„Způsob, jakým Kněžíková emotivně a dramaticky zazpívala na vrcholu večera Gounodovu lyrickou, nicméně tušeně tragickou Julii, byl impozantní.“

„Romanci Nadira z Bizetových lovců perel zvládl Daniel Matoušek citlivě a s jistotou, excelentně.“

„Robert Jindra k tomu přidal přátelské pochopení, vysílající směrem k pěvcům potvrzení znaleckého výrazu a jistoty.“

Zahájení týdenního festivalu skla Křišťálové údolí a Koncert pro Liberecký kraj jako vstup do programu hudebního festivalu Lípa Musica, to byl úterek v severočeské metropoli, usilující pro rok 2028 o získání titulu Evropské hlavní město kultury. Hvězdou operního koncertu byla v libereckém divadle sopranistka Kateřina Kněžíková. Spolu s ní vystoupil tenorista Daniel Matoušek.

Mozart, Donizetti, Bizet a Gounod. Čtyři autoři s áriemi a scénami z jejich známých i méně hraných oper vytvořili základ pro postupně gradovaný dvouhodinový program, který dal nahlédnout do zdravě sebevědomého, již zralého umění sopranistky Kateřiny Kněžíkové a do dosud neusazeného, ale dostatečně slibného projevu mladého tenoristy Daniela Matouška. S jistotou a mimořádně vnímavě je doprovázel za pultem orchestru PKF-Prague Philharmonia Robert Jindra.

Kateřina Kněžíková má nakročeno k největším sopránovým rolím. Způsob, jakým emotivně a dramaticky zazpívala na vrcholu večera Gounodovu lyrickou, nicméně tušeně tragickou Julii, byl impozantní. Krásně jí vyšla i árie Micaëly z Bizetovy Carmen, neodolatelně se připojila jako Adina v Donizettiho komedii Nápoji lásky. Podmanivě uplatňuje v dolních polohách tmavší témbr, který se nenásilně projevuje i ve zbytku rozsahu, přirozeně a s velkou dávkou šarmu dává operním postavám i na takto malé ploše lidský obsah. Za pár dní ji čeká v pražském Národním divadle Rusalka, ale ani návraty k Mozartovi nejsou marné. Zvláště ve scéně z jeho opery La finta giardiniera, do koncertů běžně nezařazované, byly výraz, osobní nasazení i technika v krásné rovnováze.

Tenorista Daniel Matoušek právě v této scéně, uvedené před přestávkou, poprvé svým projevem dostatečně uspokojil. V árii Ferranda z Così fan tutte i v árii Tamina z Kouzelné flétny přece jen vystupovala na povrch menší zkušenost a neusazenost hlasu. Mozartova hudba odhalí sebemenší zaváhání, přibližnost, nedotaženost. Tóny nebyly ideálně vyrovnané, občas se ozval zbytečný tlak. Stoprocentní, kultivované, kontrolované a přesné zvládnutí a ovládnutí techniky, dikce a intonace musí mít za výsledek setrvalou a bezvýhradnou lahodnost.

Tu Daniel Matoušek našel v druhé polovině koncertu především v romanci Nadira z Bizetových lovců perel, mimořádně vysoko posazené, využívající polohlas a falzet. Zpěv měl výraz a tah, vokální linka byla vymodelovaná citlivě a s jistotou, byla zvládnuta excelentně. Zcela jistě se v tomto případě velmi pozitivně projevila i předchozí pódiová zkušenost s rolí. Suverénní, především v pódiovém uchopení, byl i komediální výstup z Nápoje lásky. A Kateřině Kněžíkové byl herecky dobrým a pěvecky čím dál vyrovnanějším partnerem nejen jako úsměvně naivní (a trochu podroušený) Nemorino v této frašce, ale i později jako milující Romeo.

Orchestr PKF-Prague Philharmonia přispěl k vyznění večera poctivým a pozorným základem, profesionální pohotovostí, standardními instrumentálními čísly a pěknými violoncellovými sóly, Robert Jindra k tomu přidal přátelské pochopení vysílající vůči pěvcům potvrzení znaleckého výrazu a jistoty.

Kateřina Kněžíková je zárukou mistrovství. Prostor, který vedle ní dostal Daniel Matoušek, byl velkorysý. Mladý sólista zřejmě nezůstane u nejlyričtějších rolí, bude směřovat dál. Vzpomínka na jeho účast v některých inscenacích z poslední doby, ale i na úterní koncert, dává naději, že má česká opera k dispozici další slibný talent.

Liberecké divadlo s necelými pěti stovkami míst, navržené vídeňskou firmou Fellner & Helmer a otevřené v roce 1883, je prostorem, který rozměry i utlumenou akustikou pro podobný koncert poskytuje příjemný pocit blízkosti a kontaktu mezi pódiem a auditoriem. Do pozadí ustupuje případná slavnostní hudební okázalost takových galakoncertů, zůstávají upřímné a osobně přijímané hudební a divadelní emoce. Platilo to i o tomto recitálu. O intenzivním pocitu sdílení hovořila po skončení programu sopranistka, vnímali to tak i posluchači. A z proslovu hejtmana a jeho náměstkyně bylo zřejmé, že si kraj, přinejmenším jejich prostřednictvím, váží jak výkonů v krásném uměleckém programu, tak práce organizátorů festivalu, kteří podobné výkony prozíravě a v důvěře očekávají.

*******

Foto: Lukáš Marhoul Photography