„Akce měla větší lesk i proto, že koncert byl realizován ke skladatelovým 80. narozeninám a snímaly ji mikrofony Českého rozhlasu. Sál Kongresového centra ve Zlíně je navíc reprezentativním místem, kde se mohou odehrávat slavnostní akce a jeho prostředí je velmi inspirující.“  

„Prvního uvedení se ujala sólistka Kristina Fialová, dcera skladatele, pro kterou byl part napsán. Viola v kantátě ztělesňuje Matku Boží, je obrazem její trpící duše a v každé části díla má jiný charakter bolestného výkřiku.“

„Dirigent Robert Kružík motivoval orchestr pevnými a přesnými gesty a dokázal vytvářet kompaktní a gradující plochy hudby, které obecenstvo přijímalo s nadšením.“

Filharmonie Bohuslava Martinů, jejímž domovským působištěm je Zlín, je dynamickým tělesem, které o sobě dává vědět progresivními činy. Světové premiéry českých skladatelů uvádí programově, stejně jako dává prostor mladým a energickým dirigentům a sólistům. Ve středu 22. března 2023 uvedla dílo brněnského skladatele Petra Fialy, který je současně i zakladatelem, ředitelem a sbormistrem Českého filharmonického sboru Brno, jenž na akci spolupracoval. Dirigoval šéfdirigent zlínské filharmonie Robert Kružík a sólového partu violy se ujala Kristina Fialová. Spolu s premiérovaným Stabat Mater zazněla ještě Schicksalslied Johannesa Brahmse a Te Deum Antonína Dvořáka, kde se sopránového partu ujala Jana Sibera. Barytonové sólo zpíval Lukáš Bařák.

Akce měla větší lesk i proto, že koncert byl realizován ke skladatelovým 80. narozeninám a snímaly ji mikrofony Českého rozhlasu. Sál Kongresového centra ve Zlíně je navíc reprezentativním místem, kde se mohou odehrávat slavnostní akce a jeho prostředí je velmi inspirující. Snad i proto byl sál vyprodaný a akce byla očekávána jako velká společenská událost.

Dramaturgie koncertu byla sestavena velmi sofistikovaně, úvodní kantáta Schicksalslied (Píseň osudu) op. 54 Johannesa Brahmse, kterou napsal v roce 1871, je vznešenou skladbou pro sbor a orchestr na text básně Hyperions Schicksalslied německého básníka Friedricha Hölderlina. Propastný rozdíl mezi šťastným světem bohů a krutým světem lidí vytváří napětí, které skladatel vtělil do tří kontrastních částí, 1. Langsam und sehnsuchtsvoll, 2. Allegro, 3. Adagio. Části nastupují attacca, takže je vytvořena iluze jedné celistvé skladby, vnitřně členěné na kontrastní dramatické celky. Základem je klidná, sladká melodie na půdorysu tečkovaného ostinátního rytmu, kterým se ozývá sudová věčnost. Sborové alty nastoupily v jemném dramatickém napětí, které se postupně rozšířily do plného sborového akordu a ztišily do piana. Následné fortissimo sboru i orchestru v široké barevné harmonii se několikrát vystřídalo s jemnými pianovými plochami a poslední z nich dovedla skladbu do harmonického něžného pianissima.

Po tomto úvodu zazněla avizovaná premiérovaná Stabat Mater, duchovní kantáta Petra Fialy pro violu sólo, sbor a orchestr na latinský text středověké sekvence, které předcházely přesuny v zasedacím pořádku orchestru, v důsledku posílení žesťové sekce. Prvního uvedení se ujala sólistka Kristina Fialová, dcera skladatele, pro kterou byl part napsán. Kristina Fialová je dnes renomovanou umělkyní, která vystupuje koncertně se světovými orchestry a pravidelně nahrává CD i pro rozhlas i televizi. Hraje na violu Carlo Antonio Testore – Contradaz roku 1745. Je to nástroj s nezaměnitelnou tmavou barvou a ostřejším témbrem, který dokáže odstínit mnoho emočních poloh. Ve spojení s virtuózním technickým zvládnutím nástroje a se schopností emočního ponoru se jí daří dát do interpretace hluboký výraz.

Stabat Mater je duchovní kantátou pro violu sólo, sbor a orchestr na latinský text středověké sekvence. Viola v kantátě ztělesňuje Matku Boží, je obrazem její trpící duše a v každé části díla má jiný charakter bolestného výkřiku. Sestává se z pěti částí:

I. Stabat Mater (Lento doloroso), uvozují ji hluboce proznívající kontrabasy, provázené ztišenými zvony. Nástup violy je pomalý, hluboký a klidný, s nosným naříkavým zvukem, po kterém nastupuje ženský sbor. Ten je obrazem lidu, vox populi, neboli antický komentátor. Postupně se střídají sekvence pro soprány, alty, tenory a basy, hlasy se prolínají a odpovídají si, občas je užito jemných disonancí, které ilustrují bolest, nejsou samoúčelné. Dramatická gradace do fortissima je přerušena nářkem violy s dramatickou pevnou spodní polohou a část ukončuje sborové parlando.           

