„Co se týče scénického ztvárnění, může nás potěšit, že bylo svěřeno česko-švýcarské režisérce Barboře Horákové Joly.“

„Pokud předehrou měli být diváci že upozornění, že zážitek, který je před nimi, nebude ani příjemný, ani příliš hezký na pohled, pak je třeba konstatovat: povedlo se.“

„Přes uvedené výhrady jsem přesvědčen, že je tato pobloudilá Violetta nejspíš odsouzena k značnému a možná i dlouhodobému diváckému úspěchu. Nezbývá než jí ho přát.“

Drážďanská Semperova opera přistoupila k novému nastudování Verdiho operní stálice La traviaty. Po třinácti letech, kdy bylo na repertoáru nanejvýš úspěšné zpracování Andrease Homokiho, šanci dostala režisérka Barbora Horáková Joly ve spolupráci s dirigentem Leonardem Sinim. Premiéra se konala 2. října a nabídla verzi příběhu sledovaného z pohledu samotné Violetty.

Každá nová inscenace titulu, jakým je Verdiho La traviata, s sebou obvykle nese prakticky totožná očekávání, ať už ji připraví operní dům z první světové ligy, nebo divadlo v sebemenším městečku. Vždycky se jedná svým způsobem o sázku na jistotu. Diváci dostanou svou oblíbenou a bezpečně známou operu a vedení divadelní instituce si může gratulovat, že udělalo maximum pro zaplnění hlediště a vlastní pokladny. Velké operní domy pak k těmto premisám většinou přidávají i ambici vytvořit produkci, která bude dlouhodobě patřit k jejich vlajkovým lodím, neboť tamní i přespolní diváci budou inscenaci navštěvovat opakovaně například kvůli zajímavým pěvcům, střídajícím se v hlavních rolích. A pak je tu ještě jedna specialita. I tu nejkrásnější inscenaci Traviaty je občas třeba vyměnit a nahradit ji novou. Někdy se tak stane za pět let, jindy za třicet, ale stát se to musí, a navíc v tempu, kdy nová produkce bezprostředně vystřídá tu starou. Protože dlouhodobě se bez nesmrtelného příběhu o pobloudilé dívce s kaméliemi a tuberkulózou obejde jen málokteré operní divadlo na světě…

Trochu si teď připadám, jako bych zkušeným čtenářům doporučoval k prostudování slabikář. Samozřejmě jsem tento článek neuvedl ničím novým, ale pokusil jsem se o jakési jednoduché entrée k popisu okolností, za jakých byla 2. října 2022 v Semperově opeře v Drážďanech uvedena zbrusu nová inscenace zmíněného Verdiho díla. Došlo k tomu mimochodem na den přesně třináct let po předchozí premiéře a neuškodí se nejprve vrátit právě k ní. Onoho podzimního večera roku 2009 se totiž na jevišti první saské scény objevila La traviata v nanejvýš elitním hudebním i scénickém balení. Dirigentem byl tehdejší hudební ředitel Staatskapelle Dresden Fabio Luisi, režisérem pak neméně hvězdný Andreas Homoki. Tomu připadl úkol vyrovnat se s – tou dobou jen těžko ignorovatelnou – minimalistickou estetikou i přelomovou výpovědní hodnotou inscenace Willyho Deckera ze Salzburger Festspiele 2005.

