„Členky Alma Ansámblu hrály docela razantně až robustně, výrazově opravdu romanticky.“

„Radek Baborák zahrál, jak je u něj obvyklé, nejen víc než bezchybně, ale také mimořádně kultivovaně.“

„Joseph Summer nebere předlohu smrtelně vážně. Julie se Romea v této chvíli podle všeho patrně nedočká – a ani hudba není přehnaně závažná.“

Zámek ve městě Kosmonosy, na dohled od Mladé Boleslavi, byl v pondělí dějištěm závěrečného koncertu prvního ročníku projektu Rok na 4 doby. Hrálo smyčcové kvarteto Alma Ansámbl, hornista Radek Baborák a s nimi všemi po celý večer klavírista Miroslav Sekera, který za čtyřdílným koncertním cyklem stojí. V sále bylo plno a organizátoři už mají plány i příslib financí na další ročníky. Na Mladoboleslavsku vzniká nová hudební tradice, která očividně nachází jak živnou půdu, tak cílovou skupinu.

Dvořákův Klavírní kvintet A dur, ten známější, zralý, druhý ve stejné tónině, je rozměrným a závažným dílem, tím nejkrásnějším prototypem komorního koncertního repertoáru. Jeho provedení Miroslavem Sekerou a kvartetem Alma Ansámbl koncert v Kosmonosech korunovalo. Je to kus plný velkého kvartetního zvuku i klavírní virtuozity, dílo plné kompozičního mistrovství a suverenity. Vznikalo na přelomu léta a podzimu 1887. Témata, jejich zpracování, kombinování slovanských i evropsky univerzálních prvků, tektonika skladby a její instrumentace, vše vykazuje zralé, reprezentativní umění. Dvořák psal kvintet na svém letním bytě na Vysoké a do hudby – pozitivní, nekonfliktní, v závěru až veselé – se tamní idyla určitě promítla. 

Kvintet vyzněl až romanticky vášnivě, nemohl nikoho nechat chladným. Čtyři komorní hráčky ani trochu nenaznačovaly, že by dámské obsazení muselo znamenat nějakou zřetelnou zjemnělost. Hrály docela razantně až robustně, výrazově opravdu romanticky, ve značném dynamickém rozpětí, s krásně znělými sólovými vstupy jednotlivých nástrojů, zejména violy a violoncella. Kouzelně vyzněla pomalá věta, zvláště v závěrečné zklidnění a ztišení, hravě pak Furiant a zemitě finále, rychlé s pěknými epizodami. Klavír v tomto provedení zvukově nijak nedominoval. Nástroj, který měl Miroslav Sekera k dispozici, má své danosti… Ale to, co mělo, z velkého souhrnného zvuku vždy vystoupilo. 

První polovina koncertu patřila Radku Baborákovi – a využil ji, s Miroslavem Sekerou u klavíru, beze zbytku. Zahrál, jak je u něj obvyklé, nejen víc než bezchybně, ale také mimořádně kultivovaně. Beethovenovu Sonátu pro lesní roh a klavír F dur uvedl navíc nehledanými slovy, aby se lépe a možná i o trochu zasvěceněji poslouchala. Vznikla totiž po skladatelových konzultacích u proslulého vídeňského hornisty českého původu Jana Václava Sticha, známého také jako Giovanni Punto, byla napsána přímo pro něj a v roce 1800 byla s úspěchem oběma hudebníky provedena. Skladba skutečně využívá některé ne zcela běžné a snadné prvky hry, ve kterých právě Stich vynikal, přestože se tehdy ještě hrálo na omezeněji ovladatelné přirozené rohy bez ventilů. Radek Baborák při hře, ani v charakteristických Beethovenových akcentech, nic nevyráží, běhy, rozklady, nejvyšší i nejnižší tóny i důrazy hraje měkce, nádherně odlišuje legato a staccato, nad tónem a výrazem má v každém okamžiku kontrolu a nadhled, aniž by tomu tak bylo na úkor muzikality. Obzvláště kultivovaně, měkce a dokonale zakončoval hudební fráze. 

Pohodově a vyrovnaně, plynule, poeticky, s ještě větší měkkostí, zahrál potom Radek Baborák Tři fantazijní kusy Roberta Schumana. Původně jsou určeny pro klarinet, hrají se i na violoncello, Baborák přišel s úpravou pro lesní roh od Kazimirza Machaly. Obdařil ji ve vyprávěcím modu přiměřenou básnivostí i tempy, výraznou romantickou atmosférou a krásnými detaily, radost poslouchat. V podrobně probíhajícím doprovodu, sledujícím vlastní linii, byl Miroslav Sekera diskrétním partnerem. 

První a druhou polovinu koncertu oddělila současná skladba, uvedená v premiéře. Jejím autorem, na koncertě osobně přítomným, byl Američan Joseph Summer, někdejší žák Čechoameričana Karla Husy a Sekerův dlouholetý umělecký přítel. Jeho hudba se převážně dotýká témat spojených s tvorbou Williama Shakespeara. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Zhruba čtvrthodinová kompozice pro housle, lesní roh a klavír má název Tantivy (se slovním základem souvisejícím patrně se „spěchem“) a pokud by v ní byl uschován nějaký příběh, pak je to prý čekání Julie na Romea po balkonové scéně. Je v nástrojových výměnách a dialozích hutně instrumentovaná, ukotvená v klasické harmonii, je kontrastní a spíše dramatičtější než pouze „zamilovaná“. Zaujme v ní jak větší klavírní mezihra, tak výrazný recitativ sólové horny, ostatně autor na ni sám od dětství hrál. Housle Martiny Bačové se občas v husté sazbě ztrácely… Joseph Summer nebere předlohu smrtelně vážně. Julie se Romea v této chvíli podle všeho patrně nedočká – a ani hudba není přehnaně závažná. 

Koncertní program byl sestaven šikovně. A pokud je záměrem cyklu „Rok na 4 doby“ nabídnout na Mladoboleslavsku špičkové umění, pro pondělní večer se to rozhodně podařilo.

Foto: Rok na 4 doby – M. Polach, IMSLP, facebook J. Summera