„Ženy za žesťovými a bicími nástroji v dřívějších dobách nebyly běžně k vidění – orchestr PKF jich má hned několik a jejich přítomnost sympaticky podtrhuje rozmanitost orchestru.“

„Jít rovnou k věci. Tak působila dramaturgie koncertu se Simonem Trpčeskim, první skladba večera byl totiž hned Rachmaninovův koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30.“

„Nicméně, i přes určité nedostatky, si Simon Trpčeski naprosto získal přízeň (a troufám si říci i srdce) publika.“

Šestý koncert z devíti, probíhající v orchestrální abonentní řadě orchestru PKF – Prague Philharmonia patřil makedonskému klavíristovi Simonovi Trpčeskimu a hudbě Sergeje Rachmaninova a Dmitrije Šostakoviče. Jako dirigent se představil rumunský Gabriel Bebeșelea.

Nevím, co bylo hlavní příčinou, že koncert přilákal poněkud jinou skvadru publika, než bývá pro Dvořákovu síň v pražském Rudolfinu obvyklé. Makedonského klavíristu a PKF si totiž přišly poslechnout i děti a každá věková skupina v auditoriu měla své bohaté zastoupení. Důvodem mohlo být i složení orchestru PKF, kde hraje spousta mladých lidí a na nedělním koncertě, který proběhl dne 19. března 2023, vystoupilo i několik členů orchestrální akademie. Také ženy za žesťovými a bicími nástroji v dřívějších dobách nebyly běžně k vidění. Orchestr PKF jich má hned několik a jejich přítomnost sympaticky podtrhuje rozmanitost orchestru.

Jít rovnou k věci. Tak působila dramaturgie koncertu se Simonem Trpčeskim. První skladba večera byl totiž hned Rachmaninovovův koncert pro klavír a orchestr č. 3 d moll, op. 30. Příjemná atmosféra a nadšené očekávání se v sále před začátkem koncertu dalo krájet. Nikdo neměl nejmenší tušení, co nás čeká při spojení českého orchestru s muzikanty z jihovýchodní Evropy.

Gabriel Bebeșelea, pětatřicetiletý dirigent, zastává post šéfdirigenta ve Filharmonii George Enescu v Bukurešti a také v Transylvánské státní filharmonii v Kluži-Napoce. Simon Trpčeski se s PKF představil už v roce 2019 a za svoji nahrávku Rachmaninovových koncertů č. 2 a č. 3 byl v roce 2010 oceněn prestižní francouzskou cenou Diapason d’Or.

Klavíristův příchod na pódium působil uvolněným dojmem a v průběhu celé produkce Simon Trpčeski nenechal nikoho na pochybách, že je, jak on sám řekl, „velmi vášnivý člověk“. Křehkou melodii v úvodu koncertu vystřídaly části, kdy klavírista hraje rychlé pasáže společně s orchestrem. Já jsem však měla spíše dojem, jako by se Simon Trpčeski nenechal omezovat zvukem orchestru, uplatňoval rubato a dynamiku dle svého uvážení, což se ale bohužel místy projevilo ztracením klavírní linky ve zvuku orchestru, občasnou nesouhrou, čímž utrpěla celková zřetelnost a možnost skladbě posluchačsky porozumět. Občas se mi také zdálo, jako by zvuk klavíru nezněl zcela plně. Ve srovnání s orchestrem, který sólistu celou dobu citlivě a barevně doprovázel, a jako by se ani v některých forte pasážích Simonovi Trpčeskimu nepodařilo rozeznít nástroj tak, jak by znít mohl. Bohužel jsem v průběhu koncertu na některých místech v důsledku výše uvedených faktorů ztrácela pozornost. Gabriel Bebeșelea dirigoval spíše úsporně, bez výraznějších emocionálních gest. Je možné, že i toto mohlo způsobit některé problémy v souhře klavíristy a orchestru?

Nicméně, i přes výše zmíněné nedostatky, si Simon Trpčeski naprosto získal přízeň (a troufám si říci i srdce) publika. Bylo znát, že klavírní koncert hraje už dlouhé roky. Odehrál ho bez jediné nejistoty a jeho technické schopnosti by mu mohlo závidět mnoho klavíristů. Úspěch po klavírním koncertu měl takový, že musel odehrát tři přídavky, který si sám, dokonce česky, uvedl. První z nich byl Paprikový tanec ve velmi rychlém tempu z jeho vlastního projektu Makedonissimo, který má za cíl představovat makedonské lidové kořeny posluchačům z celého světa. Druhý překrásný přídavek, jak ostatně klavírista řekl „na dobrou noc a sladké sny,“ zazněl s koncertním mistrem PKF, violoncellistou Lukášem Pospíšilem. A když potlesk neutichal, publikum si mohlo vyslechnout ještě Valčík a moll od Fryderyka Chopina.

Symfonii d moll „Mládí“, která zazněla po přestávce, Sergej Rachmaninov složil ještě za dob svých studií na moskevské konzervatoři a dramaturgie večera tak nabídla srovnání kompozic tohoto skladatele z roku 1891 a 1909. Největším překvapením večera pro mě ale byla Šostakovičova symfonie č. 9 Es dur, op. 70.

Prvky humoru, obsažené v první větě Allegro, se orchestru podařilo beze zbytku předvést. Především pikolové sekci, přičemž na některých místech jsem se těžko bránila úsměvu, smíchu a pohupování hlavy do rytmu. Šostakovič ale v této symfonii, která byla psána jako oslava sovětského vítězství nad Německem ve druhé světové válce, nezůstal pouze u žertovného hudebního vyjádření a nadsázky. Už druhá věta je daleko závažnější a výraz symfonie v následujících dvou větách postupuje více do hloubky.

Zvuk orchestru byl pro mě neobyčejný. Přestože provedení bylo profesionální, zachovávalo si mladistvost, nadšení, energii, schopnost hudbou nadchnout. Moc děkuji za hudební zážitek a za uvedení jednoho z klenotů Šostakovičovy hudby, významného představitele moderny 20. století.

*******

Foto: Ivan Malý