tedy hudbu vědomě střízlivou, přehnaně nevystupňovanou, ale příjemně jemnou.

RomanTereza Válkovi se svým barokním orchestrem a sborem mají zajímavou diskografii, mimo jiné s hudbou od Františka Ignáce Tůmy, Franze Xavera RichteraAntonína Jana Nepomuka Brossmanna, ale také od Lullyho, Händela či Myslivečka. Výborně fungují na Moravě – pořádají koncertní cyklus Bacha na Mozarta! v brněnském Besedním domě, jsou dlouhé roky rezidenčním operním a oratorním tělesem na Hudebním festivalu Znojmo a mimo jiné už rovných dvacet let stojí také za Letní školou barokní hudby v Holešově. Konečně se na ně dostalo i v programu Pražského jara.

******

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky