„Jakub Hrůša za pultem Vídeňských filharmoniků propracoval Janáčkovu partituru do obdivuhodných detailů na obě strany výrazového, tempového a dynamického spektra.“

„Režisér Barrie Kosky je se scénografem Rufusem Didwiszusem věcnější, expresivnější, živočišnější.“

„České interprety v inscenaci vedle Jaroslava Březiny skvěle reprezentuje i mladá mezzosopranistka Jarmila Balážová.“

Režisér Barrie Kosky přišel pro Salcburský festival s nevšední podobou Janáčkovy Káti Kabanové. Inscenace, která měla premiéru v neděli, je moderně náznaková, bez kulis a rekvizit, nesmírně intenzivní. Má ideální pěvecké obsazení. A Jakub Hrůša, na Salzburger Festspiele debutující, jí s Vídeňskými filharmoniky přidává symfonický základ z říše snů.

Káťa Kabanová se v Salcburku hraje bez pauzy, jako komprimované drama, na scéně, jejímž jediným scénografickým prvkem je obrovský mlčenlivý dav lidí stojících za hrací plochou, zády k publiku. Postavy sugestivně vyprávěného příběhu, vyhroceného, nadčasového, až jakoby nahého ve zřetelnosti a jednoduchosti, se z davu vylupují a vracejí se do něj. Neobvykle široké a výrazně mělké jeviště Felsenreitschule, Skalní jízdárny, poskytuje možnost pro jedinečnou vizuální podobu opery. Na druhou stranu však přináší také akustická omezení. Zpěváci se tam zvukově trochu ztrácejí a není jim ani ideálně rozumět. Divadelní a hudební síla představení na to však nakonec dává zapomenout.

Jakub Hrůša za pultem Vídeňských filharmoniků propracoval Janáčkovu partituru do obdivuhodných detailů na obě strany výrazového, tempového a dynamického spektra. Během večera dojde na výbuchy emocí i na tu nejkouzelnější lyriku. V paměti zůstává neodbytný charakteristický osmitónový tympánový motiv, prostupující celé dílo; měkké plochy, jemné instrumentační nuance, náhlé nárazy, neutuchající dirigentova pozornost dílčím proměnám a vzruchům a proporcím, práce s frázemi…, ale nejvíc asi nekonečně dlouhé objímání Borise a Káti při jejich posledním setkání, kdy se tichá hudba na dlouhé nádherné okamžiky téměř zastaví.

Byly a jsou inscenace Káti Kabanové, které v režii a scénografii mnohem víc podtrhují soucit s hlavní hrdinkou, lyriku, výčitky svědomí i kouzlo atmosféry, ať už v noční scéně v zahradě nebo v závěru v melodramatických výjevech u Volhy. Nejvíc asi magicky svícený projekt Roberta Carsena odehrávají se celý v mělké vodě, také s minimem dalších dekorací, známý z koprodukce i z Brna. Barrie Kosky je se scénografem Rufusem Didwiszusem věcnější, expresivnější, živočišnější. Některá jemnější místa ponechává nepovšimnuta, zato jiná, krevnatější, zdůrazní. Nevyužívá práci se světlem tak, jak by třeba mohl. Některé okamžiky jako kdyby si říkaly o intimnější osvětlení a komornější výseče, ale tady celá dějství zůstávají na celé scéně. Režisér však nehledá ošklivost, ani schválnosti, nesnaží se o samoúčelnou aktualizaci, ale soustřeďuje se na podstatné znaky a jasná sdělení. Nepřenáší děj neústrojně někam jinam, nechává ho odehrávat v současných civilních šatech ve zcela abstraktním prostoru.

Bohatě krásná symfonická hudba, pod Hrůšovýma rukama mnohotvárná a živá, je v této inscenaci kontrapunktem k dění na scéně. Dirigent, který má nakročeno ke světové dráze, i zde ze sebe vydává to nejlepší. V debutu na Salcburském festivalu je účasten na výrazném projektu, který rozhodně nenechá nikoho lhostejným.

Třikrát je využit při zatažené lehoučké oponě výrazný mimohudební zvuk. Před předehrou cvrlikání ptáčků, v první proměně zvony a v poslední hromobití. Je to tak jednoduché a působivé, jako celá inscenace.

Představitelka titulní role, americká sopranistka Corinne Winters, není typem pasivní, teskně trpící ženy, ale svým téměř dívčím zjevem nahrává pojetí, které zachycuje moderní zneužívanou mladou ženu, schopnou ovšem zoufale energické reakce. Káťu zpívá víc expresivně než jímavě, působí komplexností projevu, ne charakteristickým zabarvením a krásou hlasu. Její tchyni Kabanichu obdařuje Evelyn Herlitzius v souladu s panovačnou tvrdostí ostrým nelaskavým hlasem a projevy dominantní povahy, odrážejícími se i v ponižování bizarního milence, v kontaktu s jinými tak silného… Nejde tu o dvojí morálku, ale jen a jen o povahu Kabanichy.

Jejího syna, Kátina slabošského manžela Tichona, zpívá a hraje, do nejmenšího hnutí velmi trefně, Jaroslav Březina. České interprety v inscenaci skvěle reprezentuje i mladá mezzosopranistka Jarmila Balážová. Jako svůdná a nebezpečně bezstarostná, velmi žensky působící Varvara tvoří výraznou mladistvou dvojici s Benjaminem Hulettem, dávajícím Kudrjášovi znělý hlas, pohyblivost a veskrze pozitivní náboj. Borise ztvárňuje s velkým smyslem pro vyzpívání emocí i pro úspornou zkratkovitost partu tenorista David Butt Philip.

Z vody – respektive z propadla – tentokrát nevytahují Kátino tělo, ale jen její mokré šaty. Kabanicha je cynicky, až štítivě nabírá na svou hůlku… Silný okamžik. Poslední akordy a tma. A pak nadšené premiérové publikum reaguje na Janáčkovu operu způsobem, který také stojí za to zažít. Zvláště s vědomím ještě stále opatrného českého přístupu k vlastnímu klasikovi, kterému svět často rozumí lépe než domácí.

Vlastně až při děkovačce divákovi potom dojde, že ta nevídaná masa lidí, tvořících po celé téměř dvě hodiny nehybnou kulisu příběhu Káti, jsou figuríny. Je jich prý 480. Jen dvě desítky postav, které je nenápadně doplňují, jsou živí lidé.

Káťa Kabanová se na Salcburském festivalu hraje opět 11. srpna a pak do konce prázdnin ještě čtyřikrát.

Zde čtěte o ženevské inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně, ve které se na jaře 2022 v hudebním nastudování Tomáše Hanuse v hlavních rolích rovněž sešly Corinne Winters a Evelyn Herlitzius.

———

Foto: Salzburger Festspiele – Monika Rittershaus, V. Paroulková, K. Hrůšová