„Ještě nikdo nevyužil schopností Pražského filharmonického sboru tak jako nyní on v Mozartově Requiem.“

„Jemné nuance, agogické proměny… – vše bylo prostoupeno kultivovanými emocemi, aniž by dirigent sklouzl k náznakům romantismu.“

„Večer skončil v naprostém tichu tak, jak začal i v úvodu Pärtovy skladby – skoro neslyšnými údery zvonu.“

Dlouho dopředu to vypadalo jako anachronismus. Dušičkový program v lednu. Mozartovo Requiem přerušované mluveným slovem. Nakonec se však z neobvykle koncipovaného abonentního večera hostujícího dirigenta Manfreda Honecka vyloupl komplexní umělecký projekt, jaký nemá v programech České filharmonie obdoby. A Mozartovo Requiem, které tvořilo jeho podstatnou část, jsme takhle úžasně zahrané a zazpívané asi ještě nikdy neslyšeli.

Mozartovy narozeniny už není třeba letos slavit, chce se říci. Do Prahy může za týden přijet dirigovat sebeslavnější zpěvák, ale ta opravdová, umělecky nedostižná mozartovská oslava už je za námi. Připravil ji Manfred Honeck tím, jak nastudoval a dirigoval Mozartovo Requiem. Neuvěřitelně plasticky, neslýchaně detailně, nepřekonatelně muzikálně. Pozorně, promyšleně, autoritativně, ale naprosto neokázale. Naprosto stylově. Když jeho páteční koncert v Rudolfinu skončil, bylo to skoro, jako kdyby skončila bohoslužba. Duchovní zážitek. A k tomu ještě něco navíc – zážitek umělecký v té nejryzejší podobě, kdy hudba a slova působí potěšení, uspokojení, poznání i rozechvění, kdy je dosaženo tak jedinečných okamžiků, že se vnímavý člověk v úžasu nad velikostí a silou umění a nad působivostí jemných hranic mezi hudbou a tichem jen nevěřícně zastaví a přeje si, aby to hned nekončilo – a nebo vůbec neskončilo… Letos není třeba ani slavit takzvané Narozeniny umění, chce se říci – už se stalo. Mozartova geniálně zkomponovaná hudba a konstelace jejích interpretů jsou tou oslavou.

Manfred Honeck koncipoval celý koncertní program tematicky – Smrt a hudba. Mozartovo Requiem bylo jeho vrcholem. Ještě nikdo snad nevyužil schopností Pražského filharmonického sboru tak jako on teď. Těžko úplně přesně rozlišit, co byla příprava sbormistra Lukáše Vasilka a co práce dirigentova, ale Honeckova jasná, návodná a nesmlouvavá gesta při koncertě napovídala, že podstatné rysy i detaily koncepce jsou jeho a že i nad stoprocentní přípravou ještě sám dotvářel a usměrňoval nadstavbu. Domluvené, nastudované a nacvičené věci připomínal během provedení s velkou naléhavostí, vždyť nejméně z poloviny stál neslýchaný účinek díla v jeho pojetí právě na sboru. S neomylným citem rozděloval pozornost mezi orchestr a sbor a bezpečně kontroloval jejich výměny a odpovědi; se stejným citem modeloval časový průběh díla, zdůrazňoval polyfonní strukturu skladby, hlídal poměry hlasů v nástupech, pracoval s dynamikou v jednotlivých hlasech i v celém aparátu, dbal na artikulaci a na dikci a na mnoha místech překvapil až nadstandardní pozorností výslovnosti textu a hudebnímu zdůraznění slov a slabik. Málokdy lze slyšet tak přesně, ve všem bohatství čtenou partituru, z níž vystupují ty nejnádhernější detaily. Málokdy hraje Česká filharmonie s takovou pozorností v proměnlivé a tiché dynamice, s důrazy v jindy skrytých středních hlasech, s přepečlivou artikulací. Málokdy nějaký sbor dokáže zpívat v takovém dynamickém rozpětí a navíc tak zřetelně, i ve forte ne jako slitá zvuková masa, ale nedostižně vycizelovaně. Honeckovo pojetí působilo po celou dobu se samozřejmou logikou. Jemné nuance, agogické proměny, rubata, frázování – vše bylo prostoupeno kultivovanými emocemi, aniž by dirigent sklouzl k jakýmkoli náznakům romantismu.

Ukázková byla i sestava sólistů. Hlasově měkce vyrovnaná mladá čtveřice – Nicola Proksch, Marie Henriette Reinhold, Patrick Grahl a Jan Martiník – stála za orchestrem a velmi přesně souzněla s celkovou podobou skladby. Některé momenty byly kouzelné a povznášející. 

Celé komponované pásmo začalo po přestávce sugestivně – z naprostého ticha třemi jemnými údery zvonu. Ve čtvrthodině před prvními tóny známé centrální skladby se postupně vystřídalo několik položek: třikrát gregoriánský chorál, vhodně vybraná pasáž z Mozartova dopisu otci a úryvek z literárního díla nositelky Nobelovy ceny Nelly Sachs, část Laudate Dominum z nešpor a mezi tím ještě instrumentální číslo – Zednářská smuteční hudba, vznešená, ale nijak tragická, krásně plasticky zvukově vypracovaná, s hlubokými tóny lesních rohů a dřevěných nástrojů. Spoluúčinkoval herec Marian Roden. Requiem bylo pak ještě přerušeno dvojím čtením z novozákonní knihy Zjevení Janovo a gregoriánským chorálem. Schola Gregoriana Pragensis byla pro tento úkol umístěna ve foyeru, zpěv zazníval do sálu pootevřenými dveřmi jakoby odněkud z klášterních ambitů.

Do celého projektu samozřejmě zapadala i první polovina koncertu – tři vzácně ztišené skladby: Cantus in memoriam Benjamin Britten od Arvo Pärta, Litanie na Památku všech věrných zemřelých od Franze Schuberta a Smuteční hudba Witolda Lutoslawského. V Schubertovi – v písni instrumentované pro orchestr Maxem Regerem – zazářil měkce nasazovaným hlasem Jan Martiník. Obě nedlouhé kompozice klasiků moderní hudby byly naopak prostorem pro filharmonické smyčce, využitým dokonale.

Mozartovo Requiem zvolil Manfred Honeck v podobě nedokomponované Franzem Xaverem Süssmayerem, v podobě autentické. Tam, kde v partituře ukončila komponování Mozartova smrt, navázal po malé pauze plynule jeho motetem Ave verum corpus. Jemně, působivě. A pak večer skončil v naprostém tichu tak, jak o dvě hodiny dříve začal i v úvodu Pärtovy skladby – skoro neslyšnými údery zvonu.

Foto: Petra Hajská