„Důsledkem toho všeho najednou bylo v tu chvíli snadné uvěřit, že jiná interpretace této skladby neexistuje.“

„Především ale její energie nemá obdoby ani mezi klavíristy mladších generací.“

„Frázování jeho melodie ve čtvrté větě bylo humorné, a když do toho vstoupila Argerich fortissimovým akordem, zasmála se tomu ona i publikum.“

V předposlední den letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha v Rudolfinu proběhl výjimečný koncert, který byl už delší dobu vyprodaný. Většinu posluchačů nalákal patrně na jméno žijící legendy Marthy Argerich, ale na vysokém uměleckém zážitku se podíleli ještě další dva sólisté, Sergej Nakarjakov a Maria Mejerovič, a pak Ukrajinsko-Česká Sinfonietta za řízení Radka Baboráka. Pravděpodobně jde o jeden z vrcholů, ne-li úplný vrchol festivalu.

Když byl před několika měsíci oznámen program tohoto koncertu, nepřišel mi zrovna nejatraktivnější. Posteskl jsem si totiž, že klavíristka Martha Argerich, která do Česka přijíždí jen vzácně (téměř vůbec), tady nepředstaví nějakou efektní „tutovku“, něco, co s ní všichni znají, třeba Prokofjevův Třetí klavírní koncert. Místo toho festival sliboval program složený z jiného koncertu pro klavír a orchestr a několika komorních a sólových děl. Na tom ještě na konci přelomu devatenáctého a dvacátého století nebylo nic zvláštního, dramaturgie se obvykle dělaly přesně tímto způsobem. Dnes jsme zvyklí rozdělovat koncerty do samostatných disciplín – symfonická hudba, sólové recitály, komorní recitály, písňové recitály… a to může kromě mnohých výhod i omezovat hudební dramaturgii jakožto výrazový prostředek. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc se mi kombinovaný program koncertu začínal líbit. Je z něj totiž cítit konkrétní záměr, který zpochybňuje možnou samoúčelnost norem a zvyků, tak, jak jsou nastaveny dnes. V době očekávání koncertu mi navíc začal vzrůstat zájem o trumpetistu Sergeje Nakarjakova, ačkoliv jsem se původně chystal jít vyloženě cíleně na klavíristku. Jestliže na začátku jsem měl k programu vlažný vztah, postupně ho vystřídala zvědavost a touha po poznávání.

Koncert začal dvěma transkripcemi komorního repertoáru, konkrétně Beethovenovými Variacemi na téma z Kouzelné flétny, WoO 46 a Fantazijními kusy, op. 73 Roberta Schumanna, přičemž první zmíněnou skladbu přepsal pro křídlovku Nakarjakovův otec a druhou sám Nakarjakov. V ohledu transkripcí se hlásím k názoru Pabla Casalse, a sice, že v každém díle je hierarchicky důležitější hudební prvek nad barvou nástrojů – přísně hudební hodnota je vyšší než instrumentální hodnota, jinými slovy lze přepisovat cokoliv, když se nezmění význam skladby. Z obou skladeb, které jsme zvyklí slýchat především s violoncellem, jsem beethovenovskou transkripci přijal úplně přirozeně, schumannovskou už o něco méně. Nechci se v tom ale moc rýpat, protože interpretace obou umělců byly snad pro všechny posluchače hudebním svátkem. Každý z interpretů hrál s kvalitami, které jsou v rámci jejich nástroje výjimečné, navzájem se inspirovali v dílčích rozhodnutích a o hudbu se s posluchači dělili s radostí a svrchovaným nadhledem. Konkrétněji tady zmíním jeden postřeh, který mně osobně přišel poučný: přestože Argerich v základu volí spíš ostřejší, pronikavější tón než mnoho jiných klavíristů, neznamená to nic negativního pro kulturu jejího projevu. Zaprvé se její způsob hry úžasně srozumitelně doplňoval s vřelejším tónem Nakarjakova, zadruhé v tom shledávám vlastně parafrázi na Casalsův výrok o barvě nástrojů a hudebním prvku. V tomto případě si představme, že barva klavíristčina tónu je tím nástrojem, prostředkem, příležitostí k osobnímu zabarvení. O co ale jde především, je ten hudební prvek, tedy v tomto případě vztahy tónů v čase. Možná je to kontroverzní náhled, možná o tom naopak nikdo nepochybuje, nevím. Na každý pád se ale tón Marthy Argerich zdařile straní jakýchkoliv dogmat, je její vlastní.

Po prvních dvou skladbách bylo podium přestavěno, neboť následovala Mozartova Sonáta pro dva klavíry, K. 448, kterou Martha Argerich představila s klavíristkou Mariou Mejerovič. Nástroje nebyly do sebe navzájem zaklíněny, jak to obvykle bývá zvykem, ale byly postaveny každý směřující na opačnou stranu a s klaviaturami u sebe, patrně z důvodu souhry a intimnějšího kontaktu umělkyň. Ve skladbě jsem si užil některé magické momenty, hlavně ty, kdy se zvuky dvou klavírů sladily v jeden (například imitační pasáže druhé věty), ale obecně jsem měl zejména v šestnáctinových unisonech a basových polohách potíže s porozuměním tónu klavírů, který se mi jevil matně. O přestávce jsem se na to ptal známých a nikdo z nich to nevnímal podobně. Raději se tedy zdržím soudu a bude nejlepší se domnívat, že to bylo způsobeno mým místem sezení ve vztahu k netradičnímu rozmístění nástrojů (seděl jsem na úplném konci řady vpravo dole a klavír Argerich směřoval na levou stranu sálu).