Odpovědí na Deckerův prázdný sál, rozkládací gauč a obří hodiny, nemilosrdně odpočítávající Violettin čas, bylo v drážďanském podání Andrease Homokiho a jeho scénografa Franka Philippa Schlössmanna holé jeviště s monumentální stěnou z vlnitého plechu a červeným koženým křesílkem. Příběh, který se tu odehrával, sice odkazoval k tragickým osudům soulové zpěvačky Amy Winehouse, ale mám za to, že jeho jevištní ztvárnění dokázalo silně oslovit i ty, kterým jméno slavné Američanky nic neříkalo. Homoki tu projevil neobyčejné pochopení pro svět mladých lidí, žijících pouze pro současný okamžik. Jeho hodnoty (či „hodnoty“) se ovšem ukazují jako tak křehké, že je dokáže prakticky okamžitě rozmetat svět konzervativismu a předpojatosti, zosobněný postavou otce Germonta. Dodnes si vzpomínám na dokonalou charakterizaci i těch nejmenších postav děje a v paměti mi ulpěla i symbolická scéna, kdy ponížená Violetta hledá na konci druhého dějství spásu v útěku na plechovou stěnu. Ta se ovšem nakloní a nešťastná dívka po ní sjede jako po skluzavce až kamsi na dno vlastního osudu… Uvedený výjev se pak často objevoval na fotografiích propagačních materiálů Semperovy opery a podstatně přispěl i k přijetí inscenace jako do značné míry kultovního počinu. A sluší se ještě doplnit, že v hlavních rolích premiérového uvedení se v Semperově opeře objevili pěvecky i herecky zcela suverénní Rebecca Nelsen jako Violetta, novopečená tenorová hvězda souboru Wookyung Kim coby Alfredo a barytonový veterán Roberto Servile v úloze jeho otce.

Třináct let na repertoáru a přece jen už trochu okoukaná a oblýskaná plechová stěna přiměly vedení divadla k rozhodnutí nahradit Homokiho počin zcela novou inscenací. Jak už ale bylo řečeno, La traviata z roku 2009 byla jednou z profilových produkcí divadla, takže se dalo očekávat, že jí ve druhé dekádě jednadvacátého století vystřídá pojetí, které bude mít ambici se tomu předchozímu důstojně vyrovnat. A pro jaký tvůrčí tým že se v Semperově opeře rozhodli? Asi jen málokoho překvapí, že pro současného hudební ředitele Staatskapelle Christiana Thielemanna s jeho afinitou zejména k německému romantickému repertoáru nebyla zrovna La traviata tím pravým lákadlem. Volba tedy padla na renomovaného dirigenta Leonarda Siniho, který si zejména řadou nastudování oper svých krajanů Donizettiho, Verdiho a Pucciniho vysloužil uznání v divadlech ve Florencii, Janově, Tokiu, Hamburku, Berlíně nebo Paříži. Co se týče scénického ztvárnění, může nás potěšit, že bylo svěřeno česko-švýcarské režisérce Barboře Horákové Joly. U nás je tato evropsky úspěšná inscenátorka známá jako tvůrkyně inscenace, která vstoupila do dějin českého divadla především jako symbol vzdoru proti extrémně nepříznivým okolnostem. Ostatně, na jejího Rigoletta z pražské Státní opery, připraveného pouze pro přímý televizní přenos uprostřed nejpřísnějších proticovidových opatření na počátku roku 2021, si určitě dobře vzpomínáte… Pro drážďanskou Traviatu si Horáková Joly vybrala čistě ženský produkční tým: scénografii svěřila Evě-Marii Van Acker, autorkou kostýmů je Annemarie Bulla a filmové dotáčky si vzala na starost Sarah Derendinger. A pokud mohu posoudit, jakýsi „ženský úhel pohledu“ na notoricky známý Violettin příběh je v nové inscenaci více než zjevný.

Jasně čitelná symbolika a estetika se objevují už při předehře. Na oponu je nejprve promítán detail z prostřené tabule jak vystřižené z obrazů holandských mistrů. Pečená ryba uprostřed působí vysloveně lákavě, ovšem jen do okamžiku, kdy zjistíme, že si na ní pochutnává klubko opravdu odpudivých červů… Po tom, co se opona rozhrne, vidíme na první pohled prázdný prostor, jehož středobodem je postel, na níž sedí muž trpasličího vzrůstu s maskou smrti na obličeji. Připadne mu úkol sledovat představitelku Violetty, která se snaží důstojně projít jevištěm, ale protože je zjevně zcela vyčerpaná, zhroutí se brzy na zem. Pokud tak měli být diváci upozorněni, že zážitek, který je před nimi, nebude ani příjemný, ani příliš hezký na pohled, pak je třeba konstatovat: povedlo se.

