„Dva zástupci mladé české klarinetové školy se předvedli v nejlepším světle, v první větě jako by se předháněli, kdo bude hravější, oba okouzlili svou energií a radostnou hrou.“

„V první větě Faurého skladby bralo dech krásné zvukové splynutí všech tří nástrojů, muzikanti hráli s velkým emocionálním vkladem a odevzdáním se autorovi.“

„Díky volnosti improvizovat, kterou skladatelka dopřává interpretům, lze při každém dalším provedení slyšet z jedné čtvrtiny jinou skladbu.“

Soubor Quasi Trio pozval ke společnému vystoupení v rámci komorního cyklu PKF – Prague Philharmonia svého vrstevníka – klarinetistu Jiřího Javůrka, s kterým kromě jiných skladeb provedli v pondělí 17. dubna i jednu světovou premiéru, a sice Trio pro klarinet, violoncello a klavír Elišky Cílkové.

Jiří Javůrek má bohaté zkušenosti s komorní hrou. Je členem oceňovaného souboru Belfiato Quintet, přičemž s Quasi Triem ve složení David Šimeček (klarinet), Judita Škodová (violoncello) a Kateřina Ochmanová (klavír) si výtečně sedli. Quasi Trio bylo založeno v roce 2014 a díky svému netradičnímu složení nabízí posluchačům často netradiční program. Repertoár souboru sahá od děl klasicismu po současnou hudbu, spolupracuje například s Lukášem Sommerem, Zdeňkem Mertou či Eliškou Cílkovou.

Na úvod zvolili muzikanti půvabný Koncertní kus pro dva klarinety a klavír č. 2 d moll, op. 114 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Skladba vznikla na přelomu roku 1832/33 a původně byla určena klarinetu, basetovému rohu a klavíru. Dnes ji hrají dva klarinety. Dva zástupci mladé české klarinetové školy se předvedli v nejlepším světle, v první větě Presto jako by se předháněli, kdo bude hravější, oba okouzlili svou energií a radostnou hrou. V druhé větě Andante se projevil typický melodik Mendelssohn, oba klarinety zněly v krásném souzvuku, který podpořila empaticky hrající klavíristka. Všichni předvedli to nejlepší ze svého umění v závěrečné větě Allegretto grazioso. Jiří Javůrek se zaskvěl v suverénních bězích, David Šimeček v dokonalé souhře a Kateřina Ochmannová potvrdila svou zkušenost vyspělé komorní hráčky.

Trio pro housle, violoncello a klavír d moll, op. 120 Gabriela Faurého byl z poněkud jiného soudku. Fauré skladbu dokončil v roce 1923 ve svých sedmdesáti sedmi letech. Původně sice skladatel zamýšlel obsazení klarinet, violoncello a klavír, ale nakonec od svého záměru upustil a zvolil klasické obsazení. Quasi Trio předneslo úpravu s klarinetem, k Davidu Šimečkovi a Kateřině Ochmannové se připojila cellistka Judita Škodová. V první větě Allegro ma non troppo bralo dech krásné zvukové splynutí všech tří nástrojů, muzikanti hráli s velkým emocionálním vkladem a odevzdáním se autorovi. Ze zvichřeného závěru první věty se přeladili do tiššího druhého Andantina, které tak překypovalo citem a lyričností, až byl posluchač zcela pohlcen a vnímal jen obsah hudby vyjádřený krásnou melodií, postupně přebíranou všemi třemi nástroji. Závěrečné finále Allegro vivo je rytmickým rejem, v kterém dominuje klavír, pochopitelně ani další nástroje nezůstávají pozadu. Kateřina Ochmanová tu byla vůdčím elementem. Sympatické však bylo, že se neprosazovala a byla si vědoma role, kterou jejímu nástroji přisoudil skladatel.

Eliška Cílková (nar. v roce 1987) studovala hudební kompozici v Bratislavě, ve Vídni, studia dokončila u Hanuše Bartoně na pražské HAMU. Byla stipendistkou Fulbrightovy nadace a strávila rok v New Yorku. Věnovala se „zvukové krajině zóny“, sonickým kompozicím, ale i hudbě filmové a jazzové. Trio pro klarinet, violoncello a klavír vzniklo na objednávku PKF – Prague Philharmonia a ten večer zaznělo ve světové premiéře. Autorka v něm využívá aleatorní a improvizační bloky minimalistické hudby. Jinými slovy, díky volnosti improvizovat, kterou skladatelka dopřává interpretům, lze při každém dalším provedení slyšet z jedné čtvrtiny jinou skladbu. V programu jsme se mohli dočíst: „V evoluční a závěrečné části skladby si hráči sami určují délku i finální vyznění jednotlivých bloků hudby a na základě zadaných notových tonálních mikromodelů vytvářejí vlastní tok i plynutí vnitřního času hudby.“ Podle autorčiných slov záleží na osobnostech hráčů, s jakou invencí se nabízené možnosti chopí. Jak jsem skladbu vnímala? Počáteční rozložené akordy klavíru daly vzpomenout na Glassův minimalismus, autorka ostatně přisuzuje tomuto nástroji velkou plochu. Jako dynamické poryvy působila vzedmutí do forte a poté ztišení s dlouhým dozvukem. Líbilo se mi nezvyklé zvukové využití nástrojů, a sice šelest a svist klarinetu a pak violoncella. Po těchto zvukových plochách pak měl průzračný tón klarinetu takřka až očistný účinek. Autorka využila další postupy soudobé hudby, například drnkání na struny křídla, rytmizované synkopy, vzájemně se vpíjející zvuky všech tří nástrojů, kterým ovšem stále vévodí klavír, až nakonec vše usekne, a zní pouze ticho. Klarinetového partu se chopil Jiří Javůrek a stejně jako jeho kolegyně se interpretace této skladby zhostil obdivuhodně.

Koncert končil hudbou 20. století, a sice skladbou proslulého melodika Nina Roty, který je znám jako autor filmové hudby, především k snímkům Federica Felliniho a k filmu Kmotr. Rota však psal i jinou muziku, než filmovou. Je autorem baletů, oper, oratorií, orchestrálních i komorních kompozic. Trio pro klarinet, violoncello a klavír napsal v roce 1973. První větě Allegro dominuje valčík, který ale má k uhlazené Vídni daleko, je mnohem zádumčivější, syrovější. Autor dává velký prostor všem nástrojům, navzájem si přebírají témata, v souzvuku znějí až soutěživě. Lahodný tón klarinetu Davida Šimečka otevírá druhou větu Andante, citlivě svůj nástroj rozeznívá Judita Škodová, vzápětí přechází až do pochmurnosti, s vydatnou podporou Kateřiny Ochmanové u klavíru. Hluboce niterná a prožitá pasáž obou nástrojů končí ve vypjatém okamžiku, a vtom se za zavřenými okny ozve zvon blízkého chrámu sv. Mikuláše. Něco takového je asi sen každého dramaturga a hráčů! Attaca připojená třetí věta Allegrissimo přináší hravé veselé téma, kterého se s chutí ujímají všichni interpreti, a končí doslova tempovou smrští.

Požitek z poslechu ne tak obvyklého nástrojového uskupení se znásobil přídavkem. Quasi Trio zahrálo čtvrtou větu z Fantasy tria pro klarinet, violoncello a klavír z roku 1969 polsko-amerického skladatele Roberta Muczynského. Muzikanti díky němu ukázali svou další tvář, a sice zamyšlenější, vážnější, která jim také sluší.

Foto: PKF / Milan Mošna