Druhou půlku koncertu zahájila Maria Mejerovič dvěma sólovými skladbami Roberta Schumanna, které byly do programu zařazeny na přání Marthy Argerich. Ačkoliv je od Argerich je šlechetné, že se snaží dávat prostor na podiu i schopným mladším umělcům, podle mého názoru tyto skladby působily jako rozptýlení od přirozeného spádu programu k Šostakovičově klavírnímu koncertu. Interpretace Arabesky, op. 18 byla i přes mírně šedivější tón v sopránu vnímavá k pedalizaci a vedení latentních hlasů. Zvuková hladina byla v Lisztově transkripci písně Věnování sice objemnější, ale ve většině variací mému uchu unikala zřetelná kantiléna a hudební směr se jevil neklidně. Rád na to ale nahlížím tak, že v zařazení těchto dvou skladeb je spíš symbolická hodnota než koncertantní – narážím tím na to známé video z domácího prostředí, na kterém si Martha Argerich nechává předehrávat Schumannovo Věnování od svého celoživotního přítele Nelsona Freireho. Jeho nedávná smrt byla šokem nejen pro ni, ale i pro celý hudební svět.

Koncert č. 1 pro klavír, trubku a smyčcový orchestr, op. 35 Dmitrije Šostakoviče je skladba nesmírně pestrá; jsou v něm klasické vlivy, patrně převládá absurdno, parodie a sarkasmus, ale v menší míře nalezneme i stopy lyriky a tragiky. Šlo opravdu o výjimečný, komplexní zážitek. V rychlých tempech hrála Argerich s takovou artikulací, až mi to snadno zbořilo předsudek o nevhodnosti Rudolfina pro tento typ repertoáru. Oktávová pasáž střídavě pravé a levé ruky ve druhé větě zněla nespoutaně a pořád navyšovala v dynamické hladině. Především ale její energie nemá obdoby ani mezi klavíristy mladších generací. Nástrojové technice žesťů rozumím pramálo, ale z dlouhého tónu trubky na konci první věty se chvěl vzduch okolo a sólový melodický part Nakarjakova ve druhé větě nás s kamarádem dojímal k slzám. Frázování jeho melodie ve čtvrté větě bylo humorné, a když do toho vstoupila Argerich fortissimovým akordem, zasmála se tomu ona i publikum. I proto jsem měl dojem, že je klavíristka na podiu nejšťastnější, když ho může sdílet s ostatními.

O úžasný dojem se zasluhovala samozřejmě i kvalita orchestru. Tato skladba je plná švů a změn temp a dovedu si představit, že udávat přesně nástupy asi není jednoduché, obzvlášť s Marthou Argerich jako sólistkou, která je svou nevyzpytatelností ve volbě temp proslulá. Nejen nástupy byly srozumitelné, ale i vícehlasá faktura – to bylo nejvíce patrné třeba v polyfonní mezivětě čtvrté věty. Když se Argerich v závěrečném prestu rozhodla ustoupit s dynamikou, mohla si to dovolit, protože smyčce pohotově reagovaly. Obrovské napětí měl postupně rozšiřující se stoupající fortissimový motiv před oktávovou pasáží druhé věty. Je mi trapně, že jsem dirigentské schopnosti Radka Baboráka podcenil na základě předsudků a jakéhosi bezvýznamného drbu; pokud jde o toto provedení, bylo v každém ohledu citlivé a svědomitě připravené. Nechtěl bych také zapomenout zmínit, že v orchestru seděli i někteří mladí lidé, kteří dva dny předtím ve Dvořákově síni sólově vystoupili v rámci projektu Showcase, a přesto tento koncert odehráli s maximálním nasazením. Důsledkem toho všeho najednou bylo v tu chvíli snadné uvěřit, že jiná interpretace této skladby neexistuje. A tak to má být.

Publikum se jednotně postavilo k bouřlivému potlesku a umělci na podiu se dohodli, že přidají ještě jednou finální větu ze Šostakovičova koncertu. Před koncertem jsem doufal, že na konci uslyšíme Argerich přidat nějaké její známé číslo, třeba Schumannovu skladbu Zmatené snění, ale po doznění Šostakoviče bylo zřejmé, že sólová skladba by byla nevhodná i vůči výbornému výkonu Nakarjakova. Koneckonců se zopakováním čtvrté věty si posluchači mohli snadněji zapamatovat tento zážitek, v tolika ohledech nevšední.

V každé době a v každém oboru vždycky najdeme lidi, kteří stojí za náš obdiv. Proto svět v současné době oplakává třeba odchod Rogera Federera do tenisového důchodu. V případě vitální Marthy Argerich ale nic nenaznačuje, že bychom o něco podobného museli mít v dohledné době obavy. Kdyby mi někdo řekl, že za třicet let ji v Rudolfinu uslyšíme znovu, snadno bych mu uvěřil. Mezitím ale obracím pozornost na její koncerty v zahraničí a 9. října v 11 hodin dopoledne budu sedět u počítače, abych si zajistil vstupenku na jejího lednového Čajkovského s Berlínskými filharmoniky a Danielem Barenboimem.

Foto: MHF Dvořákova Praha / Petra Hajská