„Bylo to osobní vyznání obdivu a uznání jak skladateli Viktoru Kalabisovi, tak světoznámé první dámě cembala Zuzaně Růžičkové.“

„Úvod hýřivou barevností a závěr drsným nástupem a hlučným tutti.“

„Celek tmelila jak pozorná interpretace, tak spontaneita.“

Z iniciativy Nadačního fondu Viktora Kalabise a Zuzany Růžičkové, vzniknuvšího na popud obou manželů v roce 2000, se aktuálně odvíjejí téměř tři desítky podpořených projektů spočívajících hlavně v pořádání koncertů konaných nejen v Praze, ale i dalších městech České republiky v průběhu loňského a letošního roku. Přímo symbolický význam v této souvislosti přísluší koncertu z vybraných komorních skladeb V. Kalabise, konaného v Sále Martinů HAMU na Malostranském náměstí v Praze 28. února 2023 s názvem 100 let Viktora Kalabise.

Mezi významná hudební jubilea, která si hned zkraje letošního roku připomínáme, bezpochyby náleží 100. výročí narození skladatele Viktora Kalabise (1923-2006), význačného a také výrazného autora v kontextu české hudby druhé poloviny minulého století. Snad pokaždé, když v minulosti bylo uvedeno nové Kalabisovo dílo, jsme si opětovně připomínali temperament a expresivní živelnost jeho hudby, odvíjející se ovšem v rovnovážných mantinelech důkladné a intuitivně bezpečně cítěné tektoniky. Kalabis, kromě studia skladby na Pražské konzervatoři u Emila Hlobila a na AMU u Jaroslava Řídkého, absolvoval rovněž muzikologické školení. Řadu let působil v Československém rozhlase jako hudební redaktor a režisér. Roku 1966 stál u zrodu mezinárodní rozhlasové soutěže mladých interpretů Concertino Praga. Počínaje rokem 1972 se věnoval výhradně kompozici a jeho tvorba, zejména pak v podobě rozsáhlých orchestrálních a koncertantních celků, se ještě za jeho života dočkala vysokého ocenění zejména v zahraničí. V letech 1990 až 2003 působil ve funkci prezidenta Nadace Bohuslava Martinů a zasloužil se i o ustavení Institutu B. Martinů.

Známým úslovím, že sice do stejné řeky dvakrát nevstoupíme, ale při jedinečné konstelaci se to částečně povést může, koncert s názvem 100 let Viktora Kalabise, zahájil pedagog, klarinetista, saxofonista a vůbec známý organizátor a propagátor hudby profesor Jiří Hlaváč tak, aby připomenul již zmíněný symbolický charakter večera, spočívající v těsné synchronicitě s koncertem Kalabisova tria, jejž zahajoval předešlého dne v Červeném Kostelci, Kalabisově rodišti a navíc přímo v den autorových nedožitých stých narozenin. Pojednávaný pražský koncert otevřelo komorní sdružení nazvané rovněž skladatelovým jménem, Kalabis Quintet, ve složení: Zuzana Leimer (flétna), Jarmila Jermářová (hoboj), Anna Sysová (klarinet), Adéla Psohlavcová (lesní roh), Denisa Beňovská (fagot). Výlučně dámský soubor dodal pětivětému Divertimentu pro dechové kvinteto, op. 10 žádoucí svěžest a „odpich“. Určujícím rysem Kalabisova raného díla, zřetelně vycházejícího z odkazu divertimentové literatury 18. století, je spontánní zvukovost, až živočišně si libující v témbrovém specifiku jednotlivých nástrojů i jejich kombinací, ostatně interpretkami adekvátně a bezprostředně prožívaná. Spřízněného rázu, ale obsahem jako přece jen závažnější sdělení se kompozičně i podáním jevila následující Malá komorní hudba, op. 27 o třech větách, rovněž určená dechovému kvintetu. Také technické nároky na interpretaci jsou větší, nejednou až virtuózního charakteru, faktura celku je vnitřně bohatší, propracovanější, i co do místy relativní samostatnosti jednotlivých hlasů. S působivě prohloubenou meditativností střední pomalé věty krásně kontrastovala v překotném tempu a akcentované dynamice valící se hudba finále. Obě skladby mají leccos společného, zvláště onu barevnou zvukovost, temperamentní výraz a zřetelné členění hudebního toku i intervalově osobitou melodiku. To vše mají interpretky dokonale zažité.

Program bez přestávky poté pokračoval místy až extatickým a okolním komorním skladbám stylově se poněkud vymykajícím Hallelujah, tedy Žalmem 150, op. 74, podaným mladičkým houslistou Richardem Kollertem (2008) a jeho otcem Jiřím Kollertem u klavíru. Obdivuhodně nadaným a vyspělým projevem disponující interpret s oprávněnou pověstí „zázračného dítěte“ předvedl strhující výkon obdařený naprosto „dospěle“ dynamickým výrazem, vypjatě a neúnavně akcentujícím vysoko položené melodické plochy svébytného, naléhavého sdělení, evidentně respektující spirituální biblické východisko. Jedinečný výkon byl zaslouženě aplaudován. Ještě před provedením závěrečné skladby J. Hlaváč v zastoupení přečetl osobně, a přece naprosto objektivně laděné zamyšlení Jany Klimtové, známé organizátorky na poli hudebního a koncertního dění, ze zdravotních důvodů bohužel nepřítomné. Bylo to osobní vyznání obdivu a uznání jak skladateli Viktoru Kalabisovi, tak světoznámé první dámě cembala Zuzaně Růžičkové (1927-2017), kteří si byli více jak půlstoletí vzájemnou oporou a inspirací, a tím kromě jiného dokázali motivovat i ty, s nimiž osobně profesně i přátelsky přicházeli do styku.

Možná s překvapením, ale i zadostiučiněním jsme mohli konstatovat, že závěrečný Nonet č. 2 „Pocta přírodě“, op. 44 přináší do jisté míry stylový souhrn toho, co dosud v programu zaznělo, a to nejen kompozičně, ale i instrumentačně. Kalabis byl skutečným mistrem instrumentace, jednotlivým nástrojům dokonale rozuměl a dovedl je působivě kombinovat. Na příkladu žánru noneta, které je mimochodem počínaje rokem 1924, kdy vzniklo České noneto, naší „národní specialitou“, to rozpoznáme okamžitě. V kombinaci devíti nástrojů se k dechovému kvintetu připojil hráči na smyčcové nástroje. František Souček (housle), Petr Šušlík (viola), Jan Zvěřina (violoncello) a Zuzana Vojáčková (kontrabas). Kalabisův druhý Nonet je založen na obligátním čtyřvětém půdorysu a stylově v mnohém nese neoklasické rysy. Obsahově i výrazově bohatě rozeklanou výpovědí jsou kalabisovsky členitá, avšak zároveň důkladně propracovaná druhá a narůstající dramatičností a individuálními promluvami nástrojů prohloubená třetí věta s překvapivě až do ztracena vedeným závěrem. Zato obě krajní věty imponují transparentností. Úvod hýřivou barevností a závěr drsným nástupem a hlučným tutti. Celek tmelila jak pozorná interpretace, tak spontaneita. Na závěr je třeba připomenout poslání projektu „Kalabis100“ vyhlášeného Nadačním fondem V. Kalabise a Z. Růžičkové, v jehož rámci se pojednávaný koncert uskutečnil nejen k oslavě skladatelova jubilea, ale i se záměrem účinného prosazování novodobé hudby v současném koncertním životě.

Foto: Michael Romanovský