„Podmínky pro průběh koncertu byly v mnohém kladné.“

„Úvodní píseň Dobrou noc spustil Bostridge rovnou se suverénní intonací, navazoval oční kontakt s jednotlivými posluchači, Cholodenko se zabýval hlubšími protihlasy.“

„Hrál totiž charistmaticky, testosteronově, s nesmírnou hráčskou výbavou, v záklonu, jako doma…“

Recitálovou řadu Českého spolku pro komorní hudbu tento rok uzavřel britský tenorista a autor knih Ian Bostridge, který bývá pokládán za specialistu na písňové cykly Franze Schuberta. Pro nedělní pražský recitál se k němu na provedení Zimní cesty připojil vítěz soutěže Vana Cliburna z roku 2013, Vadym Cholodenko. Přestože koncert vypadal na papíře velmi atraktivně, samotný poslech byl o něco prozaičtější.

Ačkoliv Bostridgova nahrávka Schubertovy Zimní cesty (natočil ji několikrát, ale osobně znám jenom tu z roku 2004 s Leifem Ove Andsnesem) nepatří k mým oblíbeným a mám k ní výhrady, jeho umělecky-akademickou činnost přijímám s nejvyšší pokorou. Bostridgova kniha Schubert’s Winter Journey: Anatomy of an Obsession vlastně zdaleka není jenom o skladatelově vrcholném písňovém cyklu. Se vším všudy nás vtahuje do Schubertovy doby: osvětluje nám jeho milostný život, finanční situaci, politické, kulturní a sociální prostředí tehdejší Vídně. Najdeme tu však i mnoho citlivých analogií k uměleckým směrům všeho druhu, dokonce dojde i na fenomenologii, symboliku nebo globální oteplování. Výsledkem je, že jsem knihu nejednou otevřel pro inspiraci třeba při studiu Schubertových klavírních skladeb, při čtení veršů jeho současníků, nebo když jsem se nemohl rozhodnout, jakou četbu si vzít s sebou do vlaku. Tématu rozumí do hloubky, určitě to není jen nějaký pseudointelektuálský počin, který by se mu „hodil do krámu“ jako určitý druh PR pro jeho vlastní pěveckou kariéru. Plody mimořádně bohaté koncertní i badatelské zkušenosti se Zimní cestou přednesl na svém pražském recitálu ve spolupráci s Vadymem Cholodenkem, jedním z největších mladých klavíristů současnosti.

Podmínky pro průběh koncertu byly v mnohém kladné. Z hlediska načasování recitál vyšel tak akorát na konec letošní zdlouhavé zimy, dále byla světla v sále vhodně ztlumena do největší možné míry, aby zároveň ještě bylo možné sledovat text Müllerových básní v programu. Navíc je dobře, že cyklus proběhl na jeden dech, bez uměle zavedené přestávky v polovině. Na druhou stranu pořadatelé Českého spolku pro komorní hudbu tentokrát možná mohli udělat výjimku a čas vystoupení posunout do vzácnějších večerních hodin – koncert totiž začínal v půl šesté a posluchači opouštěli Rudolfinum ještě za světla.

Úvodní píseň Dobrou noc spustil Bostridge rovnou se suverénní intonací, navazoval oční kontakt s jednotlivými posluchači, Cholodenko se zabýval hlubšími protihlasy. V této první (a zároveň nejdelší) písni se hudba hodně opakuje a dává umělcům možnost různých výkladů. Interpreti se rozhodli pro aktivnější řešení, sloky se nebáli obměňovat velikými dynamickými kontrasty. Jedním z výraznějších prvků vystoupení byla intenzita pěvcova projevu, energií nešetřil. V tomto ohledu mi vyvstává na mysli třeba poslední verš Zmrzlých slz, který udělal nevšední divadelní dojem, jako by mu skrz hrdlo prošel nuceně a s bolestí. Jak bychom mohli předpokládat, Bostridgova vnímavost k textu byla během koncertu jednou z jeho silných stránek. Například v závěrečném dvojverší písně Ve vsi („Konec je snění, navždy se ho vzdávám“) jsem věřil, že v zájmu naplnění textu byl opravdu zvolen ten jediný správný prostředek. Ze „zmatené“ poslední sloky Rozcestníku jsem měl podobné pocity. Tyto prostředky spočívaly často v mimice, dramatickém rozměru, dynamice, komunikaci s publikem. Chybělo mi však víc zpěvu, prostoty, „absolutní hudby“. Té se mi nejvíc dostalo v písni Hostinec, ale i tak jsem v hudebním ohledu odcházel z koncertu s mnoha nenaplněnými přáními.

