„Adam Plachetka svojí interpretací potvrdil, že jeho pěvecké umění je výsostné a že nespoléhá jen na svůj přirozený volumen.“

„Zazněla skladba Per questa bella mano; originální skladba, která staví proti sobě do dialogu basistu – zpěváka a basistu – instrumentalistu.“

„Pohoršení budilo oblečení zvukaře, který pobíhal po chrámu ve špinavém a vytahaném tričku a kraťasech. Neměl by takový pracovník být oblečen alespoň tak, aby působil nenápadně a čistě?“

Koncert v evangelickém Kristově kostele v Ostravě, který se na Svatováclavském hudebním festivalu konal v pátek 9. září, patřil k těm výjimečným. Vystoupil na něm basbarytonista Adam Plachetka spolu s PKF – Prague Philharmonia, kterou řídil Emmanuel Villaume, a spoluúčinkoval kontrabasista Pavel Klečka. Na programu byly Biblické písně Antonína Dvořáka, Meditace na staročeský chorál Svatý Václave Josefa Suka, Symfonie č. 40 g moll Wolfganga Amadea Mozarta a jeho koncertní árie pro bas, obligátní kontrabas a orchestr „Per questa bella mano“. Plně navštívený koncert měl obrovský ohlas a pěvec se stal hvězdou večera.

Svatováclavský hudební festival má letos promyšlenou a lákavou dramaturgii. Některé koncerty jsou výjimečné a k takovým patřil koncert, který se konal 9. září v pozoruhodném Evangelickém Kristově kostele v centru Ostravy. Velký prostor, pojednaný ve dřevě, včetně kazetového stropu a podlahy, krásně rezonuje a dal zvuku orchestru PKF – Prague Philharmonia kompaktnost a hutnost. PKF dirigoval její šéfdirigent Emmanuel Villaume, který je současně hudebním ředitelem opery v Dallasu a také dirigentem Metropolitní opery. Energický a pružný dirigent řídil orchestr úspornými gesty i celým tělem, zato srozumitelně, s důrazem na plastičnost hudebního výrazu. Jako úvodní skladba zazněla Meditace na staročeský chorál Svatý Václave, op. 35a Josefa Suka, který konvenoval názvu festivalu. Zvuk orchestru byl hutný, počáteční hladivé violy navodily meditativní atmosféru a orchestr zněl v pokračujícím hudebním proudu plně a mohutně, přestože měl jen komorní smyčcové obsazení.

Následovaly Biblické písně, op. 99 Antonína Dvořáka, které byly lákadlem festivalu. Basbarytonista Adam Plachetka, který se už v mladém věku dokázal stát osobností se světovým renomé, byl největším návštěvnickým magnetem. Jeho impozantní postava a mohutný hlas ve spojení se skromným chováním a milým, chlapeckým výrazem vyvolávaly obdiv a sympatie. Pěvecký výraz, kterým naplnil poselství písní, byl odevzdaný a pokorný, uvolnění dalo hlasu volumen a průraznost, a to i v pianech. Obdivuhodná byla precizní výslovnost a dynamická struktura jednotlivých písní. Jeho hlas je natolik objemný a nosný, že mu stačí zpívat mezzoforte, aby obsáhl plně celý prostor. Pěvec tedy moudře šetřil dynamikou, forte používal jen v pečlivě zvolených významných pasážích, které vyjadřovaly odhodlání či hněv a kterými gradoval účinek. O to většího účinku pak dosáhl použitím pian, které vyjádřily niternou zbožnost a vděčnost Hospodinu, a krásnou kantilénou v intimních pasážích. Celý cyklus písní klade na interpreta velké nároky na soustředěnost a výraz a je prubířským kamenem i pro mistra. Adam Plachetka svojí interpretací potvrdil, že jeho pěvecké umění je výsostné a že nespoléhá jen na svůj přirozený volumen, ale že je pěvcem přemýšlivým a technicky zdatným.

Následovala hudba Wolfganga Amadea Mozarta, která přinesla publiku uvolnění a radost. Smyčcový orchestr doplnily dechové nástroje a rozšířily barevnost orchestru. Symfonie č. 40 g moll, KV550, potěšila už úvodní větou Molto Allegro lehce běžícím rytmem a svěží melodikou. Obecenstvo se natolik uvolnilo, že se po této větě ozval potlesk. Druhá věta Andante pohladila něhou a stříbrnou, jiskřivou barvou smyčců, ale k potlesku už naštěstí nesvedla. Třetí věta Menuetto překvapila energií a údernou pevností a plností dechů, zejména příjemně sladěných lesních rohů. V poslední větě Allegro assai si dirigent spolu s orchestrem pohráli s dynamickými kontrasty a echy a ve svižném tempu dovedli dílo do efektního konce. Méně efektní, zato rušivá a budící pohoršení v publiku byla postava zvukaře, který rychle během přestávky mezi skladbami šel mezi posluchače opravovat napojení zvukových kabelů, vedoucích po podlaze chrámu. Že je potřeba během akce opravit spoje, to nikoho nepřekvapilo. Pohoršení však budilo oblečení zvukaře, který pobíhal po chrámu ve špinavém a vytahaném tričku a ušmudlaných kraťasech. Neměl by takový pracovník, zajišťující slavnostní koncert, být oblečen alespoň tak, aby působil nenápadně a čistě? Třeba černé dlouhé kalhoty a černé, a hlavně čisté tričko? V tu chvíli byl totiž v roli sólisty, i když nechtěně.

Jako poslední zazněla skladba poněkud neobvyklá, přesto opět od Wolfganga Amadea Mozarta. „Per questa bella mano“, koncertní árie pro bas, obligátní kontrabas a orchestr, KV 612. Originální skladba, která staví proti sobě do dialogu basistu – zpěváka a basistu – instrumentalistu. Tohle číslo snad prý vzniklo jako vstup v mezihře nějaké opery buffy. Pěvecká linka je obtížná, má velký rozsah s intervalovými skoky a melodickou střední částí. Kontrabasista reaguje na melodické části pěvce virtuózními vstupy s variacemi a běhy, pro tento nástroj neobvyklými. Jen je škoda, že kontrabas neměl potřebnou barvu a nosnost a virtuozita hráče poněkud zanikala vedle mohutného hlasu zpěváka. Snad by bylo možné nástroji akusticky pomoci postavením na dřevěnou desku, namísto koberce? Nebo jen lehce přizvučit? V každém případě virtuozita kontrabasisty Pavla Klečky byla obdivuhodná, až posluchač, soustředící se na výkon kontrabasisty, téměř zapomínal poslouchat pěvce, což bylo v tomto případě velmi překvapivé.

Byl to velmi efektní závěr večera, který byl naplněn skvělými uměleckými zážitky a splnil, co sliboval. Výjimečnost uměleckého provedení a duchovní naplnění v krásném a inspirujícím prostředí.

*******

Foto:  SHF / I. Korč