„S hudbou bylo zacházeno velmi citlivě a promyšleně, plynule se předávala vedoucí role, kdy oba hráči skvěle přecházeli od sóla k doprovodu.“

„Dobře promyšlená agogika a celistvě spojené motivy krásně vystihovaly houpavý charakter skladby, ze které vycházela mladická zamilovanost a touha.“

„Vychutnat si posluchači mohli typicky francouzské hraní si s barvami, které nejvíce vynikalo právě v této skladbě.“

20. února si posluchači mohli užít komorní hudbu rozmanitých autorů. Houslistka Romana Špačková a klavírista Stanislav Gallin nabídli v rámci Komorního cyklu PKF všem milovníkům hudby vyvážený a procítěný koncert. Odlehčeným Mozartem počínaje, přes poněkud netypického Martinů pak večerem prostupovala zejména francouzská barevnost Faurého, Francka a na závěr i Debussyho. Koncert se konal v barokním refektáři Profesního domu MFF UK.

Jemně a křehce vnesli hráči diváky do večera skrze svého Mozarta. Zněla Sonáta pro housle a klavír č. 26 B-dur (KV 378). Od první fráze, kterou vedl klavír a housle se hudbou nesl propojený a vyvážený zvuk. Nosný a plný tón houslí hrála Romana Špačková, koncertní mistryně PKF – Prague Philharmonia, zkušená sólová a komorní hráčka na pódiích českých i zahraničních (zejm. australských). Té byl partnerem kulatým a klenutým tónem Stanislav Gallin, etablovaný klavírní virtuóz na poli komorním a studiovém známý rovněž mezinárodně. Jejich interpretace Mozarta by se obecně dala označit za romantickou, což byl logicky zvolený přístup vzhledem k nástrojům a dalšímu programu. S hudbou bylo zacházeno velmi citlivě a promyšleně, dokladem byla plynulá návaznost při přelévání vedoucí role, kdy oba hráči skvěle dokázali lehce přecházet od sóla k doprovodu. Velké klavírní křídlo v rámci akustiky sálu v určitých momentech znělo snad až příliš hutně, což lehce snížilo srozumitelnost hudby. Zkušený hráč však vždy pohotově zareagoval a po celou skladbu dokázal svým tónem velmi dobře jednotlivé fráze spojovat.

Do druhé věty nás houslistka přenesla úvodní a výborně zahranou melodií. V ní splnila všechny obtížné nároky, které tento typ Mozartovy hudby má. A sice, že je vznešená až majestátní, také decentní a umírněná, rovněž však plná vášně, která snad jako by byla i potlačována, což vytváří křehkost. Vše je ale pevné, jako by to ani nemohlo být jinak, než Mozart napsal. Tyto, na první pohled neslučitelné kontrasty však v hudbě vytváří skutečně propojený celek. Celek, v němž oba vystupující lehce a s grácií vytvářeli krásný muzikální tok, kterým spolu proplouvali. Vystihuje to ostatně i samotný předpis věty; andantino sostenuto e cantabile, tedy krůčkem zadržovaně a zpěvně. Závěrečné rondo pak bylo ztělesněním živosti a radosti. Pevnou oporou si byli hráči při změnách, které byly v této části výrazné, což doprovázely plynulé a aktivní rozhovory mezi houslemi a klavírem. Houslistka si pak náležitě vyhrála s drobnými variacemi při závěrečné repríze a radostně tak zakončila první část večera.

