„Tento typ skladeb vyžaduje jistý exhibicionismus a toho se Sedláček rozhodně nebál.“

„Jindřichu Pavlišovi se zručně podařilo vytáhnout to potřebné, vytvořit formální oblouk a propojit myšlenkově související díly, takže měla výstavba jasné směřování.“

„Nasazení hráčů až obdivuhodně strhlo pozornost publika a bylo zjevné, že obě skupiny dílo i přes svou extrémní technickou náročnost opravdu baví.“

Svůj úterní koncert Cyklu soudobé hudby S věnovala PKF – Prague Philharmonia německému skladateli a klarinetistovi Jörgu Widmannovi a jeho dvěma starším kolegům Hansi Werneru Henzemu a Karlheinzu Stockhausenovi. V jejich dílech se představili členové PKF houslisté Michal Sedláček, Kateřina Krejčová a Lucie Fulka Kopsová, violoncellista Lukáš Pospíšil, flétnista Jiří Ševčík, klarinetista Jindřich Pavliš a klavírista Martin Fila.

Psát reflexi koncertu soudobé hudby, či hudby 20. a 21. století, chcete-li, může být značně ošidné. Obzvláště pokud nejsou uváděna díla již etablovaná, která recenzent dobře zná a může tedy erudovaněji posoudit i kvalitu interpretace. Je tedy náročné pouštět se do hodnocení, když si nemůžete být jisti, že to, co považujete za „nedokonalost interpretace“ může vlastně být autorský požadavek (např. intonační nečistoty, nesouhra apod.). V takových chvílích je pro mě logické jít spíš po sdělení a energii, kterou mi interpreti předávají. Jinými slovy, zhodnotit to, zda mi poslech něco poskytl a v nějakém smyslu mě obohatil či vzbudil emoce. To je případ i tohoto koncertu.

Hana Dohnálková, dramaturgyně cyklu S, koncert definovala jako formu pocty letos padesátiletému skladateli a klarinetistovi Jörgu Widmannovi, který není českému publiku neznámý. Strategicky a do jisté míry kontrastně doplnila jeho čtyři skladby díly dvou starších německých skladatelů, jejichž jména jsou většinou spojována s avantgardnější hudbou, než tou, jakou prezentovala právě jejich uváděná díla. První takovou byla Sonatina pro flétnu a klavír Hanse Wernera Henzeho, kterou autor napsal ještě za svých studiích v jednadvaceti letech. Této třívěté do značné míry tradiční a až neoklasicistně působící skladby se ujali flétnista Jiří Ševčík a klavírista Martin Fila. Skladba je vystavěna motivicky a víceméně tonálně ukotvená, ačkoliv již místy zaslechneme vybočení směrem k avantgardnějším postupům, častěji spíše polytonálním než vyloženě atonálním. V podání dvou protagonistů mi však chybělo větší zaujetí a budování gradací a celkové formy. Možná jsem postrádal prudší a mladistvější energičnost, která by dílu mladého skladatele slušela. A ačkoliv se fakticky nedalo interpretaci mnoho vytknout. Intonace i souhra se mi zdála bezvadná, práce s dynamikou nebyla nevýrazná, nemohu říct, že by mě chytila a udržela mou pozornost po celou dobu.

To se nedá říct o další skladbě, kterou už je dílo Jörga Widmanna Paraphrase na Svatební pochod F. Mendelssohna-Bartholdyho pro housle sólo z roku 2016, které se s velkou přesvědčivostí ujal koncertní mistr PKF – Prague Philharmonia Michal Sedláček. Po poměrně dlouhé pizzicatové ploše, ve které postupně začínáme kromě triolového vstupního motivu poznávat i samotné sestupné téma svatebního pochodu, přichází virtuózní část využívající různorodých barevných i zvukových prvků. Velmi zdařilá je práce s tématem, které se vždy na několik tónů zřetelně vynoří, aby bylo vzápětí opět pohlceno až chaotickou technickou smrští. Skladba končí překvapivě a náhle, jeden by si skoro myslel ironicky. Interpretaci Michala Sedláčka nechyběl nadhled a humor, které však pouze korunovali brilantní provedení. A i když bychom možná při studiu partitury zjistili, že ne všechny běhy vyšly stoprocentně čistě, záleží na tom? Tento typ skladeb vyžaduje jistý exhibicionismus a toho se Sedláček rozhodně nebál.

