„Interpretace byla velmi zaujatá, košatá a usazená.“

„Krásný příklad toho nejlepšího, co je komorní hudba posluchači schopna nabídnout: duchaplnosti, intimity i závažnějšího vzrušení, hravosti, krásy, harmonizujících výměn mezi nástroji…“

„Soubor byl schopen během večera dát výrazně rozdílným dílům přesně to, co každému z nich patří, a navíc to korunoval vyzrálou komorní souhrou.“

Dlouhý a skvělý. Takový byl koncert Bennewitzova kvarteta na Dnech Bohuslava Martinů. V Sále Martinů hrála čtveřice v sobotu Dvořákův Smyčcový kvartet C dur op. 61, Bartókův Čtvrtý smyčcový kvartet a v obnovené premiéře, to znamená v nově revidované verzi, Kvartet č. 1 Bohuslava Martinů. Tři velká díla, všechna tři ve vzácné jednotě dokonalosti a prožitku, závažnosti a nadhledu, ušlechtilosti a emocí.

První ze sedmi číslovaných smyčcových kvartetů Bohuslava Martinů je dílem z první poloviny dvacátých let. Premiéru měl v roce 1927 a právě ta se stala důležitým podnětem pro současnou revizi. Skladba vyšla později tiskem a občas se uvádí, je pochopitelně obsažena i ve všech třech souborných nahrávkách kvartetní tvorby Martinů, tedy na kompletech Panochova kvarteta, Stamicova kvarteta a Kvarteta Martinů. Avšak Bennewitzovo kvarteto ji nyní poprvé hrálo v trochu jiné podobě. Studium partů získaných Institutem Bohuslava Martinů – partů, do nichž Ševčíkovu-Lhotského kvartetu před prvním uvedením zasahoval sám autor, které však nebyly vzaty v potaz při přípravě tištěné edice partitury – ukázalo tehdejší docela zásadní proměny v koncepci i v detailech. Bezmála půlhodinové dílo tak v sobotu zaznělo v oproštěnější a kratší verzi. Jednoznačně má měkký „francouzský“ charakter, ale s některými diatonicky znějícími „českými“ místy.

Přestože nejde ani trochu o hudbu, kterou si běžně poučený posluchač představuje při zaslechnutí jména Martinů, má Bennewitzovo kvarteto v repertoáru životné dílo; nejen trochu impresionistický raný dokument o skladatelově tvůrčím hledání vlastního vyjadřování, jazyka a stylu, ale docela zajímavou hudbu plnou lehkých barev a harmonií i pevných akordů, hudbu intenzivní, místy až pastorálně niternou, jinde roztančeně zemitou, dostatečně poutavou. A její interpretace byla velmi zaujatá a košatá – a zdálo se, že i usazená.

Bartókův Čtvrtý kvartet, pětivětá mistrovská záležitost z konce dvacátých let, vyzněl jako stylově poměrně vyhraněné, ale přesto mnohotvárné dílo, v náročně vrstvených strukturách plné jemných fines i hutných souzvuků. V pevné a přesné souhře, naplněné ovšem uvolněnou muzikalitou, se soubor výrazně věnoval zvukové stránce díla. Jasně vyprofiloval skladbu do jedinečnosti.

Dvořákův op. 61 z roku 1881, smyčcový kvartet v pořadí jedenáctý, překvapuje v kontextu mnoha jiných jeho děl svým „ne-slovanským“ charakterem. Vznikal na základě vídeňské objednávky. Možná i proto má víc klasicizující podobu, která ví o Beethovenovi a Schubertovi. Vykazuje ušlechtilou závažnost, motivickou a formovou dokonalost. Krásný příklad toho nejlepšího, co je komorní hudba posluchači schopna nabídnout: duchaplnosti, intimity i závažnějšího vzrušení, hravosti, krásy, harmonizujících výměn mezi nástroji… Jako v předchozích dvou dílech, také v Dvořákově kvartetu poutala mimořádnou pozornost přirozená a detailní propracovanost dynamiky, díky níž hudba, ruku v ruce s agogikou a pozornou souhrou, neustále opravdu krásně dýchala.

Přídavek v podobě Schulhoffovy stručné, vyhroceně virtuózní věty Alla Tarantella, závěrečného z Pěti kusů pro smyčcové kvarteto z roku 1923, byl už jen potvrzením jasného faktu, že Bennewitzovo kvarteto je v opravdu vynikající formě a že je bez zaváhání schopno během večera dát výrazně rozdílným dílům přesně to, co každému z nich patří, a že je navíc schopno to korunovat vyzrálou komorní souhrou, kterou je radost poslouchat a na kterou je radost hledět.

Osmadvacátý ročník festivalu Dny Bohuslava Martinů pokračuje ve středu koncertem mezzosopranistky Jany Hrochové a klavíristy Martina Hrocha, v pátek vystoupením Janáčkova tria a v následujících dnech pak koncertem laureátů loňské Soutěže Nadace Bohuslava Martinů, programem Ensemble Inégal a 17. prosince Wihanova kvarteta. Přidruženým koncertem je 14. prosince v Rudolfinu večer České filharmonie a Jakuba Hrůši.

Foto: Zdeněk Chrapek