„Lucie Sedláková Hůlová patří k umělcům, které v médiích není vidět tolik, kolik by zasloužili. O to víc dokáže překvapit setkání s interpretkou, která nejen, že je technicky a výrazově výtečně vybavená, ale ví také naprosto přesně, proč daný program hraje.“

“Ačkoli na Zorjan byla během provedení znát mírná nervozita, nedala se mladičká houslistka ničím zaskočit. Poradila si s náročnými běhy a potěšila kultivovaným tónem.”

“Jako dirigent si Brauner nepotrpí na razantní gesta, ale jeho muzikalita čiší doslova z každé hudební fráze; bylo zřejmé, že se orchestru pod jeho vedením hraje dobře.”

Kocianova houslová soutěž v Ústí nad Orlicí má za sebou první dva dny. 65. ročník mezinárodní interpretační soutěže provází bohatý program. Ve středu 3. května se konal v Kostele Nanebevzetí Panny Marie koncert houslistky Lucie Sedlákové Hůlové a varhaníka Jaroslava Tůmy. O den později vystoupila v Roškotově divadle Komorní filharmonie Pardubice s dirigentem Tomášem Braunerem a doprovázela loňskou laureátku soutěže – Lanu Zorjan ze Srbska.

Lucie Sedláková Hůlová patří k nejrespektovanějším českým houslistkám. Její uměleckou činnost můžeme sledovat v komorních souborech České smyčcové duo a Kinsky Trio Prague. Zabývá se rovněž autentickou interpretací staré hudby, která se rozezněla také v ústeckém kostele. Růžencové sonáty Heinricha Ignaze Franze Bibera patří jistě k tomu zajímavějšímu z houslových kompozic barokní éry. Rodák ze Stráže pod Ralskem každé sonátě předepsal jiné ladění strun; takzvaná skordatura přináší nová úskalí, s nimiž se musí interpret vyrovnat. Lucii Sedlákovou Hůlovou na koncertě doprovodil přední český varhaník Jaroslav Tůma. Připomeňme, že kompletní Biberovy sonáty oba umělci nahráli v roce 2020 na společné album pro hudební vydavatelství Arta.

Patnáct Růžencových sonát Biber napsal kolem roku 1678 a Lucie Sedláková Hůlová z impozantního cyklu zvolila a zahrála celkem pět děl: Zvěstování Panně Marii, Anděl strážný, Ježíšovo Ukřižování, Nanebevzetí Panny Marie a Korunování Panny Marie. Zjevně nebylo vůbec jednoduché přeladit během jednotlivých skladeb struny do naprosto jiné konfigurace, ale Lucie Hůlová se nenechala akustikou ani teplotními podmínkami kostela zaskočit. Bylo vidět, že přesně ví, co dělá; počínala si obratně i s rozvahou. Její interpretace všech sonát byla noblesní a měla duchovní náboj, bez kterého nelze podobný program hrát věrohodně. Je obdivuhodné, s jakou elegancí se houslistka dokázala přenést přes technické obtíže všech sonát a zahrát je tak, jak byly skutečně zamýšleny – jako díla plná tajemného poselství, nadčasové experimentální útvary, které v mnoha ohledech předběhly svou dobu.

Lucie Sedláková Hůlová přednesla také Biberovu Passacagliu pro sólové housle. Obdivuhodné virtuózní dílo, které vzniklo několik desetiletí před Bachovou proslulou Chaconnou, ale myšlenkovou hloubkou je s ní zcela určitě srovnatelné. I tuto náročnou kompozici ztvárnila česká houslistka s málokdy slýchanou výstavbou, která měla vlastnost ušlechtilosti a neobyčejně bohaté spektrum emocí. Také Jaroslav Tůma se představil samostatně svou vlastní úpravou Bachovy Chaconny z druhé partity d moll pro sólové housle. Hudební kaleidoskop cituplné exprese Tůma zahrál s velkou rozvahou a promyšlenou zvukovou variabilitou.