I když – možná naštěstí – ne na sto procent. Už sám úvod prvního dějství totiž působí doslova opulentně. Zadní plán jeviště je zastavěn třípodlažní půlkruhovou konstrukcí, evokující arénu či amfiteátr. Právě tudy se vchází do nočního podniku jak vystřiženého z filmu Baze Luhrmanna Moulin Rouge (2001). Pestrá společnost pánů ve fracích a cylindrech a lehkých dívek v odění z přelomu devatenáctého a dvacátého století vzývá svou hvězdu: krasavici Violettu ve vyzývavých žlutých šatech, která se mezi ně efektně snese od stropu na houpačce. Z uniformní masy mužů se brzy vydělí mladík Alfredo, který rozvernou kurtizánu zaujme už během společného přípitku. Jejich další sbližování pak probíhá při proměně scény, která je stejně působivá jako překvapivá. Ukáže se totiž, že arénu tvoří vnější a vnitřní plášť, a oba tyto komponenty se rozjedou každý po své točně opačným směrem. Z původního půlkruhu se tak stane uzavřená, avšak dokonale průhledná stavba. Nutno tedy přiznat, že na rozdíl od Homokiho vlnitého plechu je tohle přece jen trochu honosnější podívaná, osvětlená navíc množstvím světel a nejrůznějších girland. Úžasné a fascinující, řeknete si, a pokud jste zvyklí si během představení „režírovat pro sebe“, možná vás napadne, že tuhle grandiózní arénu asi brzy zaplní publikum, které bude celou dobu sledovat Violettin a Alfredův příběh a nedopřeje mu ani náznak soukromí a intimity… Jenže režisérkou je tu stále ještě Barbora Horáková Joly a ta má trochu jiné plány. Po Alfredově odchodu se konstrukce opět vrátí do původní podoby, světla pohasnou, hosté se rozloučí a v podniku zasednou zaměstnanci a zaměstnankyně ke stolkům, u nichž klábosí a odpočívají. Kdosi přinese Violettě mikrofon, aby si zazpívala árii È strano… Sempre libera, kterou si „po práci“ trochu sebelítostivě zpívá možná každý večer. Její cyničtí společníci už jsou na to nejspíš zvyklí… Dnes je ale všechno jinak – k dívce se tentokrát připojí zamilovaný Alfredo, oblečený teď už do současného trička, bundy a jeansů, a je jasné, že mezi oběma vzplanul cit, pro nějž jsou připravení obětovat cokoliv.

Arénu neopustí oba milenci ani v první scéně druhého dějství, které by se mělo odehrávat na venkově. Zde je jim dopřána postel, pod níž leží náš starý známý trpaslík, přestrojený za smrtku, ale oba zamilovaní lidé o něm zjevně nevědí, nebo si jeho přítomnost nepřipouštějí. Raději pořádají polštářové bitvy, které nezkalí ani zjištění, že polštáře jsou místo peří naplněné uschlým listím. Přiznaný luhrmannovský manýrismus z prvního dějství tak nahrazuje jakýsi laciný „surrealismus pro každého“. Tady začíná podle mého názoru původně zajímavě koncipovaná inscenace trochu drhnout, aby bylo bohužel brzy ještě hůř. Když po Alfedově odjezdu navštěvuje Violettu starý Germont – distingovaný postarší muž v dobře padnoucím obleku s kravatou – nenapadne režisérku nic víc než přidělit mu jako doprovod dceru, oblečenou pro jistotu rovnou ve svatebních šatech… Společná scéna Germont–Violetta proběhne značně staticky a nenápaditě, přičemž nijak oslnivým nápadem není ani symbolický „příjezd“ skupiny prostitutek na vnitřním plášti konstrukce. Děvčata patrně mají za úkol upozornit diváky, že návrat Violetty k původnímu zaměstnání se blíží.

