„Obě díla, byť přes hlubokou časovou propast, shodně rezonovala svojí barevností, emocionalitou a naléhavostí sdělení.“

„Tíhu i lehkost vokální složky nesla čtveřice sólistů, kteří se střídali i v duetech, v triu a také v kvartetu s nádherně vedenými kontrapunktickými hlasy.“

„Závěrečné ovace vestoje si protagonisté rozhodně zasloužili. I když je to dnes tak trochu módní reakce publika.“

Díky Filharmonii Hradec Králové se mohla uskutečnit světová premiéra Varhanního koncertu Josefa Vodáka. Stalo se tak 21.února 2019 v beznadějně vyprodaném sále po neuvěřitelných 36 letech od zkomponování! Bohužel se toho autor již nedožil, zemřel vloni 13. prosince.

Program Varhanního koncertu byl postaven na dvou rozdílných částech. V první půli zazněla již zmíněná světová premiéra soudobého autora, v té druhé Filharmonie Hradec Králové s dirigentem Zdeňkem Klaudou a hostujícími sólisty provedla Stabat Mater pro sóla, smíšený sbor a orchestr Jakuba Jana Ryby z roku 1805. Avšak ona rozdílnost se jevila jen na první poslech. Obě díla, byť přes hlubokou časovou propast, shodně rezonovala svojí barevností, emocionalitou a naléhavostí sdělení. Oba skladatele koneckonců spojovala umělecká neústupnost navzdory nepřízni osudu…

Josef Vodák (roč. 1927) patřil k velkým nadějím naší poválečné hudby. Byl ale obviněn z formalismu a nemohl dokončit ani absolutorium AMU ve třídě Pavla Bořkovce. Skladatelská kariéra tak skončila dřív, než vůbec začala; pak pracoval jako hudební režisér a po emigraci do USA v roce 1968 přijal místo varhaníka v Seattlu. A tam také vznikl jeho Varhanní koncert, do kterého promítl zkušenosti utečence, dnes tolik aktuální. Třívětá kompozice naplno těží z barev orchestru a sólového nástroje, ale zřídka je staví proti sobě. Filharmonie Hradec Králové hrála s razancí a ponorem, s obrovským nasazením, s vyrovnaným zvukem všech sekcí. Varhaník Pavel Černý nezklamal; dokázal, že patří k evropské špičce. V první části (Allegro moderato) docházelo přímo k lahodnému souzvuku, a to až chorálové síly, stejně tak ke kontrapunktickým sazbám bezmála až barokním, střídaným ostrými střety s početným arzenálem bicích (sedm hráčů!) či naopak podtrženým basovým varhanním dronem. Když pak varhany osaměly, jejich zvuk byl majestátný, nadpozemsky krásný. Druhá věta (Andante con moto) byla sycena kontrastními plochami lyrických smyčců, dramatických varhan, vzkypělých bicích a žesťů. Třetí, závěrečná část se vyznačovala vypjatostí, třaskala napětím, prudce gradovala. Po hrozící erupci bicích pak přišel výbuch varhan, ale ten již zněl oslavně. Hudba a lidský duch vždy vítězí, naděje trvá…

Kompozice Stabat Mater geniálního, ale nešťastného kantora Jakuba Jana Ryby byla znovuobjevena po více než dvou staletích a může za to právě dirigent Zdeněk Klauda. Ten od pultu řídil symfonické těleso, sbor i sólisty pevnými, ale přitom emotivními či naopak pokornými gesty. Beethovenovská tíha se střídala s mozartovskou lehkostí i rozjasněností, občas prosákla barokní dramatičnost až teatrálnost.

Sborové party naplňovaly čtvrtou část a samozřejmě finálovou dvanáctou nad výrazným smyčcovým a cembalovým ostinatem. Martinů Voices je vokální těleso, jež se nejen dokázalo vznášet v těch nejvyšších nebeských sférách, ale také se zadíralo do uší ostrými ženskými hlasy; nevím, zda to tak Ryba chtěl, ale občas mi to bylo téměř nepříjemné. Ovšem tíhu i lehkost vokální složky nesla čtveřice sólistů, kteří se střídali i v duetech, v triu a také v kvartetu s nádherně vedenými kontrapunktickými hlasy. Z dvojice zpěvaček měla o něco více prostoru sopranistka Eva Benett, což byl ale do jisté míry kámen úrazu. Na rozdíl od mezzosopranistky Markéty Cukrové se totiž místy utápěla v orchestrálním zvuku. Ovšem její part byl neobyčejně obtížný, včetně až krkolomné koloratury, takže v tomto případě se měl přizpůsobit orchestr; Benett zpívala totiž čistě, bez škobrtnutí, jen chyběla větší razance. Tenorista James Kryshak a basista Roman Hoza podali vyrovnaný, excelentní výkon; hutný, ale nikoli silácký.

Závěrečné ovace vestoje si protagonisté rozhodně zasloužili. I když je to dnes tak trochu módní reakce publika, v tomto případě jsem povstal i já. Domnívám se, že čím více bude okolo nás balastu (a nejen toho uměleckého), tím proklamativněji budeme oceňovat jakoukoli kvalitu…

Foto: František Hloušek