„Viry si nevybírají a Václava Krejčí Housková jim podlehla týden před koncertem a způsobila tím managementu zlínské filharmonie krušné hodiny.“

„Hvězdou večera se stala Eliška Weissová, dokázala překvapit schopností emočního i dynamického výrazu, krásným tónem při využití techniky mezza voce i niterných pian ve výškách, to vše v dychtivém napětí.“

„Nadšený potlesk publika byl zasloužený a patřil především skvělému výkonu domácí filharmonie.“

Projekt Vánoce s Filharmonií Bohuslava Martinů ve Zlíně přináší zajímavé koncerty. Ve čtvrtek 8. prosince připravila dramaturgie program zdánlivě až příliš klasický, ze skladeb romantických skladatelů Richarda Wagnera a Ludwiga van Beethovena. Přesto koncert přinesl překvapení, a to hned dvojnásobné.

Dlouhodobě se při zlínské realizaci písňového cyklu Pět písní na slova Mathildy Wesendonckové pro střední hlas a orchestr, WWV 91 počítalo s pěvkyní Václavou Krejčí Houskovou. Písňový cyklus se u nás téměř neprovádí, a tedy ani není příliš známý. Nicméně sychravé předvánoční počasí je neúprosné, pro zpěváky jsou takové dny postrachem a viry si nevybírají. Václava Krejčí Housková jim podlehla týden před koncertem a způsobila tím managementu zlínské filharmonie krušné hodiny. Kde najít kvalitní náhradu, která bude mít volný termín a bude ty písně znát?

S velkou dávkou štěstí se nakonec vše povedlo a hvězdou večera se stala Eliška Weissová, která na sebe v poslední době úspěšně upozornila několika velmi dobře hodnocenými náročnými rolemi na zahraničních scénách.

„Wagnerovy písně jsem zpívala už kdysi dávno, ale jen s doprovodem klavíru. Nyní je to tedy poprvé s orchestrem. Dověděla jsem se to v sobotu před koncertem, byl to šibeniční termín, ale šla jsem do toho, protože ty písně jsou nádherné, melodické, s obrovským emočním nábojem. A zpívat je s orchestrem, to byla pro mne snová příležitost. Jsem šťastná, že jsem ji dostala a že je mohu interpretovat,“ svěřila se pěvkyně před koncertem na besedě s publikem.

Richard Wagner je totiž u nás známý především svými heroickými operami z raných německých ság. Málokdo o něm ví, že dokázal být také velmi něžný a intimní, a to díky vztahu k manželce svého mecenáše v Curychu, Mathildě Wesendonckové. Láska oboustranná a vášnivá, přesto prý nenaplněná, se proměnila v soubor pěti milostných písní na text milované dámy, který Richard Wagner zhudebnil. První píseň se jmenuje Der Engel (Anděl), začíná pevně, v temné poloze, aby se postupně v tušeném napětí rozvíjela do výšek. Druhá píseň Stehe still (Stůj tiše) je v napjatém tajuplném mezzopianu, třetí Im Treibhaus (Ve skleníku) líčí bolest bytostí, které nepatří do tohoto světa, v tlumené spodní poloze doprovázené violou. Čtvrtá píseň Schmerzen (Bolesti) je dramatická, barevně instrumentovaná a vokální linka se vzpíná do forte. V poslední písni s názvem Träume (Sny) se objevují témata z opery Tristan a Isolda, která také vznikla díky této Wagnerově lásce. Píseň se v dynamickém oblouku klene z lehounkého piana v houslích do forte, aby se v průzračné instrumentaci vrátila v diminuendu do piana.

Vystoupení Elišky Weissové nejenže naplnilo očekávání, ale pěvkyně dokázala překvapit schopností emočního i dynamického výrazu, krásným tónem při využití techniky mezza voce i niterných pian ve výškách, to vše v dychtivém napětí, ve kterém krotila svůj objemný dramatický soprán, který se vzpínal do tajemných výšek v pianu, aby se vzápětí pohroužil do vášnivých, plných hloubek. Byl to výkon, který vzbuzoval emoce i obdiv ke schopnosti spolupráce s orchestrem, který dokázal v sólových vstupech flétny, houslí, violy i lesních rohů adekvátně dokreslovat barevnost pěveckého výkonu.

Dirigentem večera byl Ernest Höetzel, rakouský hudebník, dirigent a pedagog, rodák ze Štýrského Hradce. V jeho profesním životopisu je spolupráce s prestižními orchestry v koncertních sálech po celém světě. Nicméně při dirigování orchestru nepůsobil jako zkušený profesionál, jako někdo, kdo je nad věcí a má vše pod kontrolou a inspiruje hudebníky, s kterými vytváří hudební dílo. Přitom na programu koncertu byla německá klasika, kterou by měl mít dirigent jeho rozhledu v krvi. Jako první zazněla Předehra k opeře Mistři pěvci norimberští, WWV 91 Richarda Wagnera, dílo, které vyrůstá z bachovské polyfonie a je klasicky vyvážené. Orchestr hrál s pevným nasazením, s bezpečnou intonací i souhrou. Následovaly už zmíněné Wagnerovy písně, které byly naplněné emočním nábojem a dynamickou i instrumentální barevností.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 6 F dur, op. 68 „Pastorální“ Ludwiga van Beethovena. Radostná, jásavá, pohodová skladba, která se vymyká z celého díla bolestně rozervaného, nešťastného skladatele. Pět melodických, průzračných vět, které jsou naplněné okouzlením z přírody a z pohody venkova, který je zde zvukomalebně líčen, se dařilo orchestru naplnit krásným barevným zvukem. Prokázal tak, že umí být svébytným kompaktním tělesem, který se nenechá vykolejit rušivými vlivy a dokáže přinést kvalitní hudební zážitek. Nadšený potlesk publika byl zasloužený a patřil především skvělému výkonu domácí filharmonie.

Foto: Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín