„Po klasickém orchestrálním úvodu, kdy hudebníci v organizovaném chaosu ladí své nástroje, začínala symfonicky vedená hudba v poetickém chvění, které se často vracelo.“

„Proměna žánru přišla na zkoušce amatérských herců ve Kdoulíčkově tesařské dílně. Rozhlasoví symfonikové se proměnili v kutálku a s chutí hráli od podlahy.“

„Puk se překouzlil do role Pyramovy milé jménem Thisbé a byl v koloraturní árii Pyrame, ó Pyrame neodolatelně svůdný.“

Pondělí 17. dubna konečně slyšela a viděla zaplněná Dvořákova síň Rudolfina unikátní projekt Symfonického orchestru Českého rozhlasu! Přestavení, chystané původně na 24. října roku 2020 v Kongresovém centru Praha a odložené na 30. října 2021, a opět z důvodu covidové pandemie odložené, šťastně proběhlo a Sen noci svatojánské Jiřího Trnky a Václava Trojana s textem Josefa Kainara se stal obrazem, hudbou a slovem skutečností.

Historie zrodu a proměn animovaného loutkového filmu Sen noci svatojánské s hudbou Václava Trojana je poutavá. Což není nic mimořádného, snad každá podobná událost měla své potíže růstu. V tomto případě jde ale o mimořádný artefakt, který tvoří další vklad do zlatého fondu naší kinematografie a hudby. Film je považován na nejnáročnější Trnkovo dílo. Pro představu se uvádí proces nafilmování pohybujícího se pláště Titanie. Ten je sestavený z množství miniaturních víl, elfů, květin, lesních plodů a různých motýlů a brouků. Břetislav Pojar uvádí, že jenom v průvodu a závoji jich bylo přes sto. Z toho se kolem osmdesátky pohybovalo a třepotalo křidélky. Nedlouhá scéna, kdy si Titanie sundá svůj plášť, jehož osazenstvo se rozletí, se připravovala tři dny a další dva dny s ní pracovali tři animátoři. Ve výsledku trvá tato scéna šest vteřin. Ne všechny záběry ze sedmdesáti tří minut filmu jsou tak pracné, ale údaj, že se film tvořil dva roky, jeho výrobní náročnost potvrzuje. A oproti práci s živými herci se v ateliéru na nic nečeká. Jinou polohu náročnosti představuje Trnkova původní představa, že film bude němý. Sice se mu záměr nezdařil, protože byl nakonec nucen doplnit místa se složitým dějem komentářem, ale ve většině filmu se nemluví. A tak se do filmu dostal text Josefa Kainara, který přebásnil Shakespearovu předlohu. Na obnově původní předlohy z roku 1959 pracoval dva roky skladatel, aranžér a dirigent Adam Klemens, který pořídil kompletní přepis a úpravu partitur filmové hudby Václava Trojana. Měl přitom k dispozici jenom autorovu rukopisnou partituru, ze které byl ve filmu použit jen výběr.

Původní obsazení doznalo dvě změny. Roli vypravěče, kterou nastudoval Petr Štěpánek a realizoval v nahrávce vydané Radioservisem a.s., převzal na podiu Rudolfina herec Miroslav Táborský. A místo tenoristy Richarda Samka, rovněž účinkujícího ve studiové nahrávce, vystoupil Daniel Matoušek. V obsazení setrvala ve své roli sopranistka Patricia Janečková, Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu, sbormistryně Věra Hrdinková a Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent Jan Kučera. Unikátní filmový projekt, který se stal prvním širokoúhlým loutkovým filmem na světě, doznal jisté úpravy filmového kompletu, k němuž v roce 1959 nahrála hudební doprovod Česká filharmonie s dirigentem Karlem Ančerlem a Kühnův dětský sbor vedený Markétou Kühnovou. Roli vypravěče měl Rudolf Pellar.

