„Bohužel, Česká studentská filharmonie odvedla poněkud nervózní výkon.“

„Koncert C dur pro zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo, který si vybral Giovanni Antonini, měl českou premiéru.“

„Pod Antoniniho vedením hráli čeští filharmonici jako o život.“

Česká filharmonie už léta bere vážně svou edukační činnost, která spočívá nejen v organizovaní akcí pro děti a mládež, ale rovněž i ve výchově mladých orchestrálních hráčů. K tomuto účelu má určenou nejen svou Orchestrální akademii České filharmonie, ale i sdružení hudebníků, které se sice schází ad hoc, ale možnost má vystupovat i v abonentních koncertních řadách. Mají pro ně zavazující název, který zní Česká studentská filharmonie. Právě ta zahajovala ve středu 8. 2. 2023 pod vedením dirigenta Giovanni Antoniniho sérii koncertů.

Česká studentská filharmonie je orchestr složený z mladých hudebníků, převážně studentů a čerstvých absolventů hudebních škol. Vznikla v roce 2013 a od té doby pravidelně spoluúčinkovala na koncertech vzdělávacího cyklu. Postupně se jeho činnost rozšiřovala i na běžné koncerty a mladí umělci měli možnost, zahrát si i pod taktovkou takových dirigentů jako je sir Simon Rattle nebo Semjon Byčkov. Pod jeho vedením dokonce provedli na konci minulého roku Beethovenovu Symfonii č. 5 c moll Osudovou. Na středeční koncert jim Giovanni Antonini vybral Symfonii č. 40 g moll Wolfganga Amadea Mozarta. Symfonie č. 40 g moll patří mezi tři poslední Mozartovy symfonie. Mozart je psal narychlo, pravděpodobně s nimi počítal jako se vstupenkou, kterou se chtěl uvést při uvažované cestě do Londýna, která se ovšem nakonec nekonala. A tak je chtěl uvést aspoň na podzimní hudební akademii, ovšem ani ta se nekonala. Původní verze symfonie byla provedena u barona van Swietena. To však dopadlo tak špatně, že Mozart raději utekl. Do druhé verze připsal dva klarinetové party. Tato verze byla pod taktovkou Antonia Salieriho provedena již na koncertě spolku skladatelů, tentokrát s obrovským úspěchem.

Bohužel, Česká studentská filharmonie odvedla poněkud nervózní výkon. Ukazuje se, že způsob, který funguje u zkušených umělců, kteří utvoří sdružení ad hoc pro provedení nějakého díla a kteří to zvládnou po několika zkouškách, právě proto, že patří ke špičkovým umělcům, ne tak docela funguje u mladých umělců, kde nesehranost a nezvyk hraje roli. To nemohl zlomit ani Antonini po několika zkouškách, třebaže se na práci s Českou studentskou filharmonií těšil. Chyběl mi větší cit pro barvy i melodické kontrasty, dynamickou škálu. V Mozartově symfonii č. 40 g moll se odrážejí prvky hnutí Sturm und Drang, které vyzdvihovalo silné emoce. V partituře jsou. Česká studentská filharmonie je ale nedokázala úplně předat.

Zatímco Mozarta má Česká filharmonie na repertoáru často, dílo Georga Philippa Telemanna provádí jen málokdy. Telemann, ač naprostý samouk, měl úspěch ve všem, na co sáhl. Sám se naučil hrát na housle, violu da gamba, flétnu, šalmaj, hoboj, pozoun, kontrabas, varhany i různé klávesové nástroje. Ač se to zdá neuvěřitelné, zvládl sám i skladbu. Vystudoval sice práva, ale nikdy je nedělal. Měl obrovský organizační talent, všude, kde byl, získal velmi rychle významné postavení, které mu náleželo i v celém hudebním životě. Jako skladatel byl neobyčejně plodný. Napsal 50 oper, 35 oratorií, 46 pašijí a po dobu 12 let skládal na každou neděli jednu kantátu. Kromě toho po něm zůstalo přes 1000 (!) dalších děl. Ačkoliv byl současníkem takových velkých skladatelů jako Johann Sebastian Bach nebo Georg Friedrich Händel, byl svými současníky považován za největšího žijícího skladatele. Telemann měl mimořádný dar vstřebat zahraniční vlivy a dokázal perfektně napodobit jednotlivé kompoziční styly. O tom nás přesvědčil Koncert C dur pro altovou zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo, který si vybral Giovanni Antonini, a jenž měl českou premiéru. Právě na tomto koncertě je vidět, jak Telemann dokázal zpracovat italský kompoziční styl. Zobcová flétna byla nástroj par excellence takových italských skladatelů, jako Antonio Vivaldi, Francesco Mancini či bratři Marcellové. Telemannovo dílo pro zobcovou flétnu je poměrně obsáhlé, jde o více než 40 opusů. Telemann, který sám na zobcovou flétnu hrál, obohatil hru o rychlé virtuózní pasáže. Omezené dynamické možnosti flétny nahradil sestupnými nebo vzestupnými sekundovými postupy, spojením zvuku s jinými nástroji dosáhl větší barevnosti. Demonstrací všech těchto postupů může být právě Koncert pro altovou zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo. Antonini má vynikající prstovou techniku, virtuózní pasáže zvládal naprosto bezchybně a ukázal i možnosti zobcové flétny, které byly pro publikum zcela jistě objevné. Skvěle mu sekundovala smyčcová sekce České filharmonie, fagot a Jiří Havrlant u cembala.

Mezi tři poslední Mozartovy symfonie patří i Symfonie č 41 C dur „Jupiter“. Je to jeho úplně poslední symfonické dílo, veledílo označované za nejvyšší triumf instrumentální kompozice, neuvěřitelná syntéza starého s novým, spojení polyfonie s homofonií, baroka s klasicismem. Jeden z vrcholů symfonické tvorby. Na místo koncertního mistra zasedl, tak jako v předchozích dílech, italský houslista Stefano Barneschi, koncertní mistr ansámblu Il Giardino Armonico, který založil, a dosud vede Giovanni Antonini. (Mimochodem, soubor si dal spolu s basilejským Komorním orchestrem ke třístému výročí narození Josepha Haydna v roce 2032 gigantický úkol, nahrát všech 107 Haydnových symfonií.)

Pod Antoniniho vedením hráli čeští filharmonici jako o život. Nádherný plný zvuk, výtečná agogika, skvělá dynamika, dobré frázování, vše v dokonale propracovaném tvaru, to byl mistrovský výkon celého orchestru. Antonini nepoužíval taktovku. Jednotlivé takty přímo modeloval nejen rukama, ale i celým svým tělem. Doslova burcoval ve fortissimech, zdálo se, že vzlétne, aby vzápětí pokrčen vše utlumil do jemných pianissim. A orchestr mu odpovídal do nejjemnějších nuancí. Mozart své Pražany v tomto provedení opět oslnil.

Foto: Petr Kadlec