Druhá scéna druhého dějství (uvedená promítáním dalšího dosti nechutného výjevu – záběru na lidskou lebku obalenou červy) nás vrací znovu k „moulinrougeovskému“ světu počátku prvního dějství. Pod dohledem krasavice Flóry se tu odehrává parodické ztvárnění Violettina a Alfredova románku – za dívku je převlečen a na houpačce spuštěn Gaston, za zamilovaného mladíka pak markýz d´Obigny a všichni přítomní se u toho náramně dobře baví. Snad s výjimkou přísně vyhlížejícího barona Douphola, kterému se ani trochu nelíbí rozzuřený Alfredo, který přede všemi Violettu urazí a poníží. Společnost, která se ještě před chvílí někdejším milencům posmívala, se teď pokrytecky proti Alfredovi postaví a ve finální ansámblové scéně ho před sebou zlověstně tlačí až na kraj jeviště. K působivosti tohoto řešení patří okamžik, kdy se Violetta postaví mezi Alfreda a samozvané mstitele se snahou mladíka ochránit.

Během orchestrální mezihry mezi druhým a třetím dějstvím ale skupina z nočního podniku náhle udělá čelem vzad a pomalu odejde ze scény. Alfredo působí dojmem, že náhle prozřel a že nejlépe udělá, když z tohoto přízračného světa co nejdříve uprchne také. A tak zůstane na scéně opět jen postel a na ní smrtelně nemocná Violetta v noční košili. Po tom, co ji navštíví doktor Grenville a vymění si se služebnou Anninou několik skeptických slov o dalším pacientčině osudu, je zbytek vyprávění už jen jakousi Violettinou snovou vizí. Není jisté, jestli děsivý karnevalový průvod v maskách umrlců opravdu dívku navštíví, nebo se jí o něm jen zdá, ale člen skupiny, který má kdo ví proč nasazenou masku s Alfredovou tváří, vzbudí ve Violettě představu, že ji skutečný Alfredo a pak i jeho otec navštíví. Jejich hlasy ale zaznívají jen z temných zákoutí arény a je více než jasné, že mladá žena ve skutečnosti umírá zcela opuštěná. Toto nápadité řešení má neméně působivý konec – Violetta vstane z postele a kolem světa, v němž proběhl celý předchozí děj, se v kruhu zatáhne rudá opona. Hrdinka se ocitá v plném světle na forbíně – a v tomto novém světě ji vítá zlověstně se tvářící trpaslík, který na Violettu shlíží z boční lóže.

Suma sumárum: podle mého názoru se jedná o pokus představit Violettino martyrium především z jejího úhlu pohledu, a to v rovině reálné, symbolické i snové. Na mysl mi v této spojitosti přichází srovnání s aktuálním a hojně diskutovaným filmem režiséra Andrewa Dominika Blondýnka (Blonde, 2022). Životopisné výjevy ze života Marilyn Monroe jsou zde nahlíženy výhradně z její vlastní perspektivy a divák získává dojem, že slavná herečka byla především pasívní obětí soustavného zneužívání a vlastních psychických problémů. Závěr filmu představuje Marilyn jako osamělou ženu, která už nerozeznává mezi snem a skutečností a smrt je pro ni spíše vykoupením z pozemského utrpení. Rozhodně Barboru Horákovou Joly nepodezírám ze zjevné inspirace – podobnost mezi oběma řešeními je nepochybně jen náhodná a dost možná jsou styčné body mezi Blondýnkou a drážďanskou Violettou jen mým subjektivním pocitem. Dominikův film ovšem podle mého mínění funguje, protože dokáže vzbudit v divácích emoce (a to v hojné míře pozitivní i negativní). Ona emotivní stránka je však něčím, co právě v nové inscenaci Semperovy opery postrádám. Neupírám této produkci snahu předložit divákům vcelku pozoruhodnou koncepci a odít ji do atraktivního (byť dosti temného a místy úmyslně odpudivého) jevištního kabátu. Jedná se však o konstrukci, v níž je poměrně obtížné najít si k postavám jakýkoliv vztah a sledovat zejména hlavní postavu s porozuměním a soucitem. V tomto ohledu si Homokiho Violetta alias Amy Winehouse počínala na skluzavce k vlastní záhubě přece jen uvěřitelněji a dokázala vzbudit v publiku větší míru empatie.