Po loňském recitálu Geralda Finleyho jsem měl obavu, že jeho tehdejší klavírista Julius Drake nastavil laťku až příliš vysoko. Hrál totiž charistmaticky, testosteronově, s nesmírnou hráčskou výbavou, v záklonu, jako doma… Vadym Cholodenko je úplně jiný – vystupuje koncertněji, formálněji, bez excentricit. Domnívám se, že s Ianem Bostridgem nemá srovnatelně dlouhodobý lidský kontakt. Jeho hra ve mně podněcuje troufalý odhad, že netráví moc času přípravou, pojmenováváním problémů, automatizováním koncepcí. Spíš z něj sálají neomezené technické možnosti, dobrý vkus a flexibilita tvořit přímo na místě. Svrchovaně ovládal svůj part a zároveň byl oporou pro jakékoliv nápady ze strany pěvce, nechával je na sebe působit a transformoval je i do své hry. Společně se umělcům výborně podařilo vytvořit atmosférické prostředí například ve druhé polovině Vodního proudu. Za celý koncert byla snad jen jediná situace, kdy jsem Cholodenkovo umělecké rozhodnutí přijímal obtížněji. Bylo to v písni Vrána, ale raději si to nechám pro sebe, neboť klady u něj velmi výrazně převažovaly. Na podiu působil fyzicky zdravě a vitálně, tón měl kulatý, artikuloval s nezvykle vysoko zvedanými prsty a jeho gesta byla skromná.

Zacházení s časem a souvislostmi určitě nebylo ponecháno náhodě. Strnulost rovnou přirozeně navazovala na Lípu; samotná Lípa už ale byla pevně uzavřena, přestože sdílí hudební materiál i s navazujícím Vodním proudem. Dvanáctá píseň, Osamění, utichla do dlouhé a významné dramatické pauzy – ta je nejspíš nutná ke vstřebání a přehodnocení před zcela odlišnou, nepoměrně lehkomyslnější následující písní. Na tomto místě ostatně původní verze Schubertovy Zimní cesty končila, a i v té současné tam dosud vnímáme konec jednoho narativního oblouku. Kdosi z publika tuto okolnost vyhodnotil jako ideální příležitost se zvednout a konečně realizovat tu zamýšlenou procházku pravým respiriem Rudolfina. Pošta, kterou někdy slýchávám i ve velmi svižných tempech, byla přednesena spíš klidněji, prostorněji. Ve velkém sále však zaznívala bezpečně srozumitelně a zároveň tak byl nenuceným způsobem udělen význam změnám tónorodu mezi slokami. Bouřlivé ráno a Klam byly v tomto podání důmyslně sjednoceny. Není s podivem, že první z nich byla provedena s důrazem na údernost jednotlivých slabik a průbojný klavírní doprovod. Zajímavější pro mě však bylo, že Klam pokračoval ve znepokojené náladě, zatímco dosud jsem znal spíš humorná provedení. To je velmi působivá souvislost, důsledkem níž jsem poprvé doopravdy pocítil, že směr cyklu je nezvratný a šílenství hlavního hrdiny už jenom poroste.

Bostridge přistupuje k Zimní cestě mnohovrstevnatě, jeho emocionální svět má co nabídnout, koncepci díla určitě nelze označit za ryze intelektuální. Navzdory tomu jsem při poslechu tak často postrádal srdečnější lyriku, tónovou magii… Důsledkem je, že jsem se ocitl spíš v roli soustředěného pozorovatele, ale mnoho osobního soucitu jsem vůči hlavní postavě projevit nedokázal. Vezměme si za příklad třeba nahrávku Petera Pearse: výslovnost ani zdaleka nemá rodilou a jeho barva hlasu nebývá vnímána jako ideální, ale když zpívá o Slunečním zjevení, z jeho tónu a kontroly pianových dynamik se chvěje vzduch, je v tom cosi spirituálního, zralého a dojemného. Dojetí jsem si už vlastně obecně navykl považovat za téměř samozřejmou emoci při poslechu tohoto díla. Možná jsem rozmazlený, nespravedlivý, a jak tak přemýšlím nahlas, snad mi i něco uniká v Bostridgově koncepci. Vzhledem ke komplexnímu psychologickému pojetí je totiž důvodné se domnívat, že něco z té absence lyriky by mohlo být i úmyslné. Možná vzdoruje potenciálnímu nebezpečí idealizace cyklu, naivity…? Anebo zkrátka prioritizuje své silné stránky, které vězí jinde?  

Kolovrátkáře lze snadno obhájit za jednu z nejdůležitějších písní celého cyklu, možná tu vůbec nejdůležitější. Její deklamační povaha a krátká a naléhavá vzepětí ve frázování podle mého názoru byly nejlépe nakloněny Bostridgovu expresivnímu stylu. Dlouhé ticho po skončení nám připomnělo hodnotu Zimní cesty, jednoho z nejvýznamnějších děl klasicko-hudebního kánonu.

Foto: Petra Hajská