„Samotná idea spojit sedmačtyřicetiletého Hardinga jako oceňovaného interpreta Mahlerovy hudby s tímto „mahlerovským orchestrem“ z Mnichova zavdala značným očekáváním.“

„Hráčské schopnosti orchestru a jeho hmatatelný zvuk podtrhly Hardingovo vynikající pražské provedení.“

„Slyšeli jsme energické, řezané pojetí, které se ale nikterak neztrácelo v patosu a jehož snahou bylo podat „Sedmou“ co nejvíce srozumitelně.“

Daniel Harding potvrdil pověst mahlerovského specialisty, když ve středu 24. května s velkým úspěchem předložil pražskojarnímu publiku vytříbené provedení Mahlerovy sedmé symfonie „Pražské“, dovedené do úplného detailu.

Britský dirigent, v současnosti šéfdirigent Švédského rádiového symfonického orchestru a od příštího roku šéf římského Orchestru Akademie u sv. Cecilie, navštívil Prahu za poslední dobu už podruhé. Před měsícem debutoval u České filharmonie, se kterou nastudoval Schumannovo oratorium Ráj a Peri. Tentokrát se vrátil v čele Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu a na Pražském jaru uvedl Symfonii č. 7 e moll Gustava Mahlera.

Samotná idea spojit sedmačtyřicetiletého Hardinga jako oceňovaného interpreta Mahlerovy hudby s tímto „mahlerovským orchestrem“ z Mnichova zavdala značným očekáváním. Byl to právě Rafael Kubelík, který během svých více než osmnácti let, kdy působil na pozici šéfdirigenta, zažehl u orchestru zájem o Mahlerovo dílo. Svědčí o tom nejen velký mahlerovský komplet z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, mimochodem jeden z prvních celosvětově natočených. Vývoj v interpretaci Mahlerovy hudby pokračoval i po Kubelíkově éře. Zmiňme nahrávky orchestru s Bernardem Haitinkem, Marrisem Jansonsem anebo tu nejnovější, kterou s ním natočil Simon Rattle, nově nastupující šéfdirigent od letošního podzimu. Rattlova éra nepochybně přinese další pohledy na hudbu velkého středoevropského autora.

Hráčské schopnosti orchestru a jeho hmatatelný zvuk – ty podtrhly Hardingovo vynikající pražské provedení. Sedmá symfonie, premiérovaná v roce 1908 v Praze, na rozdíl od ostatních dalších Mahlerových děl nevolá po patosu ani velkém orchestrálním zvuku. Místo toho odkrývá jednotlivé zvukové světy na Mahlera až nečekaně průzračně. Přesto zde tajemství Mahlerovy hudby nemizí, naopak se ještě více zhmotňuje v rozličných náladách jednotlivých vět.

Harding přesně takto celou skladbu pojal. Až s mikroskopickou pečlivostí vstupoval do kompozice a doslova z ní vytahoval jednotlivé momenty; jako by všichni účinkující na podiu oscilovali mezi zjevnou Mahlerovou snahou zachytit ve skladbě jistou objektivitu a zároveň co nejlépe podat všechny ony polohy této Mahlerovy snad nejzáhadnější skladby. Od démoničnosti, temnoty, veselosti, vzrušení, tajemna, po pitoreskní zvuk kravských zvonců a ironii, která byla přítomna více než kdy jindy, a to nejen v podání mandolíny, jež se nám škodolibě smála.

Slyšeli jsme energické, muzikální, řezané pojetí, které se vyhýbalo patosu a jehož snahou bylo podat „Sedmou“ co nejvíce srozumitelně. Nešlo o Kubelíkovo expresívní pojetí, ani dramatické až patetické ztvárnění, které můžeme pozorovat v aktuální interpretaci Semjona Byčkova u České filharmonie. Neslyšeli jsme ani přemíru romantického zvuku, který se znovu přihlásí o místo v následující „Osmé“. Harding, vědom si značných kvalit orchestru, se naopak soustředil na odkrytí jednotlivých textur. Tento poctivý, nikoliv však přehnaně analytický přístup, vyzdvihl zvukovou radikalitu symfonie a interpretům se, podle mého, podařilo přiblížit povaze skladby, jako se to stane málokdy. Přítomny byly občasné změny v dynamice a tempu a důraz na zvukovou barevnost v jednotlivých plochách. Znovu tím byla podpořena odlišnost krajních závažných vět (oproti oběma nočním hudbám třpytícím se při měsíčku) a děsivě žertovného scherza; vše vedeno ve prospěch logiky této symfonie jako celku.

Harding, který občas vymění taktovku za knipl velkého dopravního letadla u společnosti Air France, působil u pultíku jako suverén. Nesmírně klidně vedl orchestr pevnou rukou jednoznačně kupředu. Nepůsobil přitom ale nikterak despoticky. Naopak zmínka o souhře mezi ním a orchestrem zde není prázdnou frází. Bavit se zde o excelentní hře jednotlivých nástrojových sekcí orchestru z Mnichova nedává smysl. Zmiňme pouze krásně kulatý zvuk lesních rohů a obecně dobrou práci žesťů. Anebo děsivě nekompromisní zvuk tenorového rohu, který otevřel celou symfonii. Zaujala přesná dřeva nebo břitké smyčce, které se v akustice Smetanovy síně neztrácely. Vrcholem večera byla sugestivně podaná finální věta. Zde se naplno projevil dirigentův fokus na světlo a radost: vlastnosti, které dirigent Harding i skladatel Mahler v partituře sofistikovaně a postupně odkrývají a které zde vyzněly bez jakýchkoliv zábran.

Kultivované publikum ve skoro zaplněné Smetanově síni Obecního domu během celého večera snad ani nezakašlalo. Výkon umělců následně odměnilo dlouhotrvajícím potleskem a několikerým vyvoláním dirigenta. Vedle letošního provedení Mé vlasti se hostování fenomenálního Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v čele se skvělým Danielem Hardingem zapíše mezi památné koncerty v historii našeho nejstaršího hudebního festivalu.

******

Foto: Pražské jaro