II. Quis est homo, qui non fleret (Andante drammatico) je rychlá část, s tympány a dramaticky spěchajícími smyčci do fortissima se sborem, kde přijdou ke slovu společně činely, trombony a tympány. Viola žaluje a odpovídá jí paralelně anglický roh, který se stává jejím útrpným souputníkem. Střídá ji zvonkohra a svítící melodie ve smyčcích, která zavádí celou část diminuendem do závěru.

III. Eja, mater, fons amoris (Largo misterioso) uvádí meditativní sólo violy, provázené brumendem sboru a následnými rozloženými akordy. Jasné soprány průzračně svítí, sbor přechází v chorální části nejprve do á cappella, následně postupují basy unisono do fortissima, evokujícího gregoriánský chorál. Další sólový nářek violy komentuje sbor brumendem s následným melodickým akordem, který ukončuje sólová viola.

IV. Virgo virginium praeciara (Lento amoroso) zahajuje orchestr vpádem ve fortissimu s plnou parádou tympánů, činelů a zvonů, evokující bouři, kterou ukončují náhle svítivé smyčce a soprány, následované tenory á cappella, jen s jedním tympánem. Sólo anglického rohu střídají barvy střídajících se sborových skupin, po zjasněných lehkých sopránech nastupuje osamělá viola, přebírající melodickou výpověď.  Fortissimo v bicích následuje attacca, anglický roh svůj nářek předává viole, a ta tichne v klidném spočinutí.

V. Quanto corpus morietur. Amen (Andante maesoso) je poslední částí, kterou uvozují žestě, bicí a violoncella s dramatickými kontrabasy. Dramatický pochod hutně znějícího pánského sboru prostupuje ženský sbor, hlasy se polyfonně proplétají, aby daly následně prostor sólové viole k dalšímu bolestnému sólu. Dramatická část orchestru i sboru je příležitostí předvést barevnost instrumentace a dramatického chorálního zvuku, orchestrální zvuk se valí v sestupných sekvencích z fortissima decrescendem do pianových ploch. Amen v basech je á cappella, jen se stékajícími zvonícími kapkami, naříkající viola s kapkami slzí se ztrácí do pianissima a pro zvýšení dojmu zhasínají postupně i světla v sále. Efektní závěr, který umocnil účinek skladby, jejíž přijetí bylo vřelé a obecenstvo ovacemi nešetřilo. 

Přestávka se s ohledem na natáčení Českého rozhlasu nekonala a koncert pokračoval dál, aniž měli posluchači prostor na vnitřní vyrovnání se s právě slyšenou skladbou. Nicméně závěrečné Te Deum, op. 103 Antonína Dvořáka, se svým duchovním naladění nijak od právě slyšené skladby rušivě neodráželo. Skladba, kterou Dvořák napsal pro Ameriku, byla premiérována v Carnegie Hall v roce 1892, za řízení autora. Dílo pro dva sólové pěvecké hlasy, soprán a baryton, sbor a orchestr je strukturováno do čtyř částí, které nastupují attacca a působí tedy jako jeden celek. Sopránového partu se ujala Jana Sibera, přední sólistka opery Národního divadla v Praze a barytonového sóla se zhostil Lukáš Bařák, který patří k nejmladší generaci sólistů opery Národního divadla v Praze. 1. Allegro moderato, maestoso zahajují tympány a smyčce, pokračuje plný jásavý sbor s Te deum a spolu s ním úderné žestě do radostného souzvuku Sanctus. Sopránové sólové Sanctus znělo stříbrně a měkce, s niterným výrazem, do kterého vpadl sbor se závěrem Te deum. 2. Lento maestoso zahájil baryton údernými sestupnými sekvencemi, které v žestích poněkud zanikaly. Melodické sólo následně rozvinulo hlas, který dobře zněl spolu s měkkým ženským sborem. Ten se razantně opřel do 3. části Vivace a po dynamické vlně, ve které dobře vyzněla měkká piana tenorů i sopránů, přešla do měkkého sopránového sóla s vyklenutou melodií ve 4. části Lentu, proloženou dojímavým Miserere nostri Domine v mužském a následně ženském sboru. Společná naléhavá modlitba sopránu a barytonu spolu se sborem gradovala do efektního Alleluja ve společném vyvrcholení díla.

Nová kantáta Stabat Mater Petra Fialy se zařadila směle mezi duchovní klasická díla hudební literatury a je oprávněné tvrdit, že mezi nimi obstála na výbornou. V podání orchestru Filharmonie Bohuslava Martinů vyzněly skladby s niterným napětím, vycizelovaným čistým a hutným zvukem. Dirigent Robert Kružík motivoval orchestr pevnými a přesnými gesty a dokázal vytvářet kompaktní a gradující plochy hudby, které obecenstvo přijímalo s nadšením.

Foto: Filharmonie B. Martinů