„Händelova biblická oratoria mají proti často složitým a zamotaným barokním operám výhodu v přehledném ději.“

„Andreas Scholl se do týmu zařadil jako velký profesionál, nestrhávající na sebe nijak pozornost.“

„Roman Válek nabídl robustní, realistické, ani trochu akademické provedení.“

Janáčkovo Brno…? Ne. Ve středu 16. ledna ovládl hudební život města Händel. Oratorium Saul, podle všeho takto kompletní v české premiéře, upoutalo v Besedním domě pozornost publika na bezmála čtyři hodiny. Díky nasazení dirigenta Romana Válka, což je alespoň jedno konkrétní jméno za celý jeho barokní orchestr, za sólisty a dvě desítky sboristů, se koncert zapsal do paměti jako výjimečná událost.

Samozřejmě, že tak obrovitý úkol by se mohl k absolutní dokonalosti zkoušet asi ještě déle, ale barvité drama plné emocí stejně získalo dostatečnou uměleckou plnost. Händelova biblická oratoria, psaná na libreta v angličtině, mají proti často složitě zamotaným italským barokním operám výhodu v přehledném ději. Bylo tomu tak v době vzniku, je tomu tak i dnes. Starozákonní příběh o králi Saulovi, který se protiví Hospodinovi a doplatí na to, o přátelství Saulova syna Jónathana s Davidem a o tom, jak se David nakonec stal izraelským králem, je jako z dějepravy. Má zřetelně vyprofilované postavy a jasné poselství. A Händelovi posloužil k opravdu bohatým hudebním charakteristikám a náladově vyprofilovaným scénám.

Uspořádání koncertu v rámci brněnského cyklu, který Válkův soubor Czech Ensemble Baroque a Czech Ensemble Baroque Choir organizuje pod názvem Bacha na Mozarta, stavělo propagaci na jménech dvou hlavních sólistů – basbarytonisty Adama Plachetky v titulní úloze a kontratenoristy Andrease Scholla v partu či roli Davida. Právem. A také na tom, že se Saul dává v Brně na den přesně 280 let od londýnské premiéry. Jde mimochodem o projekt s širším záběrem. Koncertní repríza se koná 8. února v Praze a scénicky pak Saula s tímto hudebním základem několikrát v červenci uvede festival Hudba Znojmo.

Získání slavného německého pěvce podpořilo a ozdobilo jedinečnost koncertu. Andreas Scholl ovládá svůj flétnový rejstřík ještě stále dokonale, až na opravdu jen několik tlustších nejvyšších tónů obdařil part kultivovaným stylovým projevem, krásně rovnými a na správných místech ukázkově postupně rozechvěnými kantilénami, čistými ozdobami, jemným výrazem, uvěřitelným prožitkem. Do týmu se zařadil jako velký profesionál, spolehlivý, bezchybný, nestrhávající na sebe ale nijak pozornost. Adam Plachetka dal Saulově svévolně hněvivé postavě díky svému hlasovému fondu s velkými dynamickým rezervami zemitost a skutečné emoce. Není pěvcem specializovaným na starou hudbu, nebyl jím nikdy, i když ještě Händela zpíval v Národním divadle, ale vždy uměl být ve starší hudbě ukázněný – a zůstalo mu to. A hlubší poloha, do které se zde dostal, mu sluší. Pokud poslední dobou jeho hlas zesvětlel a trochu se při tom zúžil, tady se to neprojevilo.  

Zdařile byly obsazeny i další party. Zněle a stylově zpívají tenorista Krystian Adam jako Jónathan, příjemnými hlasy a potřebnou technikou vybavené mladé sopranistky Natalia Rubis a Kristýna Vylíčilová jako Saulovy dcery, víc než nadějný mladý barytonista Tadeáš Hoza jako velekněz… A řada sól s jistotou zpívaných členy sboru, přicházejících na své výstupy na levou stranu pódia. Z nich například Jakub Kubín jako Čarodějnice z Endoru nebo Duch Samuelův – Jiří Miroslav Procházka nápaditě na balkoně. Maličké náznaky scénického řešení dávají tušit, že ve Znojmě určitě pak půjde rovněž o jedinečný zážitek.

