„Technická dokonalost se promítla do všech skladeb koncertu a kombinovala výrazovost typickou pro francouzské varhaníky s německou, někdy až ostentativní precizností.“

„Holandský varhaník se často striktně nedržel předepsaných názvů rejstříků, ale šel po autenticitě zvuku a vytvářel tak originální kombinace.“

„Letošní festivalový leitmotiv – výročí narození Césara Francka – byl van Oostenovým programem zcela naplněn.“

Dne 15. září se v olomoucké katedrále uzavřel čtyřiapadesátý ročník Mezinárodního varhanního festivalu Olomouc. Ten měl letos dva vrcholy. Prvním bylo vystoupení francouzsko-polského varhaníka Karola Mossakowského, které se neslo převážně v improvizační rovině. Druhým byl závěrečný koncert varhaníka, který dlouhodobě patří mezi světovou špičku – Bena van Oostena. Dramaturg koncertu Karel Martínek ho nazval Varhany jako orchestr – perly varhanního symfonismu.

Letošní festivalový leitmotiv – dvousté výročí narození Césara Francka – byl van Oostenovým programem zcela naplněn. První skladba sice nepocházela z Franckova kompozičního odkazu, ale jeho vlivy v ní byly velmi patrné. Introdukce a Allegro moderato Josepha Guy Marie Ropartze harmonickým průběhem i formální ambivalentností odkazují právě na Ropartzova učitele Francka. Stylizace a expresivnější kompoziční jazyk jsou však bližší symfonické varhanní tvorbě, které byl koncert primárně věnován.

Postupem času v našich zemích získává větší popularitu druhý ze tří chorálů letošního oslavence. Je psán v tónině h moll a jeho zařazení do symfonické dramaturgie na první pohled vzbuzovalo pochybnosti. Van Oosten však nenechal zejména svou registrační přípravou posluchače na pochybách, že lze skladbu předvést jako symfonický kus. Detailně propracovaná crescenda a decrescenda využívala jak rejstřík Vox humana, který je jako jediný v žaluziové skříni, tak postupů žaluzii imitujících prostřednictvím registrování slabších rejstříků pod silnější. Skladba byla i v mírném tempu dokonale tažená a interpret udržoval posluchačovo napětí agogikou, která byla jak očekávatelná, tak v některých místech překvapivá.

Technická dokonalost hodná studiové nahrávky se promítla do všech skladeb koncertu a kombinovala výrazovost typickou pro francouzské varhaníky s německou, někdy až ostentativní precizností. Zda to byl kompromis, nebo dokonalá kombinace, musel posoudit každý sám. Tyto kvality se promítly i do dvou skladeb Luise Vierna Impromptu a Zvony z Westminsteru. První skladba se vyznačovala tempem, přesně zvoleným na hranici srozumitelnosti a zvukomalebnosti šestnáctinových hodnot. Oproti tomu druhá skladba se dnes běžně hrává rychleji. Pozvolný úvod však umožnil skladbu lépe vygradovat a bylo znát, že van Oosten má v této volbě tempa jasný záměr.

Návrat letošního leitmotivu byl zklidněním před závěrem. Franckova skladba Prière navázala na barevnost Chorálu h moll, avšak hráč dovedl z nástroje vytěžit nové barvy a gradační postupy. Velmi pozvolné dynamické změny byly pro registrátory podobně jako celý koncert značně náročné, ale ani interpretova manželka u diskantových rejstříků, ani Jiří Stodůlka u basu po celý čas nezaváhali. Samotný interpret pak v tektonicky členité skladbě předvedl velkou artikulační pestrost a jemnou práci s agogikou.

Mezi francouzské varhanní symfoniky patří i Alexandre Guilmant. Jeho sedmá varhanní kniha obsahuje pouze Koncertantní kus, op. 24, jde však o rozměrné dílo začínající formálně historizujícím Preludiem s prodlevou v base, na kterou navazuje téma a variace. Ty jsou vůči sobě navzájem velmi kontrastní a střídá se v nich koncertantní virtuozita s meditativností duchovních skladeb. Závěrečná fuga à la gigue pak přímo vybízí k prezentaci vlastních technických dovedností. I zde se však Ben van Oosten držel tempově zpátky a předvedl Finale velmi srozumitelně a jasně.

Celý koncert se nesl v duchu technické dokonalosti a registrační nápaditosti. Van Oosten propojoval francouzskou barevnost a plíživou techniku příliš se nevzdalující od kláves manuálu i pedálu s razancí a až technicistní jistotou. Většina skladeb šetřila basy, o to větší efekt pak však mělo občasné použití plného zvuku nebo dvaatřicetistopého rejstříku. Holandský varhaník se často striktně nedržel předepsaných názvů rejstříků, ale šel po autenticitě zvuku. Vytvářel tak originální kombinace nejlépe připomínající francouzské romantické varhany. A k tomu byl nástroj katedrály svatého Václava v Olomouci jako stvořený.

Nezbývá než doufat, že další ročník olomouckého varhanního festivalu přinese podobně světové výkony, jaké mohlo slyšet publikum v letošním roce. Jak naznačil dramaturg festivalu Karel Martínek, mohly by se už příští rok některé koncerty konat na tradičním místě festivalu – opravených varhanách kostela svatého Mořice v Olomouci.

Foto: Moravská filharmonie Olomouc