„Bylo jasné, že hudebníci jsou disponováni a motivováni, aby podali ten nejlepší výkon.“

„Závažnou částí programu byl cyklus Biblických písní Antonína Dvořáka, který je jako celek slyšet málokdy. Nastudoval je a uvedl basbarytonista Adam Plachetka.“

„Sinfonietta v podání dirigenta Tomáše Hanuse a jeho orchestru Velšské národní opery dostala neobvykle silný náboj, naléhavý, jásavý a burcující.“

Vystoupení Velšské národní opery na festivalu Janáček Brno 2022 patřilo k těm, od kterých se očekával výjimečný zážitek. Přivezli zajímavou dramaturgii, kde lákal především Antonín Dvořák, jehož Biblické písně zpíval Adam Plachetka, a nechyběl ani Leoš Janáček a jeho Sinfonietta. Koncert, který se odehrál na výročí sametové revoluce, ve čtvrtek 17. listopadu v Janáčkově divadle, dirigoval brněnský rodák Tomáš Hanus, který se po létech práce v zahraničí zase měl možnost ukázat v Brně. A byl to bez nadsázky návrat triumfální.

Zahájení koncertu bylo překvapující, dirigent v úvodu nastoupil před orchestr a místo taktovky se chopil mikrofonu. „U nás ve Velsu je zvykem, že dirigent před koncertem pohovoří k publiku o skladbách. Proto mi dovolte, abych představil náš orchestr se vším všudy, i s tím průvodním slovem, tak nějak ‚all inclusive‘. A také jsem rád, že mohu k publiku mluvit rodnou řečí,“ přiznal dirigent. Sjednotil nesourodost dramaturgie koncertu vysvětlením, že ten večer bude hudba hovořit v každém díle o člověku, o jeho touhách, chybách i nadějích, tedy o nás všech.

Jako první zazněla Čtyři mořská interludia z opery Peter Grimes, op.33a Benjamina Brittena, která zpracoval autor po velkém úspěchu své opery tak, aby se mohla hrát samostatně na koncertech. V Brně je vzpomínka na tento operní titul stále ještě živá a jeho připomenutí bylo milým pohlazením. Jemné pianissimo houslí, které ohlásilo první část Svítání brzy přerostlo do dramatu, vklenutém do orchestrální plochy. Druhou část Nedělní ráno zahájily disonantní žestě a rytmizovaná, výsměšně karikovaná dřeva na pozadí měkkých smyčců. Nárůst disonancí do fortissima přerušily housle něžnou melodií, až celou plochu zklidnily zvony. Třetí část Měsíční svit předjímá tragédii, pomalé houpavé crescendo je plné nepokoje. Čtvrtá část Bouře je převzatá z prvního dějství a je mistrným obrazem řádění živlů, které přinášejí smrt. Podání orchestru bylo zvukomalebné a grandiózní, navzdory houslové taneční části, která v závěru opět přerostla do burácejícího pléna. Bylo jasné, že hudebníci jsou disponováni a motivováni, aby podali ten nejlepší výkon.

Závažnou částí programu byl cyklus Biblických písní, op. 99 Antonína Dvořáka. Cyklus, ze kterého se většinou zpívá jen několik vybraných písní, ale který je jako celek slyšet málokdy. Basbarytonista Adam Plachetka je nastudoval a uvedl letos už v Ostravě na Svatováclavském festivalu. Zde ale měl zcela jiné podmínky pro přednes a musel se vypořádat s mohutným orchestrem za zády, s obrovským sálem před sebou a s intimitou deseti písní, spíše modliteb. A vypořádal se s tím dobře. Piana, ze kterých písně začínal a ke kterým se vracel ve vroucných částech, byla nosná snad i do posledních řad, postupná crescenda rostla s doprovodem až do mohutného forte. Obsahově jsou písně filosofickými skvosty na texty Davidovy Knihy žalmů. 1. Oblak a mrákota jest vůkol něho, 2. Skrýše má a pavéza má Ty jsi, 3. Slyš, ó Bože, slyš modlitbu mou, 4. Hospodin jest můj pastýř, 5. Bože! Bože! píseň novou, 6. Slyš, ó Bože, volání mé, 7. Při řekách babylónských, 8. Popatřiž na mne a smiluj se nade mnou, 9. Pozdvihuji očí svých k horám a 10. Zpívejte Hospodinu píseň novou, závěrečná radostná píseň uzavřela cyklus, který dokázal naplnit posluchače nadějí, pokorou i radostí. I přes anachronismy v textu jsou písně plně srozumitelné, také díky skvělé výslovnosti i niternému přednesu interpreta.

