KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Přímluva Brittenovým Válečným rekviem za konec války na Ukrajině english

„Okamžik, ve kterém se potkává umění a bohoslužba.“

„Lukáš Vasilek, připravený, napjatý, soustředěný, přesný a nekompromisně autoritativní, provedl obrovský interpretační aparát celou partiturou s rozmyslem, bezpečně a vědoucně.“

„O to silněji vyvstal apel, který Britten do svého monumentálního War Requiem vtělil a který tak přesně rezonuje i s naší současností.“

Pražský filharmonický sbor podpořil názvem svého únorového koncertu touhu civilizovaného demokratického světa, aby se už konečně stala minulostí agrese rozpoutaná před rokem barbarským ruským putinovským režimem. Koncert za konec války na Ukrajině… I kdyby ale nebylo této okolnosti, která probouzí pochopitelné emoce, i kdyby nebylo aktuálního politického kontextu, bylo by i tak vzácné uvedení Brittenova Válečného rekviem samo o sobě velkou událostí. Ryze uměleckou. Protiválečné pacifistické dílo je velkolepou, mimořádně působivou duchovní a hudební freskou a dirigentu Lukáši Vasilkovi se podařilo se spojenými orchestry, sbory a sólisty dát jí dokonale plastický tvar a ohromující obsah.

Premiéra Válečného rekviem Benjanina Brittena provázela v roce 1962 otevření moderní anglikánské katedrály v Coventry, postavené na troskách gotického kostela zničeného při německém náletu za druhé světové války. Úterní večer v Rudolfinu se s naprostou samozřejmostí stal nesporným zásadním okamžikem celé pražské koncertní sezóny – a tedy i nezapomenutelným zážitkem. Publikum bylo svědky perfektně zvládnutého a posvěceného provedení, životního uměleckého úkolu sbormistra Pražského filharmonického sboru Lukáše Vasilka. A mělo z toho neslýchaný užitek. Půldruhahodinová skladba, obžalovávající válčení, přimlouvající se za pokoj mezi lidmi a zdrcujícím i dojemným způsobem obohacující chrámovou hudbu, vyústila do málokdy zažívaného hrobového ticha, opravdu dlouhého, vážného a pohnutého. Okamžik, ve kterém se potkává umění a bohoslužba.

Lukáš Vasilek nastudoval skladbu s Pražským filharmonickým sborem, přidal se Dětský pěvecký sbor Radost Praha a hrála PKF-Prague Philharmonia a s nimi členové České filharmonieKyjevského symfonického orchestru, který je momentálně přesunut do Německa. Skvělý byl výběr sólistů. Německá sopranistka Susanne Bernhard dala klíčovým výstupům nezatěžkaný, a přesto dramaticky sytý a barevný hlas, krásně stoupající do výšek a plný emocí. Mladý švédský barytonista Arvid Fagerfjäll, evidentně vynikající interpret písňového repertoáru, uchvátil měkkostí lyricky naléhavých pasáží i rezervami, které rozvinul do vypjatějších sdělení. A americký tenorista Kyle van Schoonhoven nadchl znělým a zároveň lahodným projevem, který přesně evokuje poetiku mnoha dalších Brittenových děl – opery Peter Grimes i písní – rovněž psaných pro charakteristicky školený a znějící hlas tenoristy Petera Pearse.

Britten zkombinoval latinský text katolické mše za zemřelé s burcujícími autentickými texty a básněmi britského vojáka Wilfreda Owena, který zahynul na bojišti první světové války. Napsal, jak z čím většího odstupu vnímáme, jedno z nejlepších děl světové hudby dvacátého století.

Způsobem předjímajícím postmoderní mozaiky, zaklenutým novátorskými i tradičními kompozičními prostředky do komplikovaného a náročného, ale přesto myšlenkově vzácně jednotného poselství, předkládá posluchači barvité obrazy. Sahají od ztišených sólových pasáží, zadírajících se pod kůži melodikou, jemným doprovodem i slovy, přes naléhavě gradovaná oslavná zvolání v Sanctus až po útočné vrcholy – po hrůzné výjevy jakoby z obrazů Hieronyma Bosche, které zvukovou vynalézavostí i tlakem dynamiky, tempa a rytmu daleko přesahují ohromující účinky Dies iraeVerdiho Requiem. V paměti však zůstávají i převažující komornější části: tiché pasáže se zvony, andělské vstupy dětského sboru, podmalovaného jemnými tóny varhan a zpívajícího zpovzdálí foyeru na balkoně; místa s violovými akordy a řídkou instrumentací, rozhovory mezi mužskými sóly s jedním vzácným dvojzpěvem, vypjaté sopránové Lacrimosa i nebesky krásná tenorová árie v Agnus Dei; nádherné melodie a harmonie celého díla, častý tušený pravidelný tep, přehledně a působivě modelovaná tektonika… i pečlivě užité a interpretačně dokonale ošetřené osvobozující vyústění do nádherného tichoučkého durového akordu.

Pražský filharmonický sbor byl skvělý ve všech dynamikách, děti se sbormistrem Janem Pirnerem obstály na jedničku, komorní soubor sestavený z prvních hráčů i zbylý velký orchestr hrál, jako by šlo o repertoárové dílo. Provedení nemělo slabé místo. Lukáš Vasilek, dílem motivovaný a stoprocentně připravený, na pódiu napjatý, soustředěný, přesný a nekompromisně autoritativní, provedl obrovský interpretační aparát celou partiturou s rozmyslem, bezpečně a vědoucně. Dovedl svůj dramaturgický podnět náročnou i pečlivou prací i zdařilou finalizací až k ideálnímu výsledku.

Rámec večera dotvořily v úvodu proslovy vyjadřující podporu Ukrajině a ještě před nimi hymny obou zemí. Autorem textu té ukrajinské, mající stejně jako česká kořeny v 19. století, je etnograf a básník Pavlo Čubynskyj, hudbu složil řeckokatolický kněz, skladatel a sbormistr Mychajlo Verbyckyj. Obě hymny byly v působivém legatu, vznešeném tempu a slavnostní dynamice nejen zahrané, ale tentokrát i zazpívané. Koncert získal i díky tomu veskrze politický podtext.

Během devadesáti minut Brittenovy hudby, soustředěním pozornosti na její kvality a sdělení, dal Lukáš Vasilek na aktuální mezinárodní dění zapomenout. O to silněji pak po doznění ale vyvstal apel, který Britten do svého monumentálního War Requiem vtělil a který tak přesně rezonuje i s naší současností: tichou vzpomínku na oběti válek, vzrušený protest proti jejich krutosti a zbytečnosti i niternou prosbu, kéž by z našeho světa zmizely.

*******

Foto: Petr Chodura

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky