„Byl jsem překvapený, jak příjemně a kompaktně tento ansámbl i v suché akustice studia zněl. Je více než jasné, že pro interprety nebylo snadné tohoto výsledku dosáhnout.“

„David Prosek nepochybně ovládá svůj nástroj na vysoké úrovni, ale chyběl mi jasnější sólistický názor, možná i určitá sebejistota nebo jakási interpretační odvaha.“

„Irena Troupová zde uplatnila svou brilantní znalost němčiny… Čím však posluchače naprosto okouzlila, bylo provedení takzvané echo-árie Flösst, mein Heiland z Vánočního oratoria.“

Druhý komorní koncert ve Studiu 1 letošní sezóny SOČRu, který se konal v pondělí 19. prosince, byl večerem věnovaným hudbě adventní a vánoční a nesl název „Dítě nebeské, buď vítáno“ převzatý z uváděné pastorely. Interprety koncertu byli současní i bývalí členové tohoto symfonického tělesa: harfistka Lydie Härtelová, hobojista David Prosek, violoncellista Jan Keller a jako host tohoto souboru „Trigonum musicum“ i sopranistka Irena Troupová. Pestrý program koncertu pak sestával z hudby od baroka po současnost.

Studio 1 v budově Českého rozhlasu na Vinohradské třídě ve mně vždy vyvolává dojem spíše nekoncertního prostoru, místa, kde kromě zkoušek Symfonického orchestru Českého rozhlasu vznikla a vzniká velká řada všemožných nahrávek. Prostor tak v sobě nese jistou – nejen akustickou – odtažitost, snad i neosobitost. Jinými slovy, chybí zde ono kouzlo místa, jaké má třeba Rudolfinum nebo jiné pražské sály. Pořádat v tomto prostoru koncerty, které navíc mohou být i živě přenášeny, však není idea zcela nová. Ve své podstatě vypadalo dávné hudební vysílání velmi podobně – ve studiu hráli hráči a v tu samou chvíli se hudba přenášela do éteru. Tenkrát však bez přítomnosti živého publika v sále, s jinou akustikou a snad i jinými nároky na interprety. Nicméně mají tyto koncerty i v dnešní době své kouzlo a jistý, trochu nostalgický nádech.

Komorní řada S je vždy vysílána živě na stanici Český rozhlas D dur, moderátorem je její šéfredaktor Lukáš Hurník. Snad díky jeho přítomnosti a velmi příjemnému, neformálnímu, avšak velmi erudovanému průvodnímu slovu dostal koncert další lidský rozměr, než na jaký jsme zvyklí na obvyklých, rozumějte živě nevysílaných, koncertech. Ke škodě přítomných posluchačů však nebyli tito vybaveni tištěným programem, což mi přišlo poněkud líto, i když vše podstatné bylo vyřčeno.

Úvod koncertu patřil hudbě baroka, jmenovitě zhudebněnému žalmu z pera Johanna Davida Heinichena Nisi Dominus aedificaverit domum. Ten zazněl v plném už zmíněném obsazení. Tato skutečnost s sebou nesla pochopitelně břemeno toho, že se jedná o úpravu, podobně jako ostatně i u všech dalších skladeb večera. Nelze však říct, že by byly nešikovné nebo špatně provedené. Barokní basso continuo si obyčejně spojujeme s cembalem či varhanami, ale harfa má jiné kvality, zní měkčeji než cembalo, ale konkrétněji než varhany. Zajímavá zkušenost. Byl jsem překvapený, jak příjemně a kompaktně tento ansámbl i v suché akustice studia zněl. Je více než jasné, že pro interprety nebylo snadné tohoto výsledku dosáhnout. Do velké míry tomu zřejmě napomáhala samotná harfa, která svým dozvukem mírně maskovala absenci přirozeného dozvuku sálu.

Následovala Sonáta C dur pro hoboj a basso continuo Jean-Baptista Loeilleta. V této čistě instrumentální skladbě jsem si uvědomil, jak šikovně instrumentálně sestavený tento soubor po stránce barevnosti opravdu je. Zároveň však bylo jasné, jak choulostivé a odhalené jednotlivé nástroje jsou – tím spíš v této akustice. Troufnu si říct, že hobojové sólo v této barokní skladbě mohlo být zahráno zajímavěji. David Prosek nepochybně ovládá svůj nástroj na vysoké úrovni, ale chyběl mi jasnější sólistický názor, možná i určitá sebejistota nebo jakási interpretační odvaha. Rovněž ornamentika mohla být bohatší, „baroknější“. Vždyť většina těchto sonát vznikla opravdu jen jako svého druhu kostra, návod pro interprety, a očekávalo se, že se k ní postaví čelem a budou se chtít trochu exhibovat.

Po instrumentálním čísle přišel na řadu opět zpěv Ireny Troupové, tentokrát ve třech skladbách Johanna Sebastiana Bacha. Ty pro mě osobně představovaly vrchol koncertu a zároveň způsobily velký obdiv nad hráčskými schopnostmi Lydie Härtelové. Bachovské chromatismy zvládala i na v podstatě pro tuto hudbu naprosto nevhodný nástroj, jakým je harfa, zcela s přehledem. Jak sama později během rozhovoru s Lukášem Hurníkem uvedla, znamená to pro ni hodně práce a přípravy. Ale vyplatila se. Dvě vánoční písně Ich steh´ an deiner Krippen hier a O Jesulein süss vyzněly velmi přirozeně. Irena Troupová zde uplatnila svou brilantní znalost němčiny a musím říct, že na rozdíl od úvodní latiny jsem v tomto případě neměl problém se srozumitelností. Čím však posluchače naprosto okouzlila, bylo provedení takzvané echo-árie Flösst, mein Heiland z Vánočního oratoria. Jak posléze Lukáš Hurník rovněž poznamenal, vytvořila v jednotlivých ozvěnách skutečně iluzi, že je zpívá někdo jiný, a to nejen pouhou změnou dynamiky, ale i barvy hlasu. Pokud bych na chvíli zavřel oči a zapomněl, že je pěvkyně sama, zřejmě bych pochyboval. A co vy, rozhlasoví posluchači?

Krátkou pauzu, která byla vyplněna rozhovory s oběma interpretkami, následovala skladba modernějšího střihu: slavná kompozice žijícího estonského skladatele Arvo Pärta Fratres, pochopitelně ve verzi pro violoncello a harfu. Tato skladba z roku 1977 je už komponována s ideou možné interpretace v různém nástrojovém obsazení. Musím však říct, že s harfou jsem ji slyšel patrně poprvé. A mělo to své výhody i nevýhody, ostatně jako zřejmě každá z rozličných verzí. Zařazení této skladby by se mohlo jevit poněkud překvapivé, na druhou stranu její meditativnost a duchovnost se k tématu Vánoc vskutku hodí, i když stylově tak trochu vystupovala z celé dramaturgie. Interpretace Jana Kellera byla velmi zaujatá a přesvědčivá. Silně na mně zapůsobila už velmi pozvolná, takřka nepozorovatelná výstavba úvodní gradace. Pokud bych měl být kritičtější, byla by to méně jistá intonace v palcových polohách a některých flažoletech. Na druhou stranu při živém provedení jde i o jiné aspekty než jen bezvadnou intonační čistotu.

Velkým kontrastem k této meditativní skladbě byly dvě vánoční písně tentokrát pro zpěv s harfou z per německých romantických skladatelů Petera Cornelia a Maxe Regera. Jejich hudba nezní na pódiích příliš často a domnívám se, že pro spoustu posluchačů mohla být obě jména dosud neznámá. Avšak hudba je to jímavá a ne nezajímavá. Obě písně zpracovávají stejné téma vánočního chorálu, a přitom jsou vlastně odlišené, v tom tkví jejich kouzlo. Uvedení v takovéto přímé následnosti bylo rozhodně dobrou a vynalézavou volbou. Corneliova píseň Chistkind je zajímavá svým mollovým a vcelku temperamentním úvodem a posléze oslavnými „fanfárami“. Oproti tomu Regerova Mariä Wiegenlied, tedy Mariina ukolébavka, je svou prostotou ve srovnání s jinými díly tohoto pozdního romantika více než překvapivá. I tak se však neoprostil od chromatických záludností, čímž nepochybně opět potrápil harfistku tohoto koncertu. Ale popasovala se s nimi velmi zdařile, i když jsem si uvědomil, že klavírní originál má výhodu možnosti častějších výměn pedálu, tedy tlumení znějících strun, na což v těchto skladbách zřejmě už nezbývalo u harfy času. Jinými slovy občas se harmonie až příliš prolínaly. A zpěv Ireny Troupové? Opět s přesvědčivým výrazem a patřičnou lehkostí i v poměrně vypjatých polohách v pianissimu. Co víc si v těchto písních přát?

Postupně jsme se tedy vrátili zpět k Vánocům. Následovala krátká instrumentální skladba před třemi lety zesnulého Františka Xavera Thuriho, skladatele, který se pomyslně narodil o dobrých dvě stě let později než hudba, kterou komponoval. Vyslechli jsme Intermezzo lyrico pro hoboj a harfu. Podobně jako u předchozí hobojové skladby jsem měl pocit, že by sólo mohlo být zahráno opravdu lyričtěji, s měkčími nástupy, větší fantazií a svobodou. Následovala v podstatě titulní Pastorela in F „Dítě nebeské, buď vítáno“ stejného autora. A ačkoliv je styl velmi blízký kantorské muzice, jakou jsme zvyklí v tomto čase slýchat na leckterém koncertě, trochu mi v této skladbě chyběla autenticita či prostota, kterou z těch původních pastorel znám. Tím spíše, když koncert uzavíraly tři „pravé“ pastorely: dvě od Jakuba Jana Ryby a jedna – prostřední – od Jakuba Valeriana Pause. Musím říct, že ačkoliv Rybu známe díky jeho České mši vánoční patrně všichni, hudba méně známého Pause mě bavila více. Nevím, jestli to bylo i interpretačním pojetím, nebo skutečností, že dvě Rybovy pastorely jsou mi známější. Každopádně asi nešlo uzavřít předvánoční koncert vhodnějšími skladbami a naladit tak posluchače do této – přiznejme si to – hektické a nelehké doby.

Celý koncert se nesl v duchu pohody a klidu. Dramaturgicky prokázal, že i adventní koncerty se dají realizovat zajímavě a originálně. A to i bez tisíckrát obehraných „hitů“ vánoční hudby, bez koled samotných a bez okázalosti a přebujelosti, které některé koncerty provázejí. Skromně, pokorně, v míru. Jinými slovy krásně.

Foto: ilustrační – Fb souboru Trigonum musicum, Michal Fanta, Petr Francán, Facebook (profily – Malý knižní Vesmír, Lukáš Hurník)