„Hymnus Pexidr zkomponoval okolo roku 2012. Ačkoliv program ani z části nenabídl popis jednotlivých skladeb, což byla opravdu škoda, podle autorových slov je jeho skladatelským záměrem hlavně sdílnost a funkčnost hudby k posluchači.“

„Koncert byl celkově příjemným překvapením a bude nesmírně zajímavé sledovat vývoj tohoto orchestru jak po hudební, tak dramaturgické stránce.“

„NeoKlasik se ale nebojí ani soudobé hudby, ačkoliv, jak ukázal publiku, hudba to byla taktéž v náznacích neo-zvuku.“

Smetanovské dny v Plzni zařadily na program letošního 42. ročníku mladé hudební uskupení NeoKlasik orchestr. To se, jak už sám název napovídá, specializuje především na autory, kteří tvořili nebo tvoří v neoklasicistním stylu. Přesto koncert v úterý 21. března večer nabídl mimo skladby Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka také dvě soudobá díla plzeňského skladatele Karla Pexidra.

NeoKlasik orchestr představuje čerstvý vítr na české hudební scéně. Nejen svým stářím, recenzovaný koncert totiž otvíral teprve třetí koncertní sezónu v historii orchestru (slovy dirigenta Václava Dlaska „neo-sezónu“), ale i věkem samotných hráček, hráčů i dirigenta. Svěží a mladý je také způsob, jak tato hudební parta přemýšlí o hudbě a její interpretaci. Dívá se na její starší, tzv. klasické epochy, očima moderny a interpretuje ji především hlasem autorů neoklasicismu s přesahem ke všem neo-formám, jak ostatně prozradil i neoromantický Janáček na závěr večera. Interpretace takové hudby nabízí nové pohledy a příležitosti. NeoKlasik se ale nebojí ani soudobé hudby, ačkoliv, jak ukázal publiku, hudba to byla taktéž v náznacích neo-zvuku: na program zařadili dvě soudobé skladby třiadevadesátiletého plzeňského skladatele Karla Pexidra.

Než však byly uvedeny obě Pexidrovy kompozice i Janáčkova Suita pro smyčcový orchestr, nezazněl nikdo jiný než Bohuslav Martinů. NeoKlasik otevřel nejvýznamnějším českým skladatelem, komponujícím v neoklasicistním stylu. Serenáda č. 4. (Divertimento pro komorní orchestr, H 215) z roku 1932 je stejně jako ostatní Martinů skladby nesnadným úkolem jak pro začínající umělce, tak i profesionály. Důraz na extrémní souhru, zvukovou čistotu a homogenitu, a zároveň na jakousi lehkost a hravost, jenž se nachází v každé ze čtyř Martinů serenád, je zde zásadní. Plzeňské provedení nabídlo nezvykle hutný, až romantický zvuk a v některých částech orchestr překonával komorní provedení. Skladba přesto nepůsobila roztříštěně a zachovala si švih a tempo. Dlask, jenž studuje dirigování pražské HAMU, vedl „svůj“ ansámbl pevně a jasnými gesty. Orchestr přece jenom stále zvukově a interpretačně zraje, a tak nejvýraznějším přínosem jeho hry byla ona přenesená radost, s kterou hráčky a hráči tuto, z podstavy radostnou a méně závažnou skladbu mezi Martinů díly naplno provedli.

Hudba Karla Pexidra byla zastoupena dvěma díly. V první části zazněla třívětá Suita pro smyčcový orchestr. Po přestávce potom asi sedmiminutový Hymnus pro smyčcový orchestr. Obě skladby jsou poměrně vnějškově sdělné a posluchačsky přívětivé a nabízí expresivní, dramatický zvuk, postavený na nejrůznějších zvukových vpádech a vzedmutích. Suita vznikla někdy v 70. letech, avšak po roce 2020 byla autorem upravena. Hymnus Pexidr zkomponoval okolo roku 2012. Ačkoliv program ani z části nenabídl popis jednotlivých skladeb, což byla opravdu škoda, podle autorových slov je jeho skladatelským záměrem hlavně sdílnost a funkčnost hudby k posluchači. To se i díky značnému nasazení NeoKlasiku jistě povedlo a auditorium ocenilo výkon i skladby samotné dlouhým potleskem. Orchestru taková hudba svědčí a jistě neudělá chybu, když se do budoucna pustí do mnohem závažnějších kusů a větších zvukových experimentů.

Na závěr koncertu byla provedena neoromantická Suita pro smyčcový orchestr Leoše Janáčka. Třešnička na dortu koncertu vyzněla přesvědčivě a jistě. Překvapilo mě však, jak hráčky a hráči pod rukama Václava Dlaska šetřili na dynamice a přílišných emocích. Byla to spíše pomalu vykreslená a umírněná janáčkovská skladba než kus plný koncentrovaných emocí. Nejvýrazněji se tento přístup projevil v druhé a páté pomalé části. Obě vyzněly v podání NeoKlasik orchestru procítěně a velmi jemně. Přesto romantické či neo-romantické emoce jsou v této mistrné skladbě koncentrovány na mnohem větší ploše, než je tomu u Janáčka zvykem, a nabízejí mnohem větší prostor pro jejich zhudebnění. A je škoda, pokud se dostaví pouze na pomalých plochách, navíc u tak orchestru s tak mladým osazenstvem. Koncert byl celkově příjemným překvapením a bude nesmírně zajímavé sledovat vývoj tohoto orchestru jak po hudební, tak dramaturgické stránce. Ačkoliv už mají hudebnice a hudebníci společně za sebou několik zajímavých hudebních počinů, nepochybuji, že jako celek kvalitativně vyrostou a budeme je slyšet a vidět častěji. Teď jenom více zapojit ten mladistvý elán!

Foto: festival Smetanovské dny