„V rozezpívaném orchestru zaznívaly poetické tóny a Magdalena Kožená dala písním punc slovní i hudební poezie, milou výslovnost a lahodné hloubky i výšky.“

„Simon Rattle neomylně a jasně podněcuje drobné detaily vystupující na pozadí zásadnějších proporcí, nachází neobvyklá nasvícení známých, nenápadných či zdánlivě nedůležitých míst nebo dokonce přináší celé nové pohledy.“

„Málokdy je možné slyšet partituru Tarase Bulby rozehranou do takových nuancí, do takové jemnosti i ráznosti, básnivosti i reálnosti, do tak podrobně dynamicky tvořené polyfonie, jak se ten večer podařilo.“

Druhý týden rezidence, kterou v této sezóně realizují u České filharmonie Magdalena Kožená a Sir Simon Rattle, přinesl méně známé písňové cykly a nesmírně zajímavě provedené symfonické skladby českých klasiků – Dvořákovu báseň Holoubek a Janáčkovu rapsodii Taras Bulba.

Mezzosopranistka Magdalena Kožená je v Praze vzácným hostem a jako jedinečná hudební bytost hostem víc než oblíbeným. Přivítání při příchodu na pódium bylo vřelé, ohlas na vystoupení neméně intenzivní. Zpívala ve středu ve Dvořákově síni Rudolfina za doprovodu České filharmonie výběr z Večerních písní, které Dvořák zkomponoval na verše Vítězslava Hálka, a výběr z jeho písní na texty Gustava Pflegera Moravského. Celkem sedm čísel. Některá z nich byla v originální orchestraci, některá v kongeniální instrumentaci z pera našeho současníka Jiřího Gemrota. V rozezpívaném orchestru zaznívaly poetické tóny a sólistka písním dala punc slovní i hudební poezie, milou výslovnost a lahodné hloubky i výšky. Písně byly a jsou jejím světem a nedlouhé vystoupení před přestávkou bylo příjemným nahlédnutím do estetiky nevelkých dynamik, nevyhrocovaných emocí a sdělování slov tóny.

Po přestávce Magdalena Kožená zazpívala Čtyři orchestrální písně, jimiž jako opusem jedna vstoupil roku 1921 na koncertě orchestru Nového německého divadla do povědomí meziválečné Prahy dvaadvacetiletý skladatel Hans Krása. Zvolil zábavné a lehce bizarní texty Christiana Morgensterna, z nichž zejména tu finální s názvem „Šibeničníkova píseň pro Žofii, katovu dceru“ obdařil notnou dávkou rozverné absurdity, nadsázky a hudebního vtipu. I to umí Magdalena Kožená bezpečně rozehrát. Nahlédnutí do tvorby československých Židů, jejichž životy předčasně ukončil holocaust, doplnila Ukolébavka Gideona Kleina, napsaná v Terezíně a instrumentovaná Jiřím Gemrotem. Píseň s potenciálem přístupného, upřímného a podmanivého hitu.

Simon Rattle měl v rukou vedle těchto velmi citlivých doprovodů především dvě větší čísla. Holoubek je čtvrtou symfonickou básní, kterou Dvořák po návratu z Ameriky v druhé polovině devadesátých let zkomponoval podle balad Karla Jaromíra Erbena. Tato zachycuje tragický příběh ženy, která otrávila manžela. Filharmonici s nesmírně podrobně pracujícím dirigentem našli v partituře teskné i láskyplné tóny a ve scéně evokující svatební veselí až janáčkovské zvuky, ale především postihli epické momenty, zajímavé dramatičtější nálady i zamyšlené reminiscence. Simon Rattle neomylně a jasně podněcuje drobné detaily vystupující na pozadí zásadnějších proporcí, nachází neobvyklá nasvícení známých, nenápadných či zdánlivě nedůležitých míst nebo dokonce přináší celé nové pohledy. Má pronikavý vhled do nitra interpretované hudby a jeho síla spočívá v tom, že nejen ví, jak ho zúročit či předat, ale že to také dokáže… Zajímavým detailem je, že Holoubek měl premiéru v Brně v roce 1898 za řízení Leoše Janáčka…

Naprosto „virtuózní“ byl Simon Rattle v závěru večera v Janáčkově rapsodii Taras Bulba. Málokdy je možné slyšet tuto partituru rozehranou do takových nuancí, do takové jemnosti i ráznosti, básnivosti i reálnosti, do tak podrobně dynamicky tvořené polyfonie, jak se ten večer podařilo. Málokdy je hudební spektrum v této skladbě rozprostřeno do takových urputných šlehů, náhlých zvratů a expresivních smyčcových ploch na jedné straně a velmi individualizovaných epizod na straně druhé. Málokdy připomene v druhé části výkřik sólového klarinetu tak zřetelně Straussova Enšpígla… Janáčkova hudba běžela bez oddechu. Žádná lyrická věta, žádná idyla. A v třetí části krásně stupňované gradace, mající v sobě neslýchané souznění patosu a věcnosti, nesmírných emocí i strmé věcnosti. Siru Simonovi hudba pod rukama nádherně a naprosto samozřejmě plasticky dýchá. Janáčka cítí romanticky, ale současně evidentně moc dobře ví o jeho modernosti. Jeho velikost spočívá v tom, že je mocen obojí zajímavě, pokorně, ale i s jistotou propojit.

Program minulého týdne České filharmonie, kdy v Rudolfinu také vystoupili Sir Simon a Lady Rattle, je zachycen v ReflexiPlus pod titulkem Sváteční ztišení s Koženou, Rattlem a Mahlerovou Devátou.

Foto: Petra Hajská