„Uskupení trojice sympatických mladých dam, vzniklé na základě okamžité synergie při jednom natáčení, poprvé vystoupilo v České republice.“  

„V Rachmaninovovi hráčky nenechávají publikum vydechnout, přitom jako by si s nástroji lehce pohrávaly, absolutně totiž nedávají znát, jak je to vlastně pekelně obtížné.“

„Velmi záslužné uvedení málo známého díla Dory Pejačević a jeho tuze dobré provedení, chcete-li charakteristiku jednou větou.“

Festival Pardubické hudební jaro neopomenul ani letos oblast komorní hudby. Koncert Tria RoVerde, připravený jeho pořadateli v tomto týdnu, přinesl intenzívní zážitek, umocněný možnostmi seznámit se s velmi sympatickým tělesem v České republice dosud nevystoupivším a rozšířit si posluchačské obzory při setkání s dílem chorvatské skladatelky, jejíž tvorba se u nás v současnosti prakticky neprovozuje. Program večera vyplnila dvě klavírní tria: nejprve Trio élegiaque no. 2 op. 9 Sergeje Rachmaninova a poté Klavírní trio C dur op. 29 Dory Pejačević.

Nejprve přibližme, jak se tři pozoruhodné dámy, které Trio RoVerde tvoří, dostaly do Pardubic. Vrátit se musíme k loňskému ročníku Pardubického hudebního jara, v jehož rámci měla vystoupit Ekaterina Litvintseva, klavíristka ruského původu žijící v Německu. Vše bylo tehdy domluveno a připraveno, zasáhly však pohnuté historické události. Umělkyně dlela u své matky v Rusku, když došlo k napadení Ukrajiny a následnému přerušení dopravních tepen, takže se nemohla okamžitě vrátit do Německa. Pro pardubický recitál se pořadatelům podařilo sehnat náhradu, jednání s původně oslovenou hráčkou však pokračovala. A jejich výsledkem bylo, že do východních Čech přijely letos v polovině dubna místo jedné dámy hned tři! A navíc nezůstalo pouze u koncertu ve Společenském sále pardubické radnice, Trio RoVerde, tvořené vedle Ekateriny Litvintsevy houslistkou arménského původu Lusiné Harutyunyan a francouzskou violoncellistkou Caroline Sypniewski, se totiž rozhodlo pořídit v tomto městě i svou novou nahrávku díla Dory Pejačević.

Samotný vznik svého uskupení považují jeho členky za velkou náhodu. Sešly se při nahrávání Beethovenova trojkoncertu op. 56 a okamžitě podlehly silné synergii. Začaly cestovat po Evropě a v koncertních síních se jim společně daří i nadále. A ještě než se dostaneme k reflexi pardubického vystoupení, měli bychom uvést něco o názvu uskupení. Název RoVerde se zrodil poitalštěním jména Roba Groena, jenž vlastně byl ideovým zakladatelem tria a posléze se stal jeho manažerem. Proč ne, i takhle se dá vstoupit do hudební historie.

Elegické trio (Trio élegiaque no. 2 d moll) Sergeje Rachmaninova bylo roku 1893 napsáno „na památku velkého umělce“. Tehdy dvacetiletý autor a skvělý klavírista jej připsal Petru Iljiči Čajkovskému. Dal si na něm velmi záležet a budoucí interprety nikterak nešetřil, sám se ostatně při premiéře v Moskvě roku 1894 ujal klavírního partu. Padesátiminutová skladba však není komponována s hlavním důrazem na klavír, jak by se z dedikace dalo usuzovat. Úloha všech nástrojů je totiž velkoryse rovnocenná, každému z nich se dostává náležité pozornosti a ani interpreti nejsou vedeni k tomu, aby se jakkoli prosazovali na úkor ostatních. Vše je vytvořeno s pozoruhodnou kompaktností, jež ovšem nevylučuje vyhraněnost. Jistě že záleží na hráčích, zda takový přístup přijmou; členkám Tria RoVerde se to podařilo nadmíru dobře. Jejich profesionalita je dokonalá, nasazení maximální. Rachmaninov začíná v elegickém poklidu, témata se postupně rozvíjejí, přicházejí variace. Tři dámy nenechávají publikum vydechnout, přitom jako by si s nástroji lehce pohrávaly, absolutně totiž nedávají znát, jak je to vlastně pekelně obtížné. Vydechnutí na konci po bravurních výkonech je patrné, mohutný potlesk vychutnán jen krátce, je třeba se soustředit na druhou polovinu večera.

O chorvatské skladatelce, jejíž celé jméno zní Maria Theodora Paulina Pejačević, hudební znalci samozřejmě alespoň něco málo vědí, vždyť je ve své zemi považována za jednu z nejvýznamnějších autorek spjatou především s pozdně romantickým stylem. Hraběnka Dora (stejný název nese i hraný film o jejím životě natočený v Chorvatsku v roce 1993) žila v letech 1885 až 1923 a zanechala za sebou přes stovku kompozic, z nichž mnohé jsou považovány za základní díla moderní chorvatské hudby. Hrály se ve Vídni, Mnichově, Praze, Budapešti, Drážďanech a ovšemže rovněž ve městě Našice, kde měl její rod sídlo a kde dodnes stojí známý zámek. Ze vztahu k českým zemím určitě stojí za zmínku její přátelství se šlechtičnou Sidonií Nádhernou, mecenáškou a organizátorkou kulturního života. Tehdy se skladby Dory Pejačević často provozovaly nejen na zámku ve Vrchotových Janovicích. Sto let po autorčině smrti je však všechno jinak; dobře tedy, že Pardubické hudební jaro ji jako zajímavou a neopominutelnou osobnost připomnělo.

Čtyřicetiminutové Klavírní trio C dur op. 29 Dory Pejačević z roku 1910 působí zprvu velmi nenápadně, svou rafinovanost a brilantní vybroušenost vyjevuje vlastně až ve druhé větě experimentující s přenášením důrazu z melodie na rytmus. Od interpretů se očekává empatie umožňující postižení široké palety pocitů a nálad skladby. Členky Tria RoVerde něčím takovým pochopitelně disponují v míře vrchovaté a dávají to dostatečně najevo. Skladba plynula většinou v poklidu díky jejich do detailu propracované souhře, energický závěr ovšem vyzněl famózně. Velmi záslužné uvedení málo známého díla a tuze dobré provedení, chcete-li charakteristiku jednou větou.

Ovšemže musíme zmínit vytleskanou lahůdku coby přídavek. Šavlový tanec Arama Chačaturjana v úpravě pro klavírní trio ještě jednou naplnil prostory pardubické radnice mladistvou energií a po jeho strhujícím víru se tři mladé a elegantní ženy musely vskutku dlouho děkovat. Za takové rozšíření obzorů patří interpretkám, ale i pořadatelům koncertu upřímné uznání.

Foto: Facebook festivalu