„Sólistka poskytla písním všechny charakteristické znaky svého projevu: lahodnost, emotivnost a pečlivou deklamaci dávající slovům nejen jejich vlastní, ale i hudební smysl.“

„Dirigent vytvářel hudební obrazy plné výrazu, nálad, obsahů a průhledů k věčnosti.“

„Hudba se nekonečně dlouho vytrácela, až se nesmírně jemně vytratila do ticha.“

Koncert pro svobodu a demokracii Česká filharmonie naplnila v Rudolfinu 17. listopadu hudbou zdánlivě, na první i na druhý pohled, se sametovou revolucí nesouvisející. Nicméně skutečnost, že dirigoval Sir Simon Rattle a že zpívala Magdalena Kožená, byla zcela výjimečná, skutečně sváteční. A takové bylo i provedení Mahlerovy Deváté symfonie.

V letošním koncertu České filharmonie k výročí pádu komunismu bylo možné při hlubším zamyšlení najít symboliku nejen ve svátečnosti dané umělecké konstelace, ale i ve zvoleném programu. Lidové písně v Ravelově a Bartókově úpravě připomněly svobodně a bohatě otevřený evropský kontext naší kultury a Mahlerova Devátá symfonie opravdovost, závažnost a vznešenost hodnot, o které nám jde, a hloubku vděčnosti, se kterou se ohlížíme za událostmi roku 1989. Dobře, že se nehrála obvyklá Novosvětská symfonie. Nic proti ní, ale byl by to ke svátečnímu dni mnohem banálnější příspěvek.

Magdalena Kožená ve čtvrtek ve Dvořákově síni objevila pražskému publiku dva folklorem inspirované písňové cykly klasiků dvacátého století. Pět řeckých lidových písní napsal Maurice Ravel v prvních letech století na texty, které do francouzštiny převedl a skladateli doporučil řecko-francouzský hudební kritik Michel-Dimitri Calvocoressi. Orchestrální podoba pochází ze třicátých let. Jde o drobnější skladby, hudebně přesně vyprecizované do skvělých miniatur a mistrně provázané do jednoho osmiminutového celku. První píseň je mírná, druhá, v delších tónech, je ještě tišší a tajemnější, podle textu zbožná. Třetí přináší s roztančeným doprovodem skutečnou rozvernost, čtvrtá, chvějivě krátká, nabízí kontrastně táhlé teskné tóny. Pátá tvoří pravé finále, je rozezpívaná až do bezstarostnosti. Doprovod je – a dirigentem byl – i v ní delikátně upozaděn. Sólistka poskytla rozkošně instrumentovaným písním všechny charakteristické znaky svého projevu: lahodnost, emotivnost a pečlivou deklamaci, ponechávající a dávající slovům nejen jejich vlastní, ale i hudební smysl.

Béla Bartók, proslulý sběratel lidové hudby, vybral pro orchestrální podobu pětici ze svých koncertních úprav maďarských písní (premiérovaných s klavírem v roce 1930) v polovině třicátých let. Jde o neméně mistrovské zpracování předlohy, stejně jako v Ravelově případě o uměleckou stylizaci povyšující předlohu o patro výše. Oproti Ravelově zvukové rafinovanosti je tento cyklus závažnější, mnohem konkrétnější, naléhavější, melodiím dává odlišný hudební průběh také jiný rytmus řeči. Je to i náměty temnější hudba, hned první z písní se jmenuje Ve vězení a má podobu melancholicky zbarvené, volně probíhající linky nad úspornými, až monotónními doprovodnými akordy; má třídílnou formu se vzrušenější střední částí. Druhá píseň, o osamělém životě, je posmutnělá, v doprovodu mají nejdůležitější roli, a tím i barvu, dechové nástroje. Jako třetí je umístěna Serenáda pro námluvy, hudebně burleskní, krásně harmonizovaná. Následuje dlouhodechá kantiléna písně s názvem Žalostná, se smyčci a hobojem. Cyklus pak uzavírá druhá serenáda, v sólovém partu i v doprovodu humorná, veselá, malující bizarní obrázek hodů v rodině Virágů – bude pečená žába… Píseň končí slovy bum, bum, bum a Magdalena Kožená i v ní, jako v celém Bartókově sotva čtvrthodinovém cyklu, prokázala zralé umění odlišit a vyhrotit výraz se samozřejmou a neodolatelnou přesností. Simon Rattle ji s filharmoniky doprovázel v obou písňových cyklech pozorně v souladu se zámlkami a v dynamice velmi citlivě, sólový hlas měl dostatečný zvukový prostor. Pokud je orchestrální píseň stejně kultivovaným a jemným žánrem jako píseň s klavírem, pak bylo publikum svědkem interpretační dokonalosti.

Devátá Mahlerova symfonie byla největším myslitelným kontrastem. Je nekonečně krásná, ostatně i stopáž má kolem osmdesáti minut. Po půlhodinové první větě, spíše volnější a závažnější, následují dvě věty zemitější, ländler a pochodová burleska, a pak nádherný pomalý epilog téměř půlhodinového Adagia. Simon Rattle dirigoval zpaměti. Posunoval, určoval, profiloval, skutečně doslova řídil komplikovaně rozpohybovaný průběh hudby s neomylným smyslem pro čas a proporce, na podstatných místech nesmlouvavě vyžadoval maximum exprese, ukazoval vše potřebné, těžil ale ze samostatnosti nositelů sól, vytvářel hudební obrazy plné výrazu, nálad, obsahů a průhledů k věčnosti.

Předestřel s filharmoniky symfonii jako fascinující příběh, plný detailů, zlomů, proměn, útržků a zastavení a zároveň tahu kupředu, příběh přes všechnu složitou strukturovanost přehledný a logický, mnohoznačný i jednoznačně působivý. Předal publiku skladbu jako završení Mahlerova odkazu, soustřeďující vše podstatné z jeho invence a naladění i z jeho umění tvarovat do té doby neslýchané hudební idiomy a stavět z nich novátorské zvukové krajiny. Orchestr zněl v expozé skupin, zejména prvních houslí proti druhým, sedícím netradičně vpravo, mimořádně plasticky. Vystupovala z něj skvělá sóla – hornová, trubková…, dřevěných nástrojů, violoncell, violy… i koncertního mistra Jana Mráčka.

V poslední větě, plné teskné nadčasovosti a návratů vemlouvavých témat, se hudba – svěřovaná čím dál víc jen smyčcům – nekonečně dlouho vytrácela, až se nesmírně jemně vytratila do ticha. Dirigentovi se pak podařilo udržet publikum (i hráče) ještě dlouhé vteřiny v absolutním nehybném klidu… Vzácné provedení, velmi muzikální, víc ryze hudební než mysteriózní, dokonalé a krásné. V kombinaci dirigenta s přirozenou autoritou – citlivého a zkušeného umělce s oprávněnou aurou vůdčí osobnosti současnosti – a skvěle disponovaného orchestru schopného ochotné empatie tempové i výrazové to bylo provedení ideální, nezapomenutelné.

*******

Foto: ČF – Petr Kadlec, Fb filharmonie (foto ze zkoušky)