„Hudební nastudování novým šéfdirigentem operního orchestru Davidem Švecem je důležitým pozitivem večera.“

„Obtížnost úlohy sboru je mimořádná, snaha o co nejlepší provedení byla pro mne zřetelná.“

„Režisér dokázal plně využít možnosti prostředí a předložit publiku doslova efektní gejzír nápadů, fantazií, které přesvědčivě realizoval.“

Nový šéf Opery Jihočeského divadla České Budějovice Tomáš Ondřej Pilař zvolil pro zbrusu novou premiéru na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově poprvé v historii nikoliv operní dílo, nýbrž oratorium. Händelův třídílný Mesiáš, vrcholné barokní dílo koncertního charakteru, byl realizován Pilařem jako přitažlivý hudebně-vizuální projekt. Je to velmi nesnadný úkol převést dílo z koncertních síní do přírodního divadla, ale koncepce tohoto mohutného oratoria dává ohromné možnosti pro vizuální, divadelní ztvárnění. Navíc, což je ovšem zásadně podstatné, se zjevně inscenátoři nadchli vizí pana šéfa Pilaře a entuziasmus byl hodně znát!

Nadto poprvé v historii se realizoval zvukový mix v potřebné amplifikaci. Zvuk orchestru a šestnáctičlenného takzvaně barokního sboru (adjektivum níže v textu objasním), je přenášen z letohrádku Bellárie. Zvukový mix, promíchaný i se sborem JD, který se různě pohybuje v řadě proměnlivých postavení bez amplifikací, se realizoval poprvé. Byl zdařilým počinem, jakého jsem nebyl svědkem za řadu let. Bylo mi už trapné neustále poukazovat každým rokem v létě na nedostatky amplifikace, v nedaleké Pivovarské zahradě často ještě problematičtější (nemá souvislost s JD !), jak jsem musel konstatovat znovu i letos při koncertu SOČRu, v červencové reflexi zde. Ale už při realizaci Turandot se mi zdálo o blýskání na lepší časy v tomto směru, letošní počin byl zase o krok dále, zatím nejzdařilejší v poněkud nešťastných zesilováních zvuku orchestru, které je velmi nesnadné a nelze ztotožňovat s přenosy do rozhlasu, což je technicky mnohem vypracovanější i jiný proces. Ano, toto prostředí v Českém Krumlově je výjimečné, je typickou přírodní atrakcí s dominancí vizuálního vnímání a možnostmi celé řady proměn. Není to koncertní síň s pouhými příchody a odchody sólistů a umístěním sboru na jednom pevném místě, kde není třeba žádné amplifikace.

Spolu s režisérem, v jeho intencích, je podepsán na scéně Petr Vítek, kostýmy ve snaze o původní dobovou, historickou podobu vytvořila zkušená, znamenitá výtvarnice Dana Haklová, choreografii vypracoval se zjevným silným vztahem k dílu Martin Šinták. Velice důležitý světelný design pro večerní představení vytvořil Daniel Tesař. Obsazení čtyř sólových partů, ztvárněných režisérem jevištně, obstaralo v alternacích osm citlivě zvolených pěvců, kteří sice nejsou přímými barokními specialisty, ale jejich projev byl blízký takzvané historicky poučené interpretaci. O výkonech obou obsazení chce tato reflexe informovat, již proto, že je tak spravedlivé, ale navíc obě obsazení působila vyrovnaně. Dovedu si představit, jaké úsilí museli všichni podstoupit při zdolávání tak technicky a stylově obtížného úkolu. Stylu, který nás až provokuje ve vzrušené době svým relativním klidem, plynulostí, pohodou hudby, její až zdánlivou idealizací, ovšem jistě i s pevnými dramatickými akcenty.