Podobně jako violoncellista Lukáš Pospíšil v další Widmannově skladbě: Étude digitale pro sólové violoncello. Ta vznikla o rok dříve než předchozí skladba. Už při přípravě pódia bylo jasné, že se chystá něco netradičního. Violoncellista přišel bez smyčce a vedle jeho židle stál pojízdný vozík. Následně položí violoncello na kolena, vytáhne bodec a začne na něj prsty bubnovat. Postupně se bubnování přesouvá ke struníku a kobylce, aby plynule přešlo v piziccata. Violoncello se navrací do běžné hrací polohy a následuje salva pizzicat v různých polohách, souzvucích, s glissandy i bez nich. A když už si myslíte, že se vše vyčerpalo (včetně hráče), vstává a pokračuje v pizzicatech, aby za okamžik nasadil bodec na vozík a za neustálého drnkání odkráčel do zákulisí tlačíc svůj vozík poněkud nemotorně před sebou. Skladba ne nepodobná spíše happeningu je zjevně extrémně virtuozní a od hráče opět vyžaduje kromě technické vybavenosti a jistého odhodlání „do toho jít“, stejně tak i notnou dávku herecké odvahy. Je třeba ji zahrát s naprostou vážností, aby nepůsobila trapně. A to se, myslím, Pospíšilovi povedlo.

Následující raná skladba Karlheinze Stockhausena Sonatina pro housle a klavír z roku 1951 byla velkým překvapením. Pro ty, kteří znají zralá Stockhausenova díla, určitě. Jak bylo řečeno v průvodním slovu, Stockhausen přiznával silné vlivy Oliviera Messiaena a také Daria Milhauda na svou tvorbu. A z obou v této, i když vnitřně členěné, ale v podstatě jednověté, Sonatině něco zaznělo. Třiadvacetiletý Stockhausen vytváří zajímavé barvy a kontrasty mezi nástroji, v dialogu houslí a klavíru se odehrávají vnitřní rozpory mezi dramaticky strukturovaným doprovodem a kantabilní melodií. Velmi působivý je tečkovaný oktávový motiv v klavíru, ke kterému se autor opakovaně navrací. Trochu jsem zalitoval, že musel Martin Fila odehrát koncert na pianino, které navíc už v průběhu této skladby nedrželo zcela dobře ladění. Na kvalitnějším nástroji by nepochybně vytvořil ještě barevnější spektrum a skladba by nabyla o další zajímavé parametry. Michal Sedláček dodával jednotlivým frázím rozličné charaktery, takže výsledek působil velmi živě a organicky.

Další sólová skladba Jörga Widmanna byla určena klarinetu, nástroji jemu nejbližšímu. Tato sólová Fantasie je nesmírně technicky náročná, ale už na první poslech je zjevné, že je pro nástroj napsána velmi šikovně. Jindřichu Pavlišovi se zručně podařilo vytáhnout to potřebné, vytvořit formální oblouk a propojit myšlenkově související díly, takže měla výstavba jasné směřování, navzdory tomu, že je dle mého názoru poněkud „přehuštěná“ různorodými víceméně nesouvisejícími motivy. Výsledný dojem má být patrně spíše improvizační, což se ale vlastně podařilo. Kdyby ji Pavliš zahrál zpaměti, mohli mít posluchači dojem, že ji tvoří skutečně až na pódiu. Ačkoliv v této skladbě není tolik presentní prvek humoru, jako u ostatních Widmannových skladeb večera, její barevnost a virtuozita ho vynahradí.

Závěrečný Widmannův Smyčcový kvartet č. 3 „Jagdquartett“ z roku 2003 to však plně dožene. Na humoru je vlastně celý založený. Hráči jsou nuceni kromě švihání smyčci ve vzduchu, což vytvoří oblaka kalafuny nad nimi, i křičet, hrát na nástroje v různých pozicích a stát se vlastně tak trochu i herci. Je zcela evidentní, že konzervativní smyčcová kvarteta se do podobných skladeb nepustí už z principu. Widmann si i hudebně vlastně dělá z tradice legraci. Úvodní lovecký tečkovaný motiv kvint lesních rohů proznívá celou náročnou jednovětou kompozicí, podobně jako v dříve uvedené houslové Paraphrasi se tu a tam vynoří, aby vykouzlil úsměv na tvářích posluchačů. V bravurním podání houslistek Kateřiny Krejčové a Lucie Fulka Kopsové, Michala Sedláčka coby violisty a Lukáše Pospíšila vyzněl skutečně energicky. Nasazení hráčů až obdivuhodně strhlo pozornost publika a bylo zjevné, že obě skupiny dílo i přes svou extrémní technickou náročnost opravdu baví.

Koncerty soudobé hudby až na výjimky nekončí skandováním bravo a potleskem vstoje, ani tento tak neskončil. Nicméně se domnívám, že sonda do tvorby německých skladatelů mohla být pro leckoho v hledišti poutavá a objevná. Díky skutečně oddané interpretaci pak skladby ožily až do fascinující smrště energie a humoru, možná až fascinace nad tím, co vše je možné z klasických hudebních nástrojů vyloudit. Je dobře, že se interpreti novější hudby nebojí a hledají v ní sdělení, která mohou posluchačům přednést. A ti, pokud jsou dostatečně otevření, jim za to mohou být vděční.

Foto: PKF