„Od počátku zde byl přítomen vyrovnaný dynamický balanc, v interpretaci pak vynikaly jisté okamžiky, kdy pod delšími frázemi jednotlivé sekce měly určité drobné, avšak výrazné a důležité momenty, jež si vzájemně předávaly.“

„Po vypjaté pasáži pak vyniklo uklidňující violové sólo, které skladbu přeneslo do intimnější pasáži před dramatickým závěrem.“

„Je nutno ocenit koncertního mistra Patrika Sedláře, který od prvního pultu celý večer orchestr vedl, do čehož po celou dobu vkládal velkou energii.“

Dne 22. 3. se v pražském Rudolfinu konal koncert Pražského komorního orchestru. Vybraný smyčcový repertoár byl značně široký jak z hlediska epochy, tak místopisu. Skladby Faurého, Mendelssohna-Bartholdyho, Dvořáka, Griega a Haydna zahrál PKO pod vedením koncertního mistra Patrika Sedláře. O violoncellová sóla se pak postaral Jiří Bárta.

Pokud je na programu koncertu vícero skladeb, které procházejí různými obdobími, často bývá zvykem hrát tyto chronologicky. Dramaturgie dnešního večera stavěla ovšem na jiném, nicméně stejně platném principu. Na kontrastech. Zahájení večera znělo v tónech francouzského pozdně romantického Faurého.

Elegii pro violoncello a orchestr op. 24 Fauré původně zřejmě neplánoval jako samostatnou skladbu. Cirka kolem roku 1880 začal pracovat na novém komorním díle, jež bylo původně snad koncipováno jako několikavěté, nicméně jak měl ve zvyku, tvorbu začal zkomponováním pomalé věty. Zbytek však nikdy nedopsal, v roce 1883 pak tedy tuto komposici vydal jako samostatnou skladbu. Dnes zazněla s doprovodem smyčcového orchestru, jak ji posléze autor sám zinstrumentoval.

V souladu s jistou francouzskou melancholičností a ostatně samotným názvem skladby „Elegie“ začala skladba krátkým orchestrálním úvodem v barvě temné a závažné. Jednotně s touto barvou pak vstoupil do hudebního toku sólista. Od počátku zde byl přítomen vyrovnaný dynamický balanc, v interpretaci pak vynikaly jisté okamžiky, kdy pod delšími frázemi jednotlivé sekce měly určité drobné, avšak výrazné a důležité momenty, jež si vzájemně předávaly. Práce s tímto prvkem působila promyšleně a přirozeně. V rozhovorech mezi sólistou a koncertním mistrem se pak krásně prolínal zvuk brumlavějšího violoncella a pronikavějších houslí. Temný a oble spojený zvuk orchestru pak nazálně podkresloval sóla. Agogické okamžiky byly rovněž řešeny vkusně a hráčům se dařilo procházet jimi jednotně. V závěru se skladba náležitě navrátila do závažné a potemnělé polohy.

Snad nese vinu rozlehlost Dvořákovy síně, ovšem orchestru je nutné vytknout určitou absenci dynamické hloubky, což byl faktor přítomen po celý koncert; ve výrazných pasážích se málokdy zdařilo docílit skutečně pronikavého forte, celkový dynamický průchod pak byl občas poněkud plochý.

Před druhou skladbou sál opustil sólista, neboť zazněla Smyčcová symfonie č. 10 h moll od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Úvodní barva ponuřejšího charakteru důvtipně navázala na, před chvílí dozněvší dílo. Melodická linka zde byla rozpoznatelně vynesena, ovšem ne příliš; dosaženo tedy bylo velmi subtilní balance. Vynikla zejména dobře nasazená subita piana, která vždy nechala doznít předešlé forte. Přechod do rychlejší pasáže byl proveden ve znamení precisní práce v nízké dynamice, což vybudovalo velmi dobré napětí. Charakterově byl zde zvuk celkově značně měkký, což korespondovalo s jistou mladickostí díla. Mendelssohn ostatně tuto skladbu napsal spolu s dalšími jedenácti „mladickými“ symfoniemi mezi svým dvanáctým a čtrnáctým rokem. V patnácti pak tuto konkrétní přepracoval a přiřadil jí opusové číslo. Nutno je však podotknout, že v určitých exponovaných momentech se orchestr potýkal s drobnými intonačními problémy. Po vypjaté pasáži pak vyniklo uklidňující violové sólo, které skladbu přeneslo do intimnější pasáže před dramatickým závěrem.