Händelovo mohutné, třídílné oratorium Mesiáš, komponované v roce 1741, kdy už rodák z Halle v Sasku zcela splynul s anglickým prostředím (od roku 1712), představuje vrchol baroka jako hudebního slohu. Händel píše na principu melodickém, stavbě melodie věnoval vždy mnoho důmyslu. Dílo Mesiáš vytvořil geniální mistr slohové syntézy. Dovedl až ideálně propojit italskou zpěvnost s dokonale propracovanou formou. Vznešenost a veliká míra kultivace a k tomu přísný řád, leč vždy lidsky životný, to je charakteristické. Velkolepě vystavěné sbory kladou značné technické nároky, instrumentace orchestru je u Händela průzračná, byť partituru mnozí, včetně Mozarta, upravovali. Ze stručně naznačeného vyplývá prostý fakt, že uchopit technicky a výrazově toto vrcholné dílo baroka je velikým oříškem! Především pro obvyklé koncertní účely, tedy pro renomované symfonické orchestry a vyspělé koncertní sbory (u nás typický úkol pro dva výborné filharmonické sbory). Chopí-li se daného úkolu operní soubor – jakýkoliv v českých luzích a hájích – malý nebo střední – je to úkol až na hranici technických možností, eufemisticky řečeno. Navíc přibude nutná amplifikace, bez níž nelze dílo prostorově realizovat! Nicméně odvaha, zřejmé nadšení, míra pracovitosti a vůle zúčastněných umělců slavila zasloužený úspěch, jaký jsem osobně ani nečekal – přiznám bez jakýchkoliv skrupulí… Zdálo se mi, že je to úkol nad síly operního souboru, navíc že existuje taková spousta neuváděných oper, psaných přímo pro daný účel jevištního ztvárnění… Tak proč se vlastně nutit do super obtížného úkolu, který nebyl zamýšlen pro jevištní transformaci? Budiž řečen i tento pohled, s přiznáním, že jsem se k němu přikláněl, ve svém sklonu ke skepticismu. Realizace bez amplifikace orchestru a částečně sboru by nebyla u typicky koncertního díla možná, styl je navíc průzračný, citlivý, každá drobná nedokonalost je snadno slyšitelná. Zesílení – krom jiných aspektů – posiluje totiž nekompromisně všechny nepřesnosti jako mikroskop…

Hudební nastudování novým šéfdirigentem operního orchestru Davidem Švecem je důležitým pozitivem večera. Rád vyzdvihnu solidní zvukovou vyrovnanost, snahu o co nejlepší intonaci, frázování i některé zdařilé odstíny dynamiky v rámci přísného stylu, byť jich mohlo být více. Obdobně i dramatických akcentů. Vše bylo podpořeno zdařilou snahou o nový typ zvukového mixu v amplifikaci – pana Mikuláše Malhockého. Pokud dirigent, který má ve svých letech už řadu zkušeností s operou jako žánrem, volil uměřená, volnější tempa, přiměřená možnostem daného ansámblu, především mnoha virtuózním pasážím, běhům, které musí vyznít pregnantně, ne rozmazaně, je to pochopitelné. Nejde o soubor specializovaný na dnes velice náročnou stylovou problematiku. Pro účely přírodního divadla nelze chtít porovnávat řadu skvělých nahrávek oratoria v koncertních poměrech, vyprecizovaných ve studiích do míry perfekce, se soubory zaměřenými cíleně na specifikum stylu – to platí nejen pro operní typ orchestru, ale zejména pro sbor, který je stavěn před obvykle naprosto jiný, ač mnohostranný typ repertoáru. Proto byl přizván i šestnáctičlenný specializovaný sbor (obvyklé číslo v době vzniku díla), operní sbor JD byl navíc režisérem pružně užíván v plenéru, bez zesilování zvuku, tak docházelo k mixu obého. Zmíněný komorní typ sboru byl sestaven z nadšenců pro barokní vokální interpretaci a secvičen Annou Novotnou Peškovou. Sbor Jihočeského divadla vedl jeho stálý sbormistr Martin Veselý.

Obtížnost úlohy sboru je mimořádná, snaha o co nejlepší provedení byla pro mne zřetelná. Drobné kazy v nejednotě závěrů frází bych ponechal stranou, amplifikace je prostě nekompromisní a neodpustí nic, co by v prostoru sálu nebylo ani patrné. Spíše symptomem per futurum by byla trochu výraznější vnitřní harmonie mužských hlasů, kterou by stálo za to příště trošku vytáhnout víc do popředí, ale totéž se mi jevilo v orchestru, violy poněkud v celku harmonie zanikaly. Zase bychom naříkali nad komplikacemi zesilování pro velký prostor, což opravdu nechci, ač role recenzenta mne do tohoto aspektu nutí… Slavné Hallelujah bylo interpretováno s plnou koncentrací a vyznělo velmi pěkně, včetně výrazných trubek v doprovodu, dynamicky zde dobře vyvážených. Však na sledovaných představeních sklidil sbor za toto číslo 44 zasloužený potlesk publika.