Brněnský koncert také charakterizovalo umělecky silně obsazené continuo, zvláště v osobě Barbary Marie Willi, s nadhledem zdobící generálbas, uvolněně a svobodně od cembala sledující spoluhráče a se svým partem si evidentně pohrávající. Značný úkol měl i varhaník Marek Čermák. Händel, jak známo, byl u varhan skvělý a v Saulovi si patrně part psal pro sebe. Místy jsou to v sólech integrovaných do instrumentálních částí málem úryvky skutečného varhanního koncertu… V orchestru byla i harfa, jako typický Davidův nástroj. A v jednom čísle Barbara Maria Willi přešla ke zvonkohře. Händel si přenosný carillon právě kvůli oratoriu Saul prý nechal speciálně vyrobit. Úplně autentický barokní nástroj se nepodařilo pro provedení zajistit, ale ten, který byl k dispozici, konstrukčně a zvukově zcela vyhověl. A na potřebném místě přidal hudbě něco zvukově apartního, v barokním repertoáru jinak skutečně neslýchaného.

Válkův orchestr dobových nástrojů nabídl vše, co k takové produkci patří. Příjemný neagresivní zvuk smyčců, drnkacích nástrojů, dřev i žesťů. I v tomto případě svižná, ale nepřeháněná tempa. Propracované proměnlivé frázování a detailní artikulaci. Také dlouhá ladění. A před závěrem navíc – ale to se stává i u moderních nástrojů – jednu prasklou střevovou houslovou strunu a její bleskurychlou výměnu za jízdy… K nejzajímavějším pasážím patřilo poslední dějství – Saulova návštěva u čarodějnice, vyvolání ducha zemřelého proroka, jeho obvinění z pýchy a předpovědění pádu, tryzna i oslavný konec… Händel – a s ním i tito interpreti – nalezl ve 30. letech 18. století až romanticky náladotvorná zvuková řešení.

Promítání českého textu na poměrně velkou projekční plochu za účinkujícími, dosud ještě zdaleka ne běžně praktikované, je příjemný bonus, vlastně i luxus. Trochu to mění estetiku koncertu od tradiční, ničím nerušené svátečnosti, která může na někoho dokonce působit upjatě, směrem k moderní každodennosti. Ale kolem souboru Czech Ensemble Baroque tak jako tak panuje uvolněná, nakažlivá, jakoby ještě stále trochu studentská atmosféra. Na koncertech – i na tomto koncertě – znatelná. A k ní to pasuje. Jsou nadšení pro věc, jsou profesionálové, ale hrají a zpívají s radostí, kterou známe od amatérů. A aniž by to znamenalo body dolů v kvalitě, nenahlížejí se přehnaně supervážně, ale opravdu neformálně a pohodově. Na sociálních sítích se před koncertem se smíchem prezentovali takto: „Epochální počin, veleudálost v Mléčné dráze, koncertissimo, zlatý hudbohřeb, vrchol vrcholovič, triumfálokus – zkrátka Saul!“

Na symfonické programy Filharmonie Brno je Besední dům opravdu malý. Na barokní orchestr je to sál tak akorát. Händelův Saul vytvořil pěknou pospolitost. V sále – na pódiu i pod ním – panovala obapolně vstřícná atmosféra. Roman Válek nabídl robustní, realistické, ani trochu akademické provedení – žádnou laboratoř autentické interpretace, ale plnokrevné, se samozřejmostí realizované historicky poučené praktické muzikantství. Tady a teď, na plný plyn.

Foto: Jana Šuplerová, Czech Ensemble Baroque, Petr Veber