„Skladba začínala jemně a nenápadně, za moment ale rozvinula známé téma v šíleném tempu a s vynikající výpravou.“

„Byla to performance, která byla zcela programově na pomezí vynikající muziky a bujaré, leč nehloupé zábavy.“

„Došlo také na Dvořáka, ale konferující klarinetista dopředu varoval, že ho nebudou hrát normálně.“

Svižně běžící jednadvacátý ročník festivalu Lípa Musica nabídl v úterý večer další koncert, který byl tentokrát na pomezí klasiky a všeho dalšího jen představitelného. V Městském divadle v Novém Boru, na jednom z tradičních míst festivalu, vystoupil mezinárodní soubor Philharmonix: The Vienna Berlin Music Club, jehož členové jsou koncertními mistry Vídeňských a Berlínských filharmoniků. V tomto projektu ale dávají nahlédnout do svých mimopracovních hudebních aktivit.

Tištěný program sliboval velmi neotřelý a neortodoxní přístup ke klasické hudbě. Philharmonix se údajně nebojí ničeho, pouštějí se do těžko představitelných fúzí, rádi unikají do oblastí, jako je jazz nebo klezmer, a stejně rádi jako Beethovena mají i Queen. O všech těchto větách z programu bylo možné se záhy přesvědčit, všechny charakteristiky naprosto seděly či představy ještě překonávaly.

Večer načal skvostný a skočný klezmer. Skladba se odvíjela ve vysokém tempu a soubor šlapal jako lokomotiva. Stěžejní klarinet doslova tančil i se svým interpretem Danielem Ottensamerem, jinak sóloklarinetistou Vídeňských filharmoniků, jeho kolega ze stejného orchestru, Ödön Rácz, jemně, ale ultimativně skladbu kotvil na kontrabas, zbývající smyčce skladbu oblékaly do rozmazaného, totiž tančícího kaftanu.

Hned nato nastal čas na Queen, a sice na píseň Donʼt Stop Me Now. Začínala jemně a nenápadně, jako by někde na kolonádě hrála lázeňská kapela, za moment ale, jako by jí někdo něco nasypal do minerálky, rozvinula známé téma v šíleném tempu a s vynikající výpravou. Výpovědi jednotlivých slok si navzájem předávaly klarinet, smyčce i klavír. Projev byl vysoce energický. Pravda, klasika to nebyla, přehluboké to také nebylo, ale instrumentálně bylo opravdu co poslouchat, aranže byly vynikající a i pohled na bavící se muzikanty byl velmi zábavný a pozdvihující.

Komu by se zachtělo klasiky, ten dostal v následujícím čísle Beethovena, a tedy jeho symfonii č. 7. Toto super závažné dílo však Philharmonix předělal a zrytmizoval do swingu a jistou parodií na zpěv ji kořenil v jednu chvíli i vrchní aranžér a komik souboru, houslista Sebastian Gürtler. Byla to hudební show a v těchto swingových pasážích večera jsem si nemohl nevzpomenout na Maxe Raabeho a jeho Palast Orchester, který vlastně dělá něco obdobného, jenom svoje loupeže v partiturách klasiků i popových zpěváků provádí s dechy.

V programu potom následovaly variace na tři lidové písně. Byly to nápěvy z Bosny, Pobaltí a Skandinávie. Nejvíce temperamentu měla asi píseň z Bosny, která v různých pasážích připomínala celkem tři moravské lidovky cimbálového repertoáru smíchané do jediné písně.

Sentimentálně se zde pracovalo se změnami temp, skladba šla dobře do ucha a sedícímu publiku rozhýbávala minimálně kotníky. Skandinávskou písní tohoto bloku byla lidová píseň přepracovaná a upravená Edvardem Griegem. To byl také krátký moment, kdy se muzikanti nejvíce přiblížili klasickým schématům v performanci, která byla jinak docela programově na pomezí vynikající muziky a bujaré, leč nehloupé zábavy.

Dalším oblíbencem Philharmonixu je Sting. Z jeho repertoáru nastal čas na píseň Russians, kterou soubor věnoval Rusům a přání za mír ve světě. Píseň byla opět mistrně zaranžovaná tak, aby v ní každý z členů ansámblu našel svůj nosný, výrazný, a nikoliv pouze doprovodný part. Ach, kéž by jen šlo hudbou umlátit všechny fanatiky, a především toho jednoho, jehož jméno budiž nejmenováno a zapomenuto. Ten totiž hudbu asi rád nemá. Nedovedu si vlastně představit, co takový člověk poslouchá… No to jsem ale odběhl daleko od líčení koncertu, snad si to mohu v tomto neklasickém zastavení festivalu dovolit.

Dále došlo na Dvořáka. Konferující klarinetista ale dopředu varoval: „Nebudeme ho hrát normálně.“ Konkrétně šlo o humoresku, ovšem přešíbovanou na swingovou kolej. No a byla to opět legrace, respektive velká instrumentální humoreska. I další dva kusy byly výborně vymyšlené a zrežírované hudební grotesky.

Na konci koncertu se program opět vrátil ke klezmeru. Šlo o, pokud se nemýlím, Oděsu Bulgarisch, za jejíž provedení by se nemuseli stydět židovští hudební akademici někde v Lvově nebo právě v Oděse. Večer končila známá píseň Waltzing Matilda. No a když byl celkově program tak vtipný a radostný, tak bylo jasné, že publikum muzikanty z pódia jen tak nepustí, a tak se přidávalo a přidávalo. Jedním z extra kousků navíc byl opět Stingův, opět výborně přepracovaný, Englishman in New York. Ach kéž by měli všichni takový smysl pro humor jako tito gentlemani, kteří vystoupili v Novém Boru. Svět by byl určitě lepším místem.

*******

Foto: Lukáš Marhoul Photography