Tím se dostávám k podstatnému bodu inscenace – sólistům. V oratoriu je obsazení jednoduché – soprán, alt, tenor a bas. Sólisté stojí poblíž pultu u dirigenta, jsou s ním v úzké a těsné spolupráci. Zde jsou stavěni divadelně do prostoru velkého přírodního jeviště, obdobně jako v opeře. Už před deseti lety si vzácný host v Komediantech – José Cura – určil jako podmínku mikroporty, které obdrželi i jeho kolegové. Výsledek byl výborný. Pěvci mohli chodit jakkoliv daleko v daném prostředí, aniž by se měnila nosnost tónů a srozumitelnost projevu. V případě jevištního ztvárnění oratoria nebyl tak dalekosáhlý pohyb v plenéru, jako tehdy v Komediantech, takže by zřejmě u Mesiáše nebyl problém s prostorem tak značný jako v opeře. Mikroporty ovšem pomohly v lehkém, přirozeném tvoření tónu, bez jakékoliv opulentnosti romantiky. V důležitém pěveckém pocitu nasazení všech poloh lehce „shora“, v plastickém frázování, s decentním ubíráním dynamiky na konci frází (toto by bylo na jevišti či zde v přírodě bez mikroportů akusticky dosti nebezpečné, decrescenda, moc dobře míněná, by bez lehkého zesílení zanikala). Nicméně José Cura asi obstaral dokonalejší mikroporty, které nebylo ani pocitově znát. Několik muzikantů z praxe si tehdy nevšimnulo mikroportů u všech sólistů. U Mesiáše toto zcela říci nelze, navíc sólisté se nepohybují v tak vzdálených místech od auditoria, alt byl v začátku slavné árie číslo 23 relativně nejvzdáleněji umístěn, tady bylo posílení tónu jistě nezbytností.

Premiérové obsazení bylo už zde Petrem Veberem zmíněno v reflexi premiéry, zaměřuji se proto více na druhé obsazení, které se prezentovalo na repríze dne 12. 8. 2022. Slyšel jsem toto obsazení už na veřejné generálce, o níž ale nebývá vhodné psát. Rovněž jsem byl přítomen na premiéře. Obě obsazení se mi jevila vyrovnaná, což mi potvrdila i repríza s malým časovým odstupem. Takzvané první obsazení je obvykle výrazem inscenátorů, kdo jim více plní jejich představy, do hry vstupují i jiné aspekty, zda je pěvec domácí, či hostující. Bohužel, krom veřejné generální zkoušky se nedalo narazit na večer, kde by nebyl už mix alternací. Tak tomu bylo i 12. 8. Ženské party zpívaly Karolína Janů a Michaela Zajmi, v hlasech mužských bylo premiérové obsazení – tenorový part Marek Žihla, basovou partii obstaral Roman Hoza.

Karolína Janů má zkušenosti s interpretací předromantické hudby, věnuje se jí, spolupracuje i se specializovanými ansámbly. Její typicky lehký typ příjemně znějícího sopránu byl pro daný úkol přímo předurčen, tvoří vše lehce, brilantně zvládá i náročné běhy ve virtuózní árii da Capo – Rejoice greatly, O daughter of Zion – s patřičnou suverenitou. Na tváři se jí zračí velmi pěkně výraz zpívaného obsahu.

Michaela Zajmi se představila jako mezzosoprán neobyčejně příjemného, kulatého témbru, vyrovnaného ve všech polohách. Velmi pěkně se vyrovnala s jednou z klíčových árií oratoria číslo 23 – He was despised and rejected of men (Byl v opovržení a kdekdo se ho zřekl…). Rozsáhlou da Capo árii, po vzoru italských operních árií, zvládla pěvkyně s patřičným nadhledem, ve střední rychlé části muzikálně přesně. Dirigent zde vypracoval velmi zajímavě dynamiku jemného doprovodu přiznávek, výborně vyšel pregnantní tečkovaný rytmus.

Roman Hoza disponuje libozvučně znějícím barytonem, jeho projev je vzácně muzikální, kultivovaný, zkušenost s písňovou tvorbou se zde výborně ozrcadluje (na Smetanově Litomyšli se představil letos v zajímavém písňovém recitálu). Viděl jsem ho také na premiéře, kterou mu inscenátoři svěřili patrně pro zmíněné hodnoty, pojící se vhodně s výrazem zpívaného textu a přirozeným jevištním pohybem. Byl to obdivuhodný, celistvý výkon, zdál se mi na repríze uvolněnější než na premiéře, hluboké polohy zvládal jistěji, frázování bylo suverénní. V atraktivní basové árii se sólovou trubkou číslo 47 The trumpet shall soud (Až zazní polnice, všichni budou vzkříšeni k věčnosti) velmi přesvědčil i výrazově. Opět jde o árii da Capo, začínající orchestrálním ritornelem, jehož součástí je trubkové sólo. Úvodní motiv basového sóla imituje efektní fanfáru. Na repríze vycházela lépe symbióza nástroje a hlasu v prostorovém znění, dynamicky lépe než na premiéře, oba party vytvářely vyrovnanější symbiózu. Na glosované repríze i premiéře zahrál sólo výborně Jiří Zikmunda, s ještě větší perfekcí i dynamickým odstíněním na dané repríze než na premiéře. Kvartet vhodně doplnil mladý lyrický tenorista Marek Žihla, na repríze měl pěvecky jistější citlivý vstup v náročném accompagnatu a tenorové árii, následující po symfonické předehře – Comfort ye, comfort ye my people a Ev’ry valley shall be exalted (Každé údolí bude vyvýšeno, každá hora a pahorek snížena), v průběhu večera přesvědčil o svém talentu právě pro tento typ pohyblivých partů, ve kterých jistě nalezne dobré uplatnění.