V rámci spravedlnosti je ovšem třeba připomenout, že původně avizovaná představitelka Violetty Adela Zaharia odstoupila z produkce jen krátce před premiérou a její nástupkyně, arménská sopranistka Nina Minasyan, si za svůj pohotový vstup do inscenace určitě zaslouží uznání. Půvabná pěvkyně je zkušenou interpretkou zejména raně belcantového repertoáru a vládne technicky jistým a ve všech polohách krásně znějícím hlasem, nicméně mám za to, že pro plné zvládnutí partu Violetty jí ještě mnohé schází po interpretační i herecké stránce. Poněkud výrazově jednotvárný a představitelsky opatrný výkon je možná jedním z důvodů, proč se mi v inscenaci tak citelně nedostávalo emocí, ale významné podpory se, myslím, Minasyan nedostalo ani od jejích partnerů. Její krajan, tenorista Liparit Avetisyan, už patří poprávu k současné tenorové špičce a v partu Alfreda předvedl svůj krásně zabarvený, lyrický hlas v té nejlepší formě. Na jevišti ale jako by byl jen sám za sebe a uvěřit jeho vzplanutí k Violettě bylo podle mého mínění krajně obtížné. Představiteli Germonta, ruskému barytonistovi Alexeji Markovovi, přisoudila režie jen statické aranžmá v ději a bohužel toho mnoho nezachránil ani po vokální stránce, protože jeho výkon působil až překvapivě hrubě a nekultivovaně. K uvedeným výhradám pak musím chtě nechtě přičíst i řemeslně spolehlivě, nicméně dynamicky a dramaticky poněkud nenápadité hudební nastudování Leonarda Siniho. Má výše psaná výtka k absenci emocí tak sice směřovala primárně k režijnímu vedení, ale nevylučuji, že za jiné konstelace umělců na scéně i u dirigentského stupínku by mohl být celkový dojem z inscenace přece jen o něco pozitivnější.

Patří se ale zmínit ještě představitele dalších rolí, jimž sice Verdiho opera mnoho prostoru nedává, ale kteří přesto dokázali přesvědčit o svých kvalitách. Mezzosopranistka Štěpánka Pučálková jako Flóra byla ve svém stříbrném korzetu, cylindru, síťovaných punčochách a s elegantní hůlkou opravdu nepřehlédnutelnou „dirigentkou“ dění na počátku druhé scény druhého dějství a ze své role dokázala sympaticky vytěžit maximum. Nikterak za ní ale nezaostávali ani Patrick Vogel jako principál v prvním dějství a transvestitní verze Violetty na Flóřině večírku, Lawson Anderson v roli extrovertního a poživačného Markýze nebo upjatě seriózní Sebastian Wartig jako Baron. Typově přesné a pěvecky spolehlivé obsazení pak dotvořili Martin-Jan Nijhof jako Grenville a členka Mladého ansámblu Semperoper Alice Rossi jako Annina, tradičně skvělý byl i sbor pod vedením sbormistra Andrého Kellinghause.

Jak už bylo řečeno, Homokiho inscenace se udržela na repertoáru třináct let. Po skončení druhé reprízy aktuální produkce Barbory Horákové Joly dne 9. října jsem zažil v hledišti standing ovations a mnohé další projevy nadšení. Přes uvedené výhrady jsem přesvědčen, že je tato pobloudilá Violetta, uzavřená v pasti symbolického amfiteátru, nenaplněného štěstí a nezvratného osudu, nejspíš odsouzena k značnému a možná i dlouhodobému diváckému úspěchu. Nezbývá než jí ho přát.

Foto: Semperova opera Drážďany / Ludwig Olah, Youtube