„Slouží ke cti režisérce Kateřině Duškové, že vypráví právě toto a nic dalšího.“

„Paolo Gatto učinil z orchestrálního partu samostatný symfonický plán inscenace, který věci zintenzivňoval a doříkával.“

„Lívia Obručník Vénosová dostatečně vystihla psychologii postavy, i když se nedostala až k úplným krajnostem srdceryvné pravdivosti, a ani v jednom okamžiku nezklamala pěvecky.“

Pucciniho Madama Butterfly je ve světovém repertoáru sedmou nejhranější operou a v časovém rozsahu hlavní role dokonce zřejmě drží primát. Liberecké Divadlo F. X. Šaldy oblíbený a působivý titul nastudovalo právem. Soudě podle páteční premiéry, ztvárnila sopranistka Lívia Obručník Vénosová gejšu Čo-Čo-San jako svou dosud snad nejlepší roli, režisérka Kateřina Dušková našla dobrý klíč k prezentaci dojemného příběhu jako uvěřitelného komorního dramatu a dirigent Paolo Gatto, zásadní aktér projektu, dokázal učinit ze známého díla opravdový hudební zážitek.

Je kolem roku 1900 a v přístavu Nagasaki se patnáctiletá gejša zvaná Motýlek provdá za amerického námořníka. Je nanejvýš pravděpodobné, že on bere svazek spíše za rozmar, ostatně bokem přiznává, že se těší, až bude mít jednou v Americe skutečnou svatbu. Konzul mu domlouvá, dívku by neměl zklamat, ale marně. V dalším dějství opery už Mr Pinkerton není přítomen a Čo-Čo-San třetím rokem s důvěrou čeká, že se vrátí. Návrat Američana je však ve finále tragédií, protože přijíždí s opravdovou manželkou… Mladé Japonce se hroutí život a ukončuje ho dýkou po otci, která si v ději zahrála už na samém začátku. Její tříletý chlapec nicméně zůstává naživu a patrně odjede s otcem do Ameriky. Alespoň něco pozitivního v tragickém, realisticky dojemném příběhu.

Slouží ke cti režisérce Kateřině Duškové, že vypráví právě toto a nic dalšího. Ano, hovoří za všechny ženy, které v životě nějakým podobným způsobem potkaly a zase ztratily lásku. Přesto nepřidává žádné další motivy a aktualizace, ale soustřeďuje se na to, aby představitelka Čo-Čo-San zahrála co nejpodrobněji a nejvěrohodněji celý vývoj postavy od dívčí naivity, důvěřivosti i bezelstné milostné odevzdanosti přes něhu mateřství a zoufalost i naději čekání až po prožitek zrady a vzdání se dítěte – a pak rituální sebevraždu.

Je nesporné, že operu, založenou na skutečných příbězích a na hře Američana Davida Belasca, napsal Puccini před sto dvaceti lety opravdu jistou rukou, jako mimořádně výstižnou a působivou. Sopranistka Lívia Obručník Vénosová, dlouholetá opora libereckého operního souboru, dostala další příležitost vypracovat velkou roli, na kterou se obecně upírá pozornost milovníků a znalců opery i diskofilů a na které z velké části také stojí běžný divácký úspěch či neúspěch inscenace v divadle, které pochopitelně nedosáhne na mezinárodní pěvecké hvězdy. Učinila tak s maximem umu a soustředění, v daném kontextu na nejvyšší možné úrovni, s vysoko nasazenou laťkou, kterou neshodila. Dostatečně vystihla psychologii postavy, i když se nedostala až k úplným krajnostem srdceryvné pravdivosti, a ani v jednom okamžiku nezklamala pěvecky. Vyrovnala se s rozsahem i výrazem, zahrála a zazpívala v potřebných barvách a odstínech, zvládla vypjaté pasáže i nízkou dynamiku. Madama Butterfly se pro ni stala plně využitou příležitostí, vytvořila v ní svou dosud asi nejzralejší a nejlepší kreaci.

Premiérovým partnerem jí byl Paolo Lardizzone, italský tenorista, který zdomácněl i v Plzni a v dalších tuzemských divadlech. Pinkertona zdrženlivě zahrál jako trochu povrchního muže, který nejde do citů naplno: ani padoucha na začátku, ani slabocha na konci. Pěvecky dal roli maximum schopností – především vyrovnané, zvládnuté, spolehlivé a neselhávající, dominující a emotivní, i když ne ideálně lahodné melodické linie. V nejnižší dynamice není tak přesvědčivý, ale není mnoho jiných, kteří v tuzemsku mohou erbovní veristické roli dát tolik autenticity v dikci a pěveckém prožitku. Amerického konzula Sharplesse zpíval při premiéře Jiří Brückler, využívající měkké a dokonale modelované kantilény k potřebnému dojmu ušlechtilosti; byl v tragicky velkolepém mikropříběhu velmi důležitým hráčem, rozhodně nepůsobil jako doplněk. Také Petra Vondrová jako Suzuki a mladičký Daniel Kfelíř byli ve svých rolích dobře obsazení a výborní.

Výtvarná podoba, za kterou stojí Pavel Kodeda a Roman Šolc, využívá japonské motivy, je čistá a jednoduchá, má nápady. Stejně jako režie zůstává u Pucciniho opery a nehazarduje s nebezpečím nepodařené aktualizace, stejně jako režie přitom nepůsobí bezradně či jen a jen tradicionalisticky. Inscenaci dotváří decentní taneční vizualizace vokálních duetů a dojemně roztomilou „třešničkou“ je výkon maličkého děcka ve třetím dějství.

Liberecké divadlo má nevelké, vlastně velmi malé auditorium. Pokud byla režie jednoznačná a srozumitelná, ale rozumně střídmá, bez přehrávání a expresivních extrémů, pak vše zbývající potřebné k téměř ideálnímu výsledku skutečného hudebního divadla přineslo hudební nastudování. Stejně jako herectví, i zpěv a veškerou hudbu tam má divák doslova z první ruky. Vedle pohybů a mimiky, které nemusejí být – a nebyly – okázalé jako na velké scéně, ocení posluchač i blízký kontakt se znějící hudbou. Orchestr hrál opravdu motivovaně, dobře a zajímavě. Partitura byla intimně propracovaná, každý takt měl svůj nenahodilý tvar a průběh. Paolo Gatto je italský dirigent, který zdomácněl zejména v Ostravě, ale po léta se objevoval i v dalších tuzemských divadlech. A také v Košicích. Osvětloval teď průběh a podstatu díla ve všech okamžicích s absolutní znalostí, do nejmenších nuancí, inicioval a měl pod kontrolou i ty nejmenší tempové a výrazové proměny. Učinil z orchestrálního partu samostatný symfonický a emocionální plán inscenace, který věci zintenzivňoval a doříkával, aniž by situace vyhrocoval.

Dirigent byl v úzkém kontaktu s hráči a byl spolehlivou oporou pěvcům. Rozhodujícím způsobem zajistil vyznění premiérového večera. V paměti zůstane brumendem zpívané intermezzo a řada instrumentálních detailů, přesné pointy, text viditelný na jeho rtech a jeho úsměvy směrem k hráčům… i taktovka odkládaná občas na sametem pokryté zábradlí před první řadou sedadel. Nic nebylo na efekt, i když celý večer řídil zpaměti, zcela bez partitury.

Foto: Daniel Dančevský, Petr Veber, archiv divadla