Na další skladbu se sólista vrátil; znělo Rondo g moll pro violoncello a orchestr od Antonína Dvořáka. Tato skladba byla napsána v roce 1892 ke speciální příležitosti, kdy skladatel pořádal „uměleckou pouť“ po českých zemích a sice 36 komorních koncertů, kterými se loučil před svou cestou do Ameriky. Sólista, který skladbu začínal, vnesl do prvního vstupu prvky překvapení a svěžesti. Typickou rondovou houpavost prosycoval značným emocionálním procítěním zejména ve vyšších polohách. V coupletech pak v jeho podání vynikala dvořákovská lidová zpěvnost a veselost. Ta se rovněž promítala i při návratech ronda, které, ač mollové, neztrácelo ve své melancholičnosti i tu specifickou nostalgii; koncept pro Dvořáka tak charakteristický.

Po přestávce zazněla skladba Edvarda Hagerupa Griega; suita op. 40 „Z časů Holbergových“. Skladbu napsal roku 1884, při příležitosti 200 let od narození básníka Holberga. Na základě toho pak do skladby vpravil mnoho charakteristických barokních prvků. Praeludium zahájil orchestr sebevědomě a se svěžím nádechem. V některých rychlých sestupných pasážích byly určité části trochu nesrozumitelné, ovšem tah skladbě dodával všudypřítomný charakteristický rytmus, kterého se orchestr zřetelně držel. Do sarabandy se hráčům podařilo vpravit správně zatěžkaný taneční tón. Přes pastorální gavottu a dynamický a rozvážný air se došlo až k závěrečnému rigaudonu. Zde byl charakteristický rozhovor mezi koncertním mistrem a prvním violistou, doprovázenými od ostatních pizzicaty. Rozhovor byl živý a hravý, byť v této rychlé skladbě se rovněž vyskytla některá méně srozumitelná místa. Na tomto místě je nutno ocenit právě koncertního mistra Patrika Sedláře, který od prvního pultu celý večer orchestr vedl, do čehož po celou dobu vkládal velkou energii. Podle reakcí v sále měla právě tato skladba u publika největší úspěch.

Poslední skladbou večera byl Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 C dur od Josepha Haydna. Dílo, jež bylo dlouho považováno za ztracené, se v roce 1961 senzačně objevilo v Praze a dnes je jedním ze základních skladeb violoncellového repertoáru. Dílo bylo prostoupeno typickou Haydnovskou hravostí. Zejména v první větě vynikaly kontrasty, kdy sólista v určitých momentech zvukově splýval s orchestrem, aby pak z něj jako by vystoupil a vyčleněn zahrál sólovou pasáž. Zde pak docházelo k plynulému přebírání hudebních linek mezi sólistou a orchestrem. Návraty tématu pak sólista vždy pojal o něco odlišně, nejprve více sonorně v rámci návaznosti na orchestr, poté zas značně odlehčeně. První část adagia byla z různých ohledů trochu problematická; jednak zde byly určité intonační odchylky, frázování také nebylo vždy jednotně ujasněno. V průběhu se však hráči zkonsolidovali a křehké haydnovské fráze tak působily klidně a oduševněle. Do impulsivního Allegra molta pak Jiří Bárta se svým violoncellem vnesl perkusivní charakter. Citlivé ucho by i zde mohlo vytýkat občasné intonační nepřesnosti, hravou a živelnou hrou si však sólista publikum získal. Za zmínku na závěr pak stojí ještě kadence z první věty. Ta byla provedena velmi inovativně; jednak zde byly slyšet určité uherské lidové charaktery, snad odkazující na Haydnovo působiště u Esterházyů, zejména však zde sólista s vtipem citoval i Bachovu skladbu, kterou pak spokojenému sálu zahrál jako přídavek.

Foto: Petra Hajská