Dva z pěvců mi zůstali stranou, viděl jsem je na otevřené generálce, ale dále jsem neměl štěstí. Se souhlasem pana režiséra a šéfa Opery JD (nebývá zvykem zmiňovat generálky, byť byla veřejná) rád doplním také alternanty mužského obsazení. Jediný domácí sólista – tenorista Peter Malý – si vedl velmi dobře, jeho hlas je jako stvořený pro typ partů, jaký pěkně zvládal v Händelovi. Oborově už rozšířil značně toto své původní základní zaměření, dokonce i o Prince v Rusalce. V tomto oboru však cítím jeho pravou oborovou „parketu“. Jan Šťáva je osvědčeným basistou, jeho hlas je plnější, barevnější než pro premiéru zvoleného kolegy, ostatně part je Händelem koncipován polohově pro bas, byť ho mohou zpívat i barytonisté, není vypjatý rozsahově v žádném směru. Muzikálně, v perfekci běhů, si vedl dobře, ne ale s tou mírou perfektního nadhledu.

V premiérovém obsazení v ženských partiích přesvědčila mezzosopranistka Markéta Cukrová, že je jí právě interpretace tohoto stylu blízká, má příkladné frázování, které navíc vyvěrá z umocněného výrazového prožitku. Sopranistka Markéta Klaudová je pěvkyní nosného, barevného hlasu, který svým rozměrem dokáže ihned upoutat, na premiéře zaujala navíc i zřetelným zaujetím a snahou o divadelní prokreslení režisérova pojetí postavy. O prvním obsazení už bylo na stránkách tohoto portálu referováno, tudíž se zabývám více – pro úplnost informací o pěvcích – druhým obsazením. Obě obsazení byla inscenátory citlivě volena, každá z pěveckých osobností přinášela svůj osobitý vklad do inscenace.

Režijní pojetí Tomáše Ondřeje Pilaře je pro zvolený hudebně-vizuální projekt zásadní. Proto se ostatně oratorium realizuje na Otáčivém hledišti. Režisér dokázal plně využít možnosti prostředí a předložit publiku doslova efektní gejzír nápadů, fantazií, které přesvědčivě realizoval. Do idealizovaného náboženského příběhu o Spasiteli – Ježíši Kristovi – zakomponoval i osobnost Josefa Adama Schwarzenberga, tvůrce barokních staveb i koncepce zahrad na zámku Český Krumlov.

Příběh náboženský jest volně koncipován, s typickou symbolikou režiséra, s až nepřebernou škálou detailů, které snad mnohostí odvádějí posluchačovu pozornost od geniální hudby. Na straně druhé hlavní pointa Mesiáše, Ježíše Krista, zůstává přes množství detailů patrná v pevném půdorysu uchopení díla. Vedle mne seděla na repríze skupina Němců až z Würzburgu, k mému nemalému překvapení. Mohl jsem s nimi promluvit o jejich motivech cesty z Německa na Mesiáše až na český jih… Tím chci vyjádřit i doložit, že velkolepá podívaná má silně popularizační fenomén a efekt. Na koncertní provedení by patrně tyto skupiny z Německa a Rakouska cestu nepodnikaly, nepodařilo by se zřejmě vyprodat deset za sebou následujících produkcí. V této propagaci klasické hudby nutno vidět moc podstatný propedeutický aspekt, aniž bych chtěl být patetický… Stále čtu o malých návštěvách na řadě hudebních akcí, zde se to nepotvrdilo sebeméně. Ostatně sám jsem byl mírou velikého zájmu publika mile překvapen. Sledovaná repríza byla zaplněna do posledního místečka.

Věřím, že tato inscenace, pro svoji obrovitou realizační náročnost, ale především pro zájem publika až překvapivý v této náročné době, najde své místo i v příští sezóně. Dokonce věřím, že inscenace bude jistou motivací pro návštěvnost operních inscenací v nadcházející divadelní sezóně, v obou divadelních budovách v Českých Budějovicích. Panu šéfovi Opery Jihočeského divadla Pilařovi patří na závěr poděkování za ohromný, až velkolepý nápad, ale rovněž za nepředstavitelné úsilí při realizaci projektu.

Foto: ilustrační – Jihočeské divadlo, Fb M. Klaudové