sobota, 24 září 2022 14:20

Libozvučné akordy za zvuků gilotiny
Poulenc a jeho Dialogy karmelitek v liberecké opeře

Autor:

„Díky vzácné jednotě námětu a hudby jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších oper, které ve dvacátém století vznikly.“

„Paradoxem osudu této fiktivní literární postavy je v příběhu propojeném s reálným základem skutečnost, že revolucionáři byli silně antiklerikální.“

„Pryč jsou meziválečné bezbožné schválnosti Pařížské šestky. Autor dospěl.“

 

105

 

Liberecký operní soubor pokračuje v dlouhodobém trendu, který se mu vyplácí – v uvádění méně frekventovaných titulů. Nejnovější inscenací Divadla F. X. Šaldy se stalo mimořádně sdělné a působivé dílo z poloviny dvacátého století. Francis Poulenc v opeře Dialogy karmelitek skvělým způsobem našel rovnováhu mezi velkým tragickým příběhem s myšlenkově bohatým textem a hudbou s klasickým řádem a zároveň velkou emotivností. Páteční premiéru, za kterou stáli dirigent Ondrej Olos a režisérka Linda Hejlová Keprtová, přijalo publikum velmi vstřícně.

Šestnáct řádových sester karmelitek z kláštera v Compiègne na severu Francie, popravených za Velké francouzské revoluce, prohlásila později katolická církev za blahoslavené. Jejich osud, charakteristický pro dobu revolučního teroru, zpracovalo literárně několik autorů. Skladatel Francis Poulenc v padesátých letech dospěl v konkrétní životní situaci k okamžiku, kdy ho téma, které jako katolík i jako umělec už znal, náhle silně oslovilo a inspirovalo k vlastnímu uchopení. Výsledkem tříleté tvůrčí práce je díky vzácné jednotě námětu a hudby jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších oper, které ve dvacátém století vznikly.

Liberecký operní soubor na nevelkém jevišti, které má k dispozici, nemůže z díla vytvořit velkoformátovou zdrcující podívanou, ale i v komornějším měřítku se podařilo vytvořit působivou scénickou podobu. Není rozehrána do psychologického dramatu, vizuální prostředky jsou uměřené, směřují k výjevům v obrazech, podpořených světelným designem, v závěru až k choreografickému přístupu. Ostatně, i skladatel ve svém charakteristickém neromantickém stylu zvolil neoklasickou střídmost, ve které hudba velmi přesně podporuje slovo a dějové situace vyjadřuje sice s naléhavostí, ale vždy ohraničenou moderní strohostí.

 

1030

 

V centru dění je Blanche, dcera z aristokratické rodiny, která se ve strachu před lůzou a revolucí – a zcela v souladu se svou trochu blouznivou vírou – uchýlí do kláštera. Paradoxem osudu této fiktivní literární postavy je ovšem v příběhu propojeném s reálným základem skutečnost, že revolucionáři byli silně antiklerikální a že jim trnem v oku byla právě řeholní společenství… Jeptišky, žijící v klauzuře s přesvědčením o výjimečnosti svého poslání, ještě před vyhnáním z kláštera složí slib mučednictví. A ten se naplní – poté, co jsou tribunálem obviněny z tajného shromažďování, z „protirevoluční“ činnosti. Jdou na popravu a Blanche, která se mohla zachránit, se k nim v posledním okamžiku dobrovolně přidává.

Opera je příležitostí pro představitelky několika vyprofilovaných rolí řádových sester. Tou ústřední byla, jak je v Liberci obvyklé, hlavní sopranistka souboru Lívia Obručník Vénosová. Blanche de la Force je v jejím podání nejprve dívčí postavou, vyvíjející se ale postupně k větší hloubce, až k účastnici tragédie. Hlasově má na oba výrazové póly. Stejně dobře jako ona vytvořily své postavy, tvrdé i moudré jeptišky, další sólistky – Věra Poláchová, Veronika Kaiserová, Lucie Kašpárková, Petra Vondrová nebo Miroslava Časarová. A s nimi i Jitka Zerhauová, v prvním dějství umírající převorka, původní představená komunity.

 

1010

 

Mužských rolí není tolik. Roman Janál v úvodu s velkou mírou hlasové charakteristiky zazpíval a s nonšalantností aristokrata zahrál postavu otce, Sergej Kostov se ujal role dojemně milujícího bratra, Dušan Růžička ušlechtile působícího kaplana. Odpudivou dvojici brutálních revolucionářů s chutí vytvořili Václav Málek a Daniel Klánský.

Dirigent Ondrej Olos s nevelkým libereckým orchestrem a sborem, za spoluúčinkování Severáčku, našel pro hudební základ opery dostatek energie, aby vyniklo napětí mezi krásou tonálně ukotvené skladatelovy invence, jejíž harmonie se vzájemně podpírají s melodiemi sólových partů, a úderností vracejících se motivů. I s méně libozvučnými nárazy ilustrujícími světské prostředí jsou Dialogy karmelitek primárně krásné. Pryč jsou přitom meziválečné bezbožné schválnosti Pařížské šestky. Autor dospěl.

 

110

 

Poulencovu operu je možné vnímat jako poklonu mučednicím a vyjádření obdivu k síle víry a osobní integrity, ale samozřejmě stejně intenzivně i jako obžalobu nespravedlností páchaných ve jménu ideálů. Nebrání to ovšem úvahám o fanatismu, a to na obou stranách. V poměrně obsažném zhudebněném textu, v partech sester plném úvah a závažných myšlenek, taková místa jsou. Režie střet dvou vyhrocených světů nezdůraznila, ani nezamlčela. Jako rozhodující však zůstává dojem ze závěrečné scény.

Na jevišti usedají, jak to bylo zvykem, diváci popravy. A jeptišky, jedna po druhé, za zpěvu nábožné písně, jdou pod gilotinu. Její opakovaný svist, integrovaný do naléhavě emotivní hudby, je v operním repertoáru stejně jedinečný, jako nezapomenutelný. Různé inscenace řeší tuto scénu různě, třeba i odchodem za horizont. Linda Hejlová Keprtová našla způsob na hraně realismu a stylizace: každá z popravených strne v nějaké pozici, jako ve výrazovém tanci. K zemi se sesunou až najednou, při posledních tónech opery.

 

299

 

Po všech stránkách zbytečná smrt šestnácti žen, které nicméně svůj osud, v roce 1794 ve Francii bohužel nevyhnutelný, přijaly s důstojností. Karmelitky vysílají poselství o marnosti i o hrdinství daleko do budoucnosti. Letopočty, které se objevují na velké tabuli, připomínají podobné opakující se tragické momenty lidských dějin. Mimo jiné druhou světovou válku, pak padesátá léta v době komunismu… a k tomu také únor letošního roku, kdy z podobně ďábelsky nesmyslného rozhodnutí Ruska začali stejně zbytečně trpět nevinní lidé v sousední zemi. Liberečtí neodolali a ve své komorní inscenaci bez velkého patosu byli, způsobem vlastním divadlu, aktuální.

O inscenaci čtěte také zde, v ReflexiPlus druhé premiéry. 

 

301

 

*******

 

106

 

298

 

112

 

103

 

109

 

111

 

302

 

Foto: Daniel Dančevský

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.