Lucie Sedláková Hůlová patří k umělcům, které v médiích není vidět tolik, kolik by zasloužili. O to víc dokáže překvapit setkání s interpretkou, která je nejen technicky a výrazově výtečně vybavená, ale ví také naprosto přesně, proč daný program hraje. Když se k umělecké výzvě připojí duchovní aspekt, který není strojený, ale autentický a upřímně prožitý, je to skutečná událost.

Ve čtvrtek 5. května se v Roškotově divadle odehrál koncert Komorní filharmonie Pardubice s loňskou laureátkou Kocianovy houslové soutěže Lanou Zorjan. Mladičkou houslistku řadím k nejpozoruhodnějším hudebním talentům své generace a pro svůj český orchestrální debut si zvolila nelehké dílo. Houslový koncert č. 5 a moll belgického skladatele a houslového virtuóze Henryho Vieuxtempse patří nejznámějším kompozicím autora. Počátkem minulého století zapomenutou skladbu vzkřísila mimo jiné také nahrávka geniálního houslisty Jaschy Heifetze s London Symphony Orchestra. Lana Zorjan je sympatická mladá dáma a ačkoli na ní byla během provedení znát mírná nervozita, nedala se ničím zaskočit. Poradila si s náročnými běhy a potěšila kultivovaným tónem a vedla si dobře v souhře s orchestrem i samostatných pasážích. Potěšila provedením, které nebylo školácké, ale svědčilo o aktivním řešení konkrétních míst, a mělo svou vypravěčskou dynamiku.

Obrovskou oporou jí byla Komorní filharmonie Pardubice pod citlivým vedením Tomáše Braunera. Jeden z předních českých dirigentů přesně odhadl, co mladá sólistka potřebuje. Ponechal jí volnost v tempovém rozvržení a udělal s orchestrem maximum pro přesnou souhru; houslistce šel na ruku. Zorjan potěšila diváky dokonce i po doznění Vieuxtempsova koncertu, za který sklidila nadšené ovace publika. Houslistka totiž poděkovala publiku českým proslovem a jako přídavek zahrála jedno z capriccií Niccolò Paganiniho.

Sluší se dodat, že koncert Komorní filharmonie Pardubice měl na programu ještě dvě díla. V úvodu zazněla Siegfriedova Idyla Richarda Wagnera. Jedno z nejintimnějších děl operního mistra vyznělo v podání Komorní filharmonie Pardubice velmi přesvědčivě. S rozvahou, dojemným klidem, překrásně profilovanou dynamikou a výbornými instrumentálními výkony. Provedení Tomáše Braunera mi připomnělo legendární nahrávku rumunského dirigentského velikána Sergiu Celibidache, který Wagnera dokázal vystihnout jako snad nikdo jiný. Podobně zdařile si Komorní filharmonie Pardubice vedla také v poslední skladbě večera, jíž byla Symfonie č. 94 G dur Josepha Haydna.

I v této klasicistní trvalce Tomáš Brauner dokázal odhadnout její klíčové vlastnosti: jemně uhlazený humor, elegantní velkorysost a geniální jednoduchost, které sluší střídmost a kultivované obrysy. To vše se Braunerovi a báječně hrajícím filharmonikům podařilo; všem skladbám dal, co jim přísluší, a vystihl jejich charakter optimálními výrazovými prostředky. Po celou dobu vedl filharmoniky pozorně, aktivně a soustředěně. Jako dirigent si nepotrpí na razantní gesta, ale jeho muzikalita čiší doslova z každé hudební fráze; bylo zřejmé, že se orchestru pod jeho vedením hraje dobře. Účastníci i hosté Kocianovy houslové soutěže mohli být s takovýmto doprovodným programem nadmíru spokojeni. Všechno nasvědčuje tomu, že také byli.

*******

Foto: Lukáš Prokeš