Bohuslav Martinů nás pak přenesl o mnoho období dál. Přesněji v okamžik, kdy zaznělo jeho Pět madrigalových stancí pro housle a klavír H297. Tuto skladbu napsal v listopadu roku 1947 v New Yorku a věnoval ji známému fyzikovi Albertu Einsteinovi. Skladatel se totiž velmi zajímal o tehdejší pokroky ve vědeckém bádání a s Einsteinem, který byl zase amatérským houslistou, udržoval přátelské vztahy (oba byli chvíli i kolegové, když vyučovali na Princetonské univerzitě). Skladba je na Martinů poněkud netypická svou posluchačskou přístupností, dramaturgicky tak ovšem velmi dobře navázala na předchozího Mozarta. Každá z pěti částí má svůj jasný poměrně odlišný charakter a ten byl vždy zahrán velmi přesvědčivě. První část zahájil klavír tóny zahranými s transcendentním charakterem, nad kterými se nesly zpěvné housle, velmi intenzivně nás jako by pozvolna vnášející do této skladby. Náležitě kontrastně pak vyzněla část druhá, se svým skočným charakterem, ve kterém houslistka zvolila jasně rozpoznatelnou temnější barvu. Zasněně pak mezi sebou oba hráči pluli v části třetí, krásně balancující na kontrastu velmi kulatého tónu klavírního a až úpěnlivého zpěvu houslí. Ve čtvrté části si oba hráči vyhráli s nepravidelnými rytmy, skladbu pak zakončila poslední část svou, až lidovou veselostí, kde zejména housle vynikly živelnějším, adekvátně poněkud surovějším tónem.

Před přestávkou zakončila první blok krátká, ovšem populární skladba Berceuse (op. 16) od Gabriela Faurého. Dobře promyšlená agogika a celistvě spojené motivy utvářející barevné fráze krásně vystihovaly houpavý charakter skladby, ze které vycházela mladická zamilovanost a touha. Jasně to odráželo i příslušné období skladatelovo, které se neslo ve znamení určitých nelehkostí v jeho osobním životě.

Druhou polovinu večera pak tvořila jen jedna skladba, ovšem z velmi dobrých důvodů. Byla jí Sonáta pro housle a klavír A-dur od Césara Francka. Je jedním z nejoceňovanějších a nejznámějších, ovšem zároveň nejobtížnějších děl pro toto obsazení. Geniální varhaník a skladatel napsal tuto sonátu roku 1886 jako svatební dar pro Eugena Ysaÿeho, geniálního houslistu, rovněž skladatele a dirigenta. Velké klávesové umění Francka v kombinaci s Ysaÿeho uměním houslovým tak osvětluje enormní náročnost obou partů.

Na začátku skladby si hráči prohodily role ze začátku večera, přičemž jemně položené klavírní akordy byly překlenuty krásnou frází v houslích. Vynikající balanc udržovali po celou dobu skladby, což je potřeba ocenit zejména v místech s náhle se měnící hustotou faktury, kde nepřerušit tok frází bývá skutečně obtížné. Vychutnat si posluchači mohli typicky francouzské hraní si s barvami, které nejvíce vynikalo právě v této skladbě. Dramatický charakter druhé věty nám dodával zejména klavír v impresivních figuracích, nad kterými se nesl hutný a plný tón houslový. Přirozeně a plynule pak působil přechod k mystičtějšímu charakteru, po kterém následovala strhující attacca na impulzivní část. Veškeré obrovské rozdíly však stále byly vzájemně prostoupeny do velkých propojených frází. Nejvíce odlišných rozdílů se střídalo v části třetí. Zde si za první recitativní částí v houslích bylo možné představovat doslova slova k nám promlouvající. Velmi dobře rozpoznatelné byly fragmenty a variace dřívějších motivů. V jedné chvíli se dokonce z náměstí na okamžik ozvaly zvony ohlašující jedenáctou hodinu večerní, což skladbě kupodivu dodalo velmi zajímavé podbarvení. Poslední věta začala vzhledem k předešlým charakterům poněkud nečekaně jako optimistický rozhovor mezi oběma nástroji. Opětovná jemná práce s barvou dokázala krásně obměňovat vracející se motiv. Velmi dobře pak byly provedeny jisté melancholické promluvy, které narušovaly jinak veselý tok poslední části. Závěrečná repríza přinesla zpěvně lidový návrat hlavního tématu a potěšila posluchače optimistickým zakončením programu.

Kvalitní produkce potěšila všechny diváky v sále, který byl doslova zaplněn. Tím vynikl přídavek, který na závěr zazněl. Jednalo se o Debussyho skladbu s názvem Krásný večer, která ten náš zakončila skutečně nejen krásně, ale i symbolicky.

Foto: Petr Sapík