Představení, které se konalo od osmnácti hodin, bylo navýsost zdařilé. Jen samotný pohled na plně obsazené podium s velkým arzenálem zejména bicích nástrojů, včetně čtyř klávesových skříňových nástrojů, vzbuzoval vzrušivé očekávání. Dvořákova síň se záhy proměnila v kinosál a začalo veskrze poetické multimediální show v retrospektivě počátků kinematografie, kdy němé filmy doprovázeli živě pianisté nebo ansámbl. Tehdy ale nebyla hudba prokomponovaná s obrazem. Přítomný ansámbl vedl Jan Kučera s jistotou a za pomoci obrazovky monitoru uložené vodorovné na podiu po pravé straně dirigentského pultu, který přenášel filmové dění z blízkého plátna v příznivém zaostření. Hudba Václava Trojana je v tomto scénickém útvaru vedena ve více žánrech. Po klasickém orchestrálním úvodu, kdy hudebníci v organizovaném chaosu ladí své nástroje, začínala symfonicky vedená hudba v poetickém chvění, které se často vracelo. Hudební složka Snu je vlastně mnohonásobně koncertantní skladbou, v níž mají sóla mnohé nástroje, včetně bicích. A také pro Sen speciálně zkonstruovaný nástroj přiléhavě nazvaný Jiřím Trnkou „sobot“, podle jeho konstruktéra pana Sobotky. V úhledné skříni s klávesami je skryt mechanismus bicích nástrojů. Příběh Snu noci svatojánské je samozřejmě také plný mimohudebních zvuků, mezi ně nepočítám ovšem šveholení ptáčků, jejichž hudba je vyluzována ptačí píšťalkou. V úvodní scéně Lysandrova dostaveníčka pod okny Hermie měl působivé sólo flétnista. Za doprovodu kytary. A protože Lysandr procházel Snem od začátku do konce, slyšeli jsme flétnu poměrně často. A nejen jako hudební nástroj. Lysandrovi se stal zbraní, s níž se utkával se sokem Demetriem, kterému svou dceru Hermiu přislíbil Egeus. Mezi nehudební zvuky patřily údery holí o zem dveřníka vládce Thesea, dalším ruchem bylo klepání a bušení Demetria i Egea na dveře domu, za kterými už ovšem Hermie nebyla, prchala v té době do lesa se svým Lysandrem.

Proměna žánru přišla na zkoušce amatérských herců ve Kdoulíčkově tesařské dílně. Rozhlasoví symfonikové se proměnili v kutálku a s chutí hráli od podlahy. Vzápětí ovšem přehodil orchestr výhybku a spustil perfektní karnevalovou hudbu, kterou nacvičovala profesionální kapela na oslavy svatby vládce Thésea s Královnou amazonek. A ozval se velmi úhledný mladistvý tenor. V krásné lesní scéně, v níž měl Puk za úkol rozprášit athénské herce, kteří rušili krále elfů Oberona zkoušením své hry v lesní tišině, zpíval líbezný, přirozeně zvučný soprán. Puk se překouzlil do role Pyramovy milé jménem Thisbé a byl v koloraturní árii Pyrame, ó Pyrame neodolatelně svůdný. Lev kňučel, Puk pískal a Pyramos krákoral This – bé. Pak dostal od Puka oslí hlavu a scénu opanovaly bicí nástroje a plný orchestr. Další sladká hudba byla předložena ve scéně v níž dětský sbor mile a něžně zpíval usínající Titanii svou ukolébavku. Po noci plné zvuků a kouzel vjeli do lesa Theseus se svojí Amazonkou, která dychtila ulovit laň. Tam měly samozřejmě svou chvíli slávy lesní rohy s krásnými glizandy v závěru fráze a orchestr uhánějící v loveckém tempu. Originální Trojanova hudební vize doprovázející obraz skýtala žesťům mnoho krásných příležitostí. Tou další bylo zhudebnění Théseova pokynu „vyhlašte třikrát svatbu“. Žestě vítězně a radostně duly, tak to bylo z jejich hry cítit, a na hornové furiantské zdvihy navázal ukázkově slavnostní dětský sbor. Obě složky se vzápětí přehouply do hudby k fontáně. A opět nechyběl komický prvek, produkci přerušilo řinčení plechů. Herci vpadli na scénu, spustili svou scénku a orchestr rozehrál stylově vytříbenou klasickou serenádu. A jak jinak, Puk se opět vmísil do děje a přidal koloraturně obohacenou a rozšířenou árii Thisbé pro Pyrama. Snové hudební mihotání z noční lesní scény doprovázelo v závěru vzduchem vířící víly, elfy a další stvoření v jasnější verzi.

Hudbu uzavřel pochod doprovázející stíny herců, promítnutých na zataženou oponou. Zasloužený potlesk nebral konce a auditorium tleskalo účinkujícím ještě na odchodu hudebníků z podia. Osudem dlouho zadržované představení mělo skvělé parametry a rozhlasoví symfonikové opět triumfovali, třebaže nemuseli tentokráte demonstrovat svou pověstnou pohotovost. Dobře znějící Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu připravila Věra Hrdinková. Sólisté Patricie Janečková a Daniel Matoušek byli pro své role jako zrozeni. Programová brožura ale jednotlivé obrazy, scény a výstupy neuvedla. Závěrečnou vizuální událostí, která většině dětských návštěvníků nemohla být sdílná, byly klasické titulky se jmény tvůrců filmu. Mnozí vědoucí je nepochybně četli s pohnutím. Jiří Trnka, Jiří Brdečka, Josef Kainar, Václav Trojan, Rudolf Pellar, Česká filharmonie, Karel Ančerl, Kühnův dětský sbor, Markéta Kühnová, Jaroslav Kulhánek, Hana Walachová, Břetislav Hodek, Břetislav Pojar a také již zmíněný Karel Sobotka a další a další. Bylo to dobrých pětatřicet jmen. Sen noci svatojánské není ale jenom film pro pamětníky, je to unikum.

Foto: Facebook SOČRu