Po přestávce následovala skladba Richarda Wagnera Tristan a Isolda (Prelude a Liebestod) ze stejnojmenné opery, kterou sám skladatel autorizoval jako koncertní číslo. Tahle část se nejvíc vymykala dramaturgicky, ale je pravdou, že pro orchestr to byla ideální příležitost, jak prokázat své umělecké kvality. Dirigent opět před publikem akcentoval kontrast hudby Richarda Wagnera a Leoše Janáčka, přiznal, že i z hlediska interpretačního to pro ně bude oříšek, ale provedení Wagnerovy hudby dalo orchestru možnost předvést dlouhé, klenuté plochy, které dirigent pomalu stavěl jako obrovský klenutý most z lehounkého pianissima postupným zapojováním všech nástrojových skupin. Plasticita instrumentace i postupné accelerando až do vrcholu, ze kterého dirigent zase postupně zklidňoval hudební tok, až k úplnému dodýchání, které trvalo ještě několik sekund, vyvolaly nadšený potlesk.

Na závěr dostalo publikum a samotné město Brno dárek od skladatele i od orchestru. Sinfonietta Leoše Janáčka, kterou dosud vždy každý festival zahajoval jako hymnou, nebo s ní naopak končil. Letos tedy nebyla Sinfonietta užita jako fanfára festivalu, ale byla přednesena jako rovnocenná skladba, kterou si mohli posluchači užít. Spolu s orchestrem nastoupila třináctičlenná baterie žesťových nástrojů, kterou obstarala Ústřední hudba Armády České republiky. Nastoupili do poslední řady za orchestr v plné parádě ve vojenských uniformách a opravdu jim to velmi slušelo. A zanedlouho bylo jasné, že jim to stejně i hraje. Úvodní fanfára Allegretto – Allegro maestoso zněla pevně a vítězně a orchestr měl na co navazovat. Andante – Allegretto působilo lehce a křehce, žestě byly projasněné, stejně jako ostatní nástroje. Moderato bylo měkké a něžné, Allegretto perlilo ve smyčcích a zejména ve flétnách, Andante con moto znělo hravě i úderně a závěrečná fanfára, opět v podání Armádního žesťového souboru, byla pevná a nekompromisní a závěr zněl až hymnicky. Sinfonietta v podání dirigenta Tomáše Hanuse a jeho orchestru Velšské národní opery dostala neobvykle silný náboj, naléhavý, jásavý a burcující. Posluchači to poselství pochopili a vraceli energii v nadšeném potlesku. Najednou se nikomu nechtělo odejít.

Proto ještě následoval dárek a poděkování publiku a orchestr zahrál na rozloučenou Slovanský tanec č. 15, op. 72 Antonína Dvořáka. Dirigent nasadil vražedné tempo, jako by jel k požáru, jiskry létaly od strun, ale hudebníci vše včas vybalancovali a bylo vidět, že je takové nasazení baví a inspiruje. Publikum jásalo v euforii a nechtělo hudebníky pustit z pódia. Tomáš Hanus dirigoval ve svém rodném městě po mnoha létech a bez nadsázky lze označit tento návrat domů za triumfální. Snad i proto bude mít brněnské publikum nyní možnost se setkávat s Tomášem Hanusem jako s dirigentem častěji.

*******

Foto: M. Olbrzymek