„Více než úzkostné lpění na časové chronologii protagonistům koncertu bylo koncepční řešení.“

„V mistrném ztvárnění všech protagonistů koncertu se jednalo o jedinečný, neopakovatelný zážitek, který rozhodně patří k dramaturgickým milníkům celého festivalu.“

„Hudební milénium ve znamenité interpretaci bylo takovou oslavou víry, třeba i víry ve schopnosti člověka vytvářet a vzkřísit krásné věci.“

Předposlední koncert Svatováclavského hudebního festivalu se odehrál v Opavě. Největší tuzemský svátek duchovní, staré i nové hudby se letos těší mimořádnému zájmu veřejnosti. Nejinak tomu bylo i 27. září v Kostele svatého Václava, kde v podání souborů Cappella Mariana z České republiky a Goeyvaerts String Trio z Belgie zazněla hudba v časovém rozpětí téměř jednoho tisíciletí. Tentokrát opravdu platilo okřídlené motto festivalu, které praví, že koncert v kostele je zážitek.

Ruku na srdce: dovedete si vůbec představit tisíciletí? Století, to je ještě docela živá a konkrétní představa; před sto lety žil náš dědeček, anebo dědeček našeho dědečka; paměť rodiny se pohybuje v hranicích asi tak jednoho sta let, k století máme vztah názorný a téměř rodinný. Ale tisíciletí už nedovedeme měřit lidským životem anebo rodovou pamětí; tisíciletí si můžeme myslet, ale nedovedeme si je představit; je nad naši zkušenost.

Takto se nad hlubinami času zamýšlel Karel Čapek ve svém fejetonu Milénium, který vyšel v Lidových novinách 28. září 1929. Za malou chvíli to bude sto let, ale slova geniálního českého spisovatele neztratila nic ze své nadčasové hloubky, upřímnosti a lidskosti. Čapkův fejeton se mi vybavil během koncertu v prastarém opavském kostele, kam se díky spolupráci festivalů Bezručova Opava a SHF pravidelně sjíždí česká i mezinárodní umělecká špička. Cappella Mariana se specializuje na interpretaci středověkého vícehlasu, renesanční polyfonie a vokálních děl raného baroka. The Goeyvaerts String Trio se naopak věnuje hudbě současné a řadí se k nejrespektovanějším tělesům posledních let.

Dramaturgie večera měla několik aspektů, které je třeba zmínit: koncert byl koncipován jako fascinující prohlídka hlubinami hudebního času, který má proti tomu obecně historickému, o němž psal Karel Čapek, jednu malou výhodu. Můžeme ho obnovit a slyšet znovu díky notovému zápisu. Program byl orámován životem Panny Marie, od vstupní sekvence až po závěrečné veledílo Stabat mater nejslavnějšího žijícího skladatele současnosti Arvo Pärta. Více než úzkostné lpění na časové chronologii protagonistům koncertu bylo koncepční řešení. Před závěrečným rozsáhlým Stabat mater se rozezněla subtilní, zvukově éterická kompozice Maria je Martina Smolky, která zazněla ve světové premiéře.

Samotný večer zahájila sekvence Alle caeleste nec non, následovalo rondeau Ma fin est mon commencement (Můj konec je můj začátek) Guillauma de Machauta. Neuvěřitelně působivá skladba, která vyloženě matematickými metodami (tři melodické linie jsou komponovány vždy jinou technikou) líčí sugestivní filozofickou myšlenku „když se začátek a konec shodují, čas přestane existovat“. Nesmírně působivé bylo dílo Proch Dolor Josquina Despreze, koncentrovanými emocemi nabitý hudební epitaf za zesnulého císaře Maxmiliána II. Skladba naplněná ryzím citem beze stop patosu. Da Pacem Arvo Pärta přeneslo publikum do hudební současnosti o pět století kupředu. Tento skok v čase ovšem zněl naprosto organicky a souvisle, Pärtova hudba svou duchovní a mystickou atmosférou jednoznačně koresponduje s nedozírnou hladinou středověkého umění.

Milým a srdečným okamžikem koncertu byla premiéra Smolkovy kompozice Maria je. Brněnský skladatel ke své původně ryze vokální skladbě dokomponoval (pro potřeby aktuálního koncertu) party pro smyčcové trio. Provedení se zařadilo k nejsvětlejším okamžikům festivalu. Jako by Smolkovo křehké, intimní a nevtíravé mariánské vyznání do tohoto prostoru odevždy patřilo. Sopranistka Elionor Martínez, jejíž líbezně neokázalý hlas vedl posluchače jednotlivými verši s bezpečnou čistotou a prostou pokorou, byla pro tuto skladbu ideální volbou. Skladatel byl premiéře přítomen a přišel se na pódium poděkovat interpretům a publiku. Stručně, výstižně a skromně, s pokorou, jaká se prostírá i v jeho skladbě. Na závěr koncertu se rozeznělo Pärtovo Stabat mater v citlivém a přesném ztvárnění všech účinkujících.

Koncert souborů Cappella Mariana a Goeyvaerts String Trio se běžné posluchačské zkušenosti hodně vymyká. Duchovní středověké kompozice jsou psány starobylými technikami, které jsou neobyčejně rafinované, mnohdy vysloveně abstraktní, nebo naopak přísně lineární a geometrické. Jejich posláním je vyznání víry. Běžný čas v těchto dílech ztrácí na významu. Jako by neexistovalo tady a tam. Je pouze „teď“. Je nesmírně zajímavé, jak se v tomto ohledu hudba pradávných mistrů vzdáleně podobá některým skladbám hudební avantgardy 20. století, která třebas jiným filozofickým přístupem dospěla k něčemu podobnému. Možná i proto působily všechny kompozice naprosto homogenně a soudržně.

Poslech takové hudby se nemůže opřít o melodii, kterých je vesměs několik nad sebou. Je třeba zavřít oči a nechat se vtáhnout do hudebního univerza. Meditovat, představit si příběh v hlavě nebo se pouze nechat kolébat na vlnách mystické hudby. Každý k ní může přistoupit svobodně a bez předsudků. V mistrném ztvárnění všech protagonistů koncertu se jednalo o jedinečný, neopakovatelný zážitek, který rozhodně patří k dramaturgickým milníkům celého festivalu.

V úvodu ohlédnutí za koncertem Svatováclavského hudebního festivalu jsme připomněli fejeton Karla Čapka Milénium, který se zamýšlí nad vnímáním patrona českého národa svatého Václava. Podle spisovatele není tisíciletí vzpomínka ani tradice, má-li mít pro nás smysl, má ho jako akt víry. Vezměme si z jeho slov poučení. Věřit někomu a něčemu má smysl v každé době. Nejde o víru striktně náboženskou, jak naznačuje fejeton. Může se týkat dobrých věcí, skutků a následování hodnot. Koncert souborů Cappella Mariana a Goeyvaerts String Trio byl důstojnou a nádhernou oslavou takového přístupu k životu. Hudební milénium v jejich znamenité interpretaci bylo svým způsobem oslavou víry. A třeba i víry ve schopnosti člověka vytvářet a oživovat krásné věci. Publikum si jedinečnost chvíle uvědomilo a vyprovodilo umělce potleskem vestoje.

Na závěr dejme slovo opět Karlu Čapkovi, který přemýšlel o poselství milénia a svatého Václava v následováníhodných souvislostech:

Marně bychom si namlouvali, že oslava milénia je nějaká vzpomínka, pokud v tomto směru oslavami skutečně vzpomínáme, nese se naše vzpomínka k osobně prožitým symbolům, jako jsou korunní klenoty svatováclavské, jako je chorál o nás i budoucích, jako je legenda o svatém Václavu – ale ne k těm tisíci letům. Tisíciletí není vzpomínka ani tradice, má-li mít pro nás smysl, má jej jakožto akt víry: skoro mystické víry v národ a stát. Tisíciletí, to je souvislost, která přesahuje naše zkušenosti, stejně jako předměty náboženské víry; nedovedeme si tu souvislost plně představit, ale věříme v ni a věříce jsme v ni zapjati; tou vírou jsme vřaděni ve veliké a jinak neprožitelné obcování předků i nás budoucích. Vzpomínka by nám jen ukázala minulost; víra nás vede přes nás kupředu do příštích staletí.

Foto